William Barron Hilton: hoteliér s duší letce

Syn Conrada Hiltona a dědeček Paris Hiltonové strávil život ve stínu otce. Na rozdíl od něj, který se podobnému osudu vzepřel, ale Barronovi Hiltonovi stín vržený úspěšným a respektovaným otcem nevadil. Kdykoliv z něj mohl vyletět – až nad mraky.

Autor: Isifa.com

Americký časopis Forbes Barrona Hiltona koncem loňského roku umístil na tři sta třicátou čtvrtou příčku žebříčku nejbohatších lidí planety. Jeho jmění je odhadováno na dvě miliardy dolarů. Z velké části za ně vděčí svému otci – Conradu Hiltonovi. Domnívat se však, že je Barron Hilton jen šťastný dědic, který čekal, až mu do klína spadne pohádkové jmění jeho otce, by bylo hlubokým omylem. Nebýt jeho vlastního přičinění, ve Forbesu by si dnes možná ani nevzpomněli, kdo to Barron Hilton je.

Barron Hilton se sice narodil se stříbrnou lžičkou v puse, v jeho životě však přišlo pár okamžiků, kdy hrozilo, že o tu lžičku přijde. Štěstí mu však přálo. Dnes je mu dvaaosmdesát let a je více než pravděpodobné, že už ho žádný zásadní životní obrat směrem k méně kvalitním příborům nečeká. Žije na svém ranči v Nevadě a v mezích, které mu určují jeho věk a zdraví, se věnuje svému největšímu koníčku – létání. Přes značné podnikatelské úspěchy tedy nepatří k byznysmenům, které smrt zastihne za pracovním stolem uprostřed důležitého obchodního jednání.

Barronův děda August… Vraťme se ale na začátek – tedy o dvaaosmdesát let zpět. Barron Hilton se narodil 23. října 1927 v texaském Dallasu jako druhý ze tří synů Conrada Nicholsona Hiltona a jeho první ženy Mary Adelaide Barronové. Otcové z velké části určují osudy svých dětí. Na životě Barrona Hiltona se však toto obecné pravidlo projevilo mnohem výrazněji, než bývá zvykem – proto si dovolme ještě jeden časoprostorový skok a přesuňme se do chvíle, kdy poprvé spatřil světlo světa Conrad Hilton. |WILLIAM BARRON HILTON|
|Datum narození: 2. října 1927 Bydliště: Spojené státy americké (Nevada a Kalifornie) Postavení: bývalý prezident a předseda správní rady Hilton Hotels Majetek: dvě miliardy dolarů| U Hiltonových muselo být na Vánoce obzvlášť rušno. Nejenže slavili narození Ježíška, ale i narozeniny hlavy rodiny. Conrad se totiž narodil 25. prosince 1887. Bylo to v San Antoniu v Novém Mexiku v domě norského imigranta Augusta Hiltona. On i jeho žena Mary – oba katolíci – vychovávali všech svých osm dětí k víře v Boha. Matka Conradovi od dětství připomínala, že nejlépe investovaný čas je čas strávený modlitbou. Naučila ho, že v těžkých časech mu útěchu i pomoc poskytne Bůh. Malý Conrad dostal první příležitost pochopit slova své matky ve chvíli, kdy mu zemřel poník. Tato životní lekce však nebyla ani zdaleka poslední. Otec August se postaral o to, aby jeho syn pochopil nejen dobrodiní víry, ale i principy podnikání. Byl to obchodník. Kromě toho, že mu patřil obchod se smíšeným zbožím, věnoval se řadě dalších podnikatelských aktivit. K nim patřila banka i malý hotel. Conrad svému otci od dětství pomáhal, a tak své první zkušenosti, díky nimž vybudoval největší hotelové impérium své doby, získal již velmi záhy. Když bylo Conradovi jednadvacet, začal se plně věnovat řízení obchodu svého otce. Se skutečností, že stojí v Augustově stínu, nemá volné ruce a veškerá jeho rozhodnutí podléhají schválení jeho otce, se mu však nepodařilo smířit ani po dvou letech. „Bylo mi třiadvacet. Měl jsem za sebou jedenáct let práce. Stal jsem se partnerem podniku ve městě, kde jsem se narodil. Jenže to byl podnik mého otce. A.H. Hilton & syn. A.H. Hilton & stín? Nepřestával se ptát tichý hlásek ve mně. Nepřišel čas najít svůj vlastní sen?“ Tak Conrad Hilton vzpomíná na toto své životní období ve své autobiografické knize Be My Guest. Mladý Conrad hlásek poslechl a udělal první významný krok na cestě za vlastním osudem. Opustil podnik svého otce. Nějaký čas se věnoval politice a později finančnictví – založil vlastní banku. Když ale Spojené státy americké vstoupily do první světové války, banku prodal a přihlásil se do armády. Sloužil ve Francii u proviantní jednotky. Válka mu dala příležitost podívat se do světa. Po smrti otce v roce 1919 se ale vrátil zpět domů. Čekalo se od něj, že bude pokračovat v jeho stopách. … a otec Conrad Conrad však v Novém Mexiku nezůstal ani tentokrát. Chtěl jít svou vlastní cestou. Jeho domov mu ale neposkytoval vhodné podmínky pro byznys, jemuž se chtěl věnovat – tedy pro bankovnictví. A tak se vydal hledat štěstí jinde. Zamířil do Texasu, kde se v té době rozjížděl ropný byznys. Z těžařů se tam díky ropě stávali milionáři. Zdálo se, že pro bankéře je to ráj na zemi. Hilton proto plánoval nákup texaské banky. Hledání vhodného objektu ho zavedlo až do Cisca – města obklopeného ropnými poli. Banka, která zde byla na prodej, však stála mnohem víc, než si mohl tehdy jednatřicetiletý Hilton dovolit. Když si uvědomil, že jeho vidina kariéry bankéře mizí v nedohlednu, vykročil do cizího města, které už mu teď zdánlivě nemělo co nabídnout. První věc, na niž narazil, byl hotel Mobley. Vešel do něho snad jen proto, aby se vyspal a počkal na ráno, které bude moudřejší večera. V hotelové lobby mu ale došlo, že se asi hned tak nevyspí. Hala byla přeplněna pracovníky z ropných polí čekajícími na postel. Majitel malého hotelu Henry Mobley se s poptávkou silně překračující jeho kapacitu vyrovnával tak, že hotelové pokoje svým hostům pronajímal na osmihodinové směny, které odpovídaly směnám na polích. Hilton stojící na konci dlouhé fronty si náhle uvědomil, že se mu už vůbec spát nechce. Došlo mu totiž, že jeho budoucností možná není banka, ale hotel. Za několik málo dní se mu podařilo Mobleyho přesvědčit, aby mu svůj hotel prodal. Zaplatil za něj 40 tisíc dolarů, polovinu částky, kterou by musel zaplatit za banku. Nákup „křížence laciné noclehárny a zlatého dolu“ – tak Hilton popsal hotel Mobley ve své knize – byl prvním krokem na cestě k jeho hotelovému impériu. Conrad Hilton neulpíval na svých představách o budoucnosti, neměl strach měnit plány. „Jsem přesvědčen, že k tomu, abyste dokázali velké věci, potřebujete v prvé řadě velké sny. Ty ale musí být v souladu s božským záměrem, jinak plýtváte modlitbami,“ píše ve své autobiografi. Ty sny však podle něj musí být podepřeny prací a vírou, jinak jim budou chybět ruce a nohy. „Možná to chce ještě trochu štěstí. Ale jsem si jist, že pokud nemáte plán, ničeho nedosáhnete. Některé sny mají trhliny a rozpadnou se ještě předtím, než se vyplní. Jiné vás svedou na špatnou cestu. Energii, kterou jste do nich vložili, pak musíte přesměrovat tak, abyste ji mohli využít na té správné.“ Peníze, které Hilton investoval do hotelu Mobley, se mu do roka vrátily. Mohl tak začít nakupovat další hotely a vytvářet z nich mnohem luxusnější místa, než jakým byl jeho první hotel. Ve dvacátých letech minulého století se začala rozrůstat nejen rodina Hiltonových hotelů, ale i jeho vlastní. V roce 1925 byl otevřen Dallas Hilton – byl to první hotel, jemuž dal Conrad Hilton své příjmení. Ve stejném roce získala příjmení Hilton i Mary Adelaide Barronová – jeho první žena, která mu později porodila tři syny – Conrada juniora, Barrona a Erica. Zdálo se, že Hiltonovu štěstí nestojí nic v cestě, jenže přišel rok 1929 a s ním Velká hospodářská krize. Ekonomický propad Hiltonovo rodící se hotelové impérium málem zahubil. Hilton přišel o několik hotelů a od propasti bankrotu ho dělil jen krůček. Zachránila ho víra. Jeho vlastní víra v Boha a v sebe samého a důvěra jeho obchodních partnerů. Ti se k němu v krizi neotočili zády, byli ochotni mu dodávat zboží na úvěr, věřili totiž, že Hilton své závazky splatí. Skutečně se tak stalo. Hiltonovy hotely krizi přežily – na rozdíl od jeho manželství. Conrad a Mary Hiltonovi se rozvedli v roce 1934. Koncem třicátých let se Hiltonovi podařilo splatit dluhy a jeho „hotelová rodina“ se začala opět rozrůstat. V roce 1938 se mu podařilo koupit první hotel mimo Texas – byl to sanfranciský hotel Sir Francis Drake, po něm následovaly další. Všechno zlé je však k něčemu dobré. Říká se, že právě těžké časy ekonomické krize upevnily Hiltonovo přesvědčení, že je třeba myslet na lidi, kteří neměli tolik štěstí jako on. V roce 1944 založil Nadaci Conrada N. Hiltona, které odkázal drtivou většinu svého jmění. „Existuje přirozený zákon, Boží zákon, který zavazuje vás i mne k tomu, abychom zmírňovali utrpení, neštěstí a bídu,“ okomentoval tento svůj počin. Někdy v té době, respektive po skončení druhé světové války, se Hiltonovu impériu začalo dařit obzvlášť dobře. Až do té doby byly Hiltonovy hotely spravovány samostatně. V roce 1946 ale Hilton založil Hilton Hotels Corporation. Všechny jeho hotely se staly součástí této společnosti. On se stal jejím prezidentem. A sama společnost se stala prvním hotelovým řetězcem zalistovaným na newyorské burze. V roce 1949 si Hilton splnil svůj velký sen. Koupil luxusní newyorský hotel Waldorf-Astoria. Jeho fotografii prý již dlouhá léta před touto transakcí nosil v peněžence a vystavoval si ji na pracovním stole. Pak se Hiltonovy hotely začaly objevovat i jinde než v USA. První vlaštovkou byl Hilton v Madridu, následovaly Istanbul, Mexiko, Káhira a další. Éra Barrona Hiltona Z čela své společnosti odešel až ve svých devětasedmdesáti letech – tedy v roce 1966. Nahradil ho jeho syn Barron. Dalo by se čekat, že „náhradníkem“ bude zvolen nejstarší syn Conrada Hiltona a jeho jmenovec Conrad Hilton junior, ale ten se spíše než hotelnictví věnoval společenskému životu. Na zvýšení sociálního statusu rodiny Hiltonových měl přesto významný vliv. Stal se totiž prvním manželem Elizabeth Taylorové. Ta prý ale nebyla první významnou herečkou, s níž navázal vztah. Manželství předcházel údajný milostný poměr, který měl vzniknout za trvání manželství Conrada seniora a jeho druhé ženy – herečky Zsa Zsa Gaborové. Jejím milencem prý byl právě Conrad junior. Zsa Zsa Gaborová se k tomuto vztahu veřejně přiznala mimo jiné v roce 2007 v rozhovoru pro Vanity Fair. Hoteliér Hilton sice získal díky sňatku s herečkou status celebrity, ale dobrému jménu rodiny Hiltonových Zsa Zsa Gaborová rozhodně neprospěla. Ve své autobiografii (One Lifetime Is Not Enough z roku 1991) se tato devětkrát provdaná, kdysi nádherná továrna na skandály čtenářům svěřila i s tím, že se její jediná dcera Francesca Hiltonová narodila proto, že ji její manžel znásilnil. Barron Hilton měl při výběru manželky větší štěstí než jeho otec. V červnu roku 1947 se oženil se svou první a jedinou ženou Marilyn June Hawleyovou. Měli osm dětí a zůstali spolu, dokud je její smrt nerozdělila – bezmála sedmapadesát let. Marilyn Hiltonová zemřela v listopadu 2004, den po svých šestasedmdesátých narozeninách. Viceprezidentem řetězce hotelů Hilton byl Barron zvolen roku 1954 – stal se tedy druhým mužem managementu impéria. Prvním se stal, až když jeho otec odešel na odpočinek – tedy v roce 1966. V roce 1979, kdy otec zemřel, ho nahradil i ve funkci předsedy správní rady. V roce 2007 Hilton Hotels Corporation koupila investiční firma Blackstone Group. Celková cena transakce byla přitom odhadnuta na 26 miliard dolarů. Samotnému Hiltonovi ten obchod vynesl 800 milionů dolarů. Majitele přitom změnilo více než 2800 hotelů, které nesly některou z Hiltonových značek (vedle klasické Hilton® to byly například Conrad® Hotels & Resorts, Doubletree® či Waldorf-Astoria Collection®). Rodina Hiltonových hotelů se od doby, kdy Barron nahradil ve vedení společnosti svého otce, podstatným způsobem rozrostla. Tehdy k ní totiž patřilo pouze padesát hotelů. Miliardářský podzim**

Barron Hilton dnes většinu času tráví na svém nevadském ranči. Spíš než o farmu jde ale o soukromé letiště. Napovídá tomu i název – Flying-M. Toto jméno zůstalo ranči po předchozím majiteli Stanfieldu Murphym. Důvodem, pro něž Hilton ranči původní název ponechal, byla jeho manželka – Marilyn.

Dvaaosmdesátiletý miliardář tedy nežije zrovna skromně, ke zvýšení životní úrovně svých potomků se však zásadním způsobem přispět nechystá. Barron Hilton, který strávil značnou část svého života sporem o dědictví svého otce, o Vánocích roku 2007 oznámil, že se chystá odkázat 97 procent svého jmění nadaci, s níž se kdysi soudil. Tato zpráva tenkrát oblétla svět. Neobjevila se však jen v seriózním ekonomickém tisku, ale zejména na stránkách bulváru. Hlavní sdělení se přitom netýkalo filantropie Barrona Hiltona, ale smůly jeho vnučky Paris Hiltonové.

Až do té doby doplňovali novináři do pomyslné kolonky zaměstnání v jejím životopise slovo dědička. Od roku 2007 už se o ní hovoří spíš jen jako o celebritě. Takové povolání vypadá na první pohled poměrně pochybně, Paris ho však povýšila na umění – a to značně komerční. Není jí ani třicet a stihla vydělat miliony dolarů – prostě proto, že je Paris Hiltonová. Peníze svého prarodiče tedy nepotřebuje. Největší kapitál díky němu získala již v okamžiku narození – jméno Hilton.