Dlouholetý centrální bankéř kanadské národní banky, který je nyní předsedou Kontrolní komise pro ekonomiku a rozvoj v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, mluví i o možném odchodu Řecka z eurozóny a o tvrdohlavém přístupu Německa.
Komentátor deníku Financial Times Martin Wolf navrhuje poměrně radikální řešení současného zadlužení finančního systému: tzv. peníze vrhané z vrtulníku, kdy centrální banka natištěním peněz celý systém oddluží. Myslíte, že to může být účinné řešení?
Vyměňoval jsem si na toto téma názory s Adairem Turnerem (bývalý šéf britského Úřadu pro finanční služby, nyní profesor Institutu pro nové ekonomické myšlení, INET – pozn. red.), který má podobný názor jako Wolf.
Myslím však, že v tomto se oba mýlí. Začalo to před dvěma lety, když Adair přednášel na konferenci v INET, kde jsem byl diskutujícím. Myšlenka peněz vrhaných z vrtulníku je v zásadě fiskální expanze, kterou financuje centrální banka. Turner se odvolával na amerického ekonoma Henryho Simonse a chicagskou školu. Namítal jsem, že to, co chicagská škola navrhovala, byla změna režimu. To, co navrhoval Adair, byla změna hospodářské politiky.
Můžete to rozvést?
Změnou režimu chicagská škola v zásadě mínila, že během dobrých časů by měla vláda hospodařit s přebytkem, a když přijde pokles ekonomiky, postupovat naopak. Adair to však chce otočit. V současné době různé země nastřádaly dluhy, které jim setrvale rostly, rostly, roky a roky.
Pokud jde o peníze vrhané z vrtulníku, opravdu se obávám toho, že kombinace fiskální a měnové expanze, která sice může působit krátkodobě pozitivně, bude mít dlouhodobější implikace. Zvláště pokud se lidé začnou bát fiskální nadvlády, pak budeme mít inflaci, a možná hodně inflace.
Za tím, co prosazuje Adair a další, je myšlenka, že peníze vržené do systému možná zplodí trochu inflace, což pomůže snížit poměr dluhu k velikosti ekonomiky. Nicméně obávám se toho, že to přinese nelineární reakce, kdy se očekávání začnou měnit.
Jinými slovy, že může přijít hyperinflace?
V některých zemích se můžete z velmi malé inflace k velmi vysoké dostat velice rychle. Dostáváme se na skutečně problematickou půdu. V jakém bodě ztratí trh důvěru ve vaši fiskální pozici? Odpověď zní, že to nevíme. V Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) se s tím setkávám pořád, jelikož bychom měli členským zemím radit. Potíž je v tom, že když se podíváte do historie, všechno směřuje k jedinému bodu, v němž trh ztratí důvěru.
Pokud se podíváte na země jako Irsko či Španělsko, trhy na ně zaútočily, i když úroveň jejich vládního dluhu byla velmi nízko. Kdo má obrovský vládní dluh? OECD neustále ukazuje na tytéž země, které upozorňujeme na velký problém: jsou to Spojené státy, Velká Británie, Japonsko. Na tyto země nikdo nezaútočil. Zdá se, že mají bianko šek (neomezené finanční možnosti – pozn. red.), uvnitř však mají zásadní fiskální problém.
Situace v eurozóně je lepší než dříve, ale v bankovním sektoru stále přetrvávají značné problémy.
Nemá však ten samý problém Itálie, která byla po Španělsku další zemí, na niž se investoři chystali zaútočit během dluhové krize v Evropě?
Zaútočili na ni na chvíli. A pak to skončilo. I v případě Itálie máme velké obavy z fiskální situace. Nikoli proto, že by se v poslední době chovali nerozvážně, to si nemyslím. Hromadili sice primární rozpočtový přebytek dlouhé roky, nicméně poměr dluhu k hrubému domácímu produktu (HDP) roste, protože HDP se zmenšuje. Mají zásadní vnitřní problém s produktivitou.
Jak vidíte současnou situaci Řecka? Země je stále na hraně mezi odchodem a setrváním v eurozóně. Měli by Řekové měnovou unii opustit?
Všichni vždy tušili, že by to byla katastrofa potenciálně pro všechny, kdyby Řecko eurozónu opustilo. Pokud je odchod možný, mohou odejít i další země. Myslím, že Němci i ostatní mají obavu z nákazy, kterou by Řecko mohlo rozpoutat.
Zdá se, že existuje názor – a to, zda je pravdivý, či nikoli, se nedozvíme, dokud ta situace nenastane –, že je nyní eurozóna více imunní vůči odchodu Řecka. Myslím si to ze dvou důvodů. První je uznání toho, že Řecko je mimořádně špatná země. Říkám mimořádně špatná.
Myslíte hlavně fiskální nezodpovědnost?
Myslím všechno. A představitelé eurozóny to měli říct hned na začátku: Jste mimořádně špatná země a ostatní nejsou tak špatní.
Jako vzkaz, že eurozóna může situaci zvládnout?
Ano. Naprosto. Dnes se to však táhne již pět let. Druhý důvod je, že bankovní systém je stabilnější, lépe kapitalizovaný. Může to být lepší než jiné alternativy – ačkoli je těžké soudit –, protože kdyby francouzské a německé banky měly problém, do potíží se mohou dostat i vlády, když budou usilovat problém vyřešit.
Vlády udělaly to, co udělaly (zachraňovaly banky – pozn. red.), vyřešily však krátkodobý problém, dlouhodobý problém tu zůstal. Banky stále uvnitř vědí, že mají problémy a nejsou dostatečně připraveny půjčovat. Myslím, že se to začíná lepšit, a doufám, že to bude trvalejší pohyb. To však nevíme.
Jsou tedy banky v Evropě stále podkapitalizovány?
Zátěžové testy a hodnocení kvality bankovních aktiv naznačují, že množství kapitálu, který ještě banky potřebují, je relativně nízké, a v současnosti kapitalizace probíhá. Naneštěstí – jako je tomu v případě všech podobných cvičení – víme, že ohledně rozsahu potíží, s nimiž by se dokázaly potenciálně vyrovnat, přetrvává značná nejistota.
Adrian Blundell-Wignall z OECD použil k odhadu kapitálové přiměřenosti alternativní metodiku a variaci Blundell-Wignalllovy metodiky použil také Viral Acharya z univerzity Stern v New Yorku. Oba shodně tvrdí, že v bankovním sektoru stále přetrvává značný problém.
Myslím si tedy, že situace bank je lepší než dřív, ale jako v případě jiných ekonomických jevů si nemůžeme být stoprocentně jisti.
Jsem si však jist tím, že když byli bankéři zbaveni odpovědnosti za ztráty, budou je nyní sdílet řečtí taxikáři s německými daňovými poplatníky. To samozřejmě vytváří mezi členy eurozóny velké napětí. Napětí ale nepotřebujeme, potřebujeme důvěru a jednotnost, abychom se pohnuli dopředu.
Proč jsou Němci tak konzervativní? Uvolnění fiskální disciplíny by mohlo pomoct ekonomice eurozóny, a tedy i jim samotným.
Těžko říct, proč jsou tak neústupní, neboť se zde odehrává řada protichůdných věcí. Na jedné straně myslím, že můžeme rozumně argumentovat – prostě udělali analytickou chybu. Podívali se na Řecko a řekli si: Řekové dostali všechny ty peníze, získali veškerý ten příliv kapitálu a v zásadě ho použili, aby zdvojnásobili výši mezd a vytvořili obrovský fiskální schodek.
To je pravda. Potíž je v tom, že pak se rozmohlo přesvědčení, že stejný problém má každá země včetně Německa. Z mého pohledu šlo o špatné pochopení podstaty problému. Ta měla spíš co do činění s platební bilancí a náhlým zastavením přílivu kapitálu či odvrácením jeho toku. Z rozvíjejících se zemí jsme se poučili, že to působí ekonomice nesmírné problémy.
Zlepšila se od krize kontrola kapitálových toků?
Tok kapitálu je v zásadě dobrá věc. Musíme se vrátit k počátkům eurozóny. V roce 1997 jsem s Robertem McCauleym napsal studii s názvem Euro a evropské finanční trhy. Zjistili jsme, jak zvláštní bylo, že se úrokové diferenciály v Evropě rapidně zmenšovaly.
Dokonce v případě Itálie a Belgie, zemí, které měly ve srovnání s ostatními obrovský dluh v poměru k HDP. Všechno konvergovalo. V roce 2001 se pak úrokové spready (rozdíly mezi dluhopisovými výnosy jednotlivých zemí – pozn. red) přiblížily nule a zůstaly tam více než dekádu.
Do roku 2007, než se věci začaly obracet. Otázka tedy zní: co se dělo? Původní představa byla, že kapitál poteče z dobře kapitálově vybaveného severu Evropy, který má vysoký stupeň produktivity, na jih, kde pomůže produktivitu zlepšit a zvýšit životní úroveň.
A tak vyrovnat rozdíly v eurozóně…
Ano. Potom se ale stalo to, že peníze se začaly využívat k naprosto jiným účelům. A nikdo si toho nevšiml. V pojetí Friedricha Hayeka a rakouské ekonomické školy se jednalo o sérii špatných investic. Peníze se využívaly ke špatným účelům, prostředky byly špatně alokovány ve Španělsku, Irsku, v Portugalsku, Řecku.
Zjistili jsme, že v měnové unii lze mít problémy s bilancí běžného účtu, ale nikoli měnové riziko, můžeme však nést rovněž velké riziko protistran. Lidé jednoduše nemusejí splatit kapitál, který obdrželi. Nejsou schopni obsluhovat svůj dluh.
Nestalo se to ve skutečnosti?
Nyní se to ale má tak, že kapitál nejenže přestal proudit do zemí jižního křídla eurozóny, ale je zde silná tendence, aby proudil zase zpátky. Základní myšlenka byla, že peníze půjdou ze severu na jih, a v současnosti je tento základní koncept rozbitý.
Otázka zní, zda může být na jihu Evropy provedeno dost strukturálních reforem a zda mohou být dostatečně „potrestáni“ ti, kdo jim půjčovali, aby se začalo půjčovat zodpovědněji, tak aby věci znovu mohly začít fungovat. V jistém smyslu je zde hodně práce, která se musí udělat tak, aby se kvalitní tok kapitálu obnovil. Lze říct, že půjčovatelé ze soukromého sektoru byli hloupí. Šlo o velké selhání trhu. Zejména francouzské a německé banky půjčovaly obrovské sumy peněz.
| William White (71) |
|---|
| Je předsedou Kontrolní komise pro ekonomiku a rozvoj v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), která je tvořena reprezentanty čtyřiatřiceti členských vlád a Evropské komise. Její úlohou je sledovat ekonomické trendy a politiky v zemích OECD i přidružených a udělovat jim doporučení. Předtím White řadu let působil jako člen výkonného výboru, který řídí Banku pro mezinárodní vypořádání (Bank for International Settlements), což je jakási centrální banka centrálních bank. Začínal v kanadské národní bance, kde strávil dvaadvacet let, naposledy jako viceguvernér. Byl rovněž ve sboru poradců německé kancléřky Angely Merkelové pro mezinárodní záležitosti. Prahu navštívil na pozvání univerzity CEVRO Institut. |
Čtěte také:
V Řecku zchudli všichni. Daně nejvíc vzrostly lidem s nízkými příjmy
Řecko prý zvažuje zdanění bankovních transakcí
Weidmann: Půjčky pro řecké banky porušují tabu financování států
