Strategie jsou velice oblíbeným politickým dokumentem, který každá vláda ráda přijímá. Dává vám možnost slíbit spoustu věcí spoustě lidí, aniž byste ty věci nutně museli udělat.
Mnohé ekonomické strategie nejsou ničím než slepencem všelijakých priorit významných sdružení a zvláštních zájmových skupin. Jsou spíše jakýmsi seznamem věcí, jichž by bylo pěkné dosáhnout, než skutečnou strategií. A protože tento seznam je zhusta plný nejrůznějších položek, které si navzájem protiřečí, zůstává jeho větší část pouhým přáním, které se nikdy nesplní.
Do šuplíku
Většinu strategií vytvoří jedno ministerstvo, v lepším případě koaliční vláda. Když pak dojde na uvedení do života, nebývají ostatní ministerstva nadšená z toho, že by úkoly z takového seznamu měla plnit. A když po pár letech skončí celá vláda, nový kabinet obvykle založí starou strategii do šuplíku. A chopí se příležitosti získat politické body tím, že přijme strategii novou.
Jako reportér v USA jsem měl příležitost takovou šarádu pozorovat stále dokola. Vytváření strategie se stává eufemismem pro činnost vlády, která neví, co chce dělat, nebo nemá sílu to udělat. Přesto je strategie velice potřebná věc v USA i v Evropě, má-li se čelit výzvám spojeným s globalizovanou ekonomikou, s dodávkami energií od nestabilních režimů, se stárnoucí domácí populací.
Problém s dosavadními strategiemi nejen v Česku je, že vlády jsou netrpělivé. Ženou se, aby užuž měly nějaký dokument, který by mohly předložit veřejnosti. Ignorují přitom pečlivou přípravu nezbytnou pro vypracování skutečně efektivního programu.
Podpora, cíl, nástroje
Pro každou dobrou strategii jsou třeba tři základní ingredience. Za prvé je důležité, aby strategie měla podporu napříč společností. Naplnit strategii obvykle trvá více než deset let, tudíž mezitím dojde k výměně vlády. To znamená, že se strategií musí souhlasit opoziční strany a musí ji podporovat hlavní hospodářská sdružení. Získání takové podpory vyžaduje velice otevřený proces, vůdčí schopnosti a jasný cíl.
Cíl je druhou klíčovou ingrediencí. Strategie není seznam úkolů či přání. Je to způsob rozdělování aktiv či zdrojů vedoucí k dosažení požadovaného cíle. Mnohé strategie jsou už od začátku odsouzeny k neúspěchu, protože žádný cíl nemají. Bez cíle nelze správně určit nejlepší způsob rozdělení zdrojů. Přitom stanovit si za cíl pouze dosažení ekonomického růstu nebo konkurenceschopnosti nestačí. Existuje mnoho způsobů, jak nastartovat okamžitý růst, které jsou z dlouhodobého hlediska škodlivé – nedávnou exportní strategií podpory půjček český stát nakonec v podstatě dotoval hospodářský růst jiných zemí. Věříme, že cílem jakékoli národní strategie by měl být dlouhodobý růst mediánu mezd v zemi spojený s dlouhodobým zvyšováním její produktivity.
Třetí přísadou jsou dobré nástroje k naplňování strategie. Proto je důležitá reforma financování politických stran: zajistí, aby ministři jmenovaní stranami jednali ve veřejném zájmu, nikoli v zájmu malé skupiny svých sponzorů. Proto je důležitá reforma veřejné správy, proto je konečně také důležité dobré rozhodování při zadávání veřejných zakázek. Pokud se investice rozdělují špatně, nemůže být žádná strategie úspěšná.
Netrpělivé vlády
Jakmile vytvoříte inkluzivní proces, stanovíte jasný cíl a zajistíte kvalitní a zodpovědné rozhodování ve vládě, můžete začít vytvářet strategii. Prvním krokem je definovat, jaké máte zdroje a jak konkurenceschopné tyto zdroje jsou na globálním trhu. Problém s dosavadními strategiemi nejen v Česku je, že vlády jsou netrpělivé. Ženou se, aby užuž měly nějaký dokument, který by mohly předložit veřejnosti. Ignorují přitom pečlivou přípravu nezbytnou pro vypracování skutečně efektivního programu.
Autor je výkonným ředitelem Americké obchodní komory v ČR
Čtěte také:
Zeman: Vláda by měla více investovat. Třeba do jaderných elektráren
