Wir sind das Volk!

12. 1. 2015

Tisíce lidí chodí v Drážďanech na demonstrace proti přistěhovalcům. Z imigrace se v dosud velmi tolerantním Německu stalo hlavní politické téma »

Nejdřív to vypadá jako sraz fotbalových fanoušků před zápasem: je večer a před kioskem s neonovým nápisem Sportbar postává hrozen nakrátko ostříhaných mladíků v bomberech a sportovních bundách, o stánek mají opřené srolované vlajky. Pojídají vařené klobásy s toastovým chlebem a hořčicí, k tomu pijí pivo, a když dorazí někdo další, poplácají ho po zádech.

Postupně ale přichází stále pestřejší směska lidí ze všech společenských vrstev. Starší do sebe zavěšení manželé, mladé páry i rodiny s dětmi. Když se přiblíží půl sedmá večer, i poslední zákazníci kiosku se přesunou na přilehlou louku Cockerwiese, kde za chvíli začne už jedenáctý pochod proti přistěhovalcům, islámu… a bůhví čemu ještě.

„Ahoj, Drážďany, ahoj, Německo, ahoj, Evropo,“ vítá shromážděné veselý hlas. Patří Kathrin Oertelové, jedné z hlavních tváří hnutí Pegida, což je zkratka pro Vlastenecké Evropany proti islamizaci Západu, kteří za pondělními pochody stojí. Ve studeném lednovém dešti a světlech reflektorů stojí osmnáct tisíc lidí, nad jejich hlavami v bílém světle září les německých vlajek, ale také prapory Saska, Bavorska, Durynska, Berlína a dalších spolkových zemí. Celá scéna působí z pohledu cizince lehce přízračně jako vojsko německých rytířů chystající se do bitvy. „Také vás na Nový rok u oběda přešla chuť k jídlu, když nás kancléřka Merkelová označila za lidi plné nenávisti? Co je nenávistného na tom, že chceme, aby všichni v této zemi dodržovali zákony?“ připomíná Oertelová novoroční projev kancléřky a sklízí mohutný potlesk. „Označují nás za rasisty, neonacisty. A média jim v tom pomáhají!“ pokračuje energická blondýna. „Búúú. Zrádci lidu! Lživý tisk!“ hučí dav ve stejném znění hesla, která měli ve slovníku nacisté za Hitlera. „Na prvním místě musejí být národní zájmy,“ přisazuje si Oertelová a dav nadšeně souhlasí.

Vzestup syna řezníka Šestatřicetiletá Oertelová je jednou z vůdců protiislámského hnutí. Jako jediná z nejužšího vedení částečně komunikuje s novináři – poskytla jediný rozhovor německé stanici MDR, současně ale mainstreamová média na demonstracích označuje za lháře. Hlavní tváří hnutí Pegida byl až donedávna jeho zakladatel Lutz Bachmann, syn řezníka z Coswigu a vyučený kuchař, později reklamní agent, ten se ale během dnešního večera drží od mikrofonu dál. V užším vedení hnutí se zřejmě dohodli, že po nedávném veřejném propírání Bachmannových zářezů v trestním rejstříku, kde najdeme ublížení na zdraví, krádeže, vloupání nebo držení drog, bude lepší dát ho na čas k ledu a dát raději prostor bezúhonné blondýně se zvučným hlasem. Celkem rozumná volba.

O Oertelové se toho zatím moc neví. V současnosti má funkci pokladnice hnutí Pegida, předtím byla ekonomickou poradkyní, za čímž se může skrývat cokoli. Hrubou představu o jejím názorovém ukotvení si lze udělat při návštěvě jejího facebookového profilu – v oblíbených položkách má skupiny Thilo Sarrazin, Vystoupit z NATO nebo Proti zneureport žívání práva na azyl. Stejně jako řezník Bachmann pochází Oertelová z okolí Drážďan.

Komentátoři i politologové si lámou hlavu nad tím, jak je možné, že hnutí proti islámu a cizincům vzniklo právě tady, ve východoněmecké zemi, kde přistěhovalci tvoří jen 2,8 procenta populace (oproti 14 procentům v Berlíně), z toho jen 0,1 procenta se hlásí k islámu. Vysvětlení se různí. Někteří komentátoři mluví o strachu z toho, že i v Drážďanech bude jednou žít tolik přistěhovalců jako v jiných německých městech. To mi také potvrzuje jeden z mála lidí, kteří jsou ochotní se bavit s novinářem. „Nechci, abychom dopadli jako Hamburk nebo Kolín,“ dozvídám se od důchodce Hanse, který na demonstraci přišel už počtvrté, ale pozoruje ji spíše zpovzdálí.

Vyžírkové, anebo zachránci?

U mikrofonu se mezitím objevuje další řečník.

Je jím Udo Ulfkotte, kontroverzní publicista, kritik médií a islámu, jehož internetová encyklopedie Wikipedia označuje za pravicového populistu. „Hezký nový rok. Nejsme idioti, jsme patrioti,“ říká na úvod. „Wir sind das Volk,“ my jsme národ, dá mu za pravdu bezmála dvacetitisícový dav. Tady v Drážďanech má tenhle slogan zvláštní náboj, totéž totiž volali odpůrci východoněmeckého komunistického režimu v roce 1989, od kterých si ho stoupenci Pegidy vypůjčili. Stejně jako bojovníci proti komunistické totalitě, také antiislamisté chodí demonstrovat v pondělí večer. Na tuhle nostalgickou notu hraje i Ulfkotte, který dnešní situaci přirovnává k revoluci v roce 1989 a hned nato se pouští do islámu: „S ohledem na muslimské děti se v našich školních jídelnách přestane podávat vepřové maso. Máme rozdělené hodiny tělocviku a na plovárnách přibývá dní, kdy se tu smí koupat jen muslimové.“ „Fuj!“ hučí dav.

„Muslimové získávají zvláštní práva, jako třeba právo na polygamii, řekněte mi, chceme to?“ „Ne!“ odpovídají jednohlasně shromáždění.

„Stále více Němců se tu cítí jako cizinci ve vlastní zemi!“ volá Ulfkotte a jeho hlas zaniká v souhlasném hučení.

Své vystoupení Ulfkotte zakončuje citátem německého ekonoma Hanse-Wernera Sinna, který ve svém příspěvku pro deník Frankfurter Allgemeine Zeitung napsal, že každý přistěhovalec vyjde německé daňové poplatníky ročně na 1800 eur. Sečteno a podtrženo, přistěhovalci jsou vyžírkové, zní Ulfkotteho závěr.

Sinn vede mnichovský institut Ifo a v Německu je asi nejrespektovanějším ekonomem, jehož knihy si kupují desetitisíce lidí.

Když něco řekne, politici na to musejí reagovat, i kdyby s tím nesouhlasili. Sinn ovšem nemusí mít o ceně přistěhovalců pravdu. Jiný prestižní institut, ZEW se sídlem v Mannheimu, přišel s úplně opačným tvrzením – totiž že každý migrant přispívá do eráru ročně 3300 eur. Kdo má tedy pravdu? Záleží na tom, co vše započítáváme do nákladů. Institut ZEW počítal do celkové bilance daňové odvody, příspěvek na sociální pojištění, různé sociální dávky a náklady na vzdělání. Mnichovský Ifo počítal do nákladů také výdaje na armádu, policii a justici, čímž došel k částce minus 1800 eur. Jenže, jak upozorňují někteří ekonomové, armádu nebo policii by Německo platilo i bez přistěhovalců. Jinými slovy, je nelehké, ne-li nemožné vyčíslit přínos či parazitování emigrantů jako takové. Sám Sinn, který došel k negativnímu číslu, řekl, že přínos přistěhovalců nelze měřit pouze aktuálními příjmy z jejich pobytu v Německu a že si jen konečně přeje o věci otevřenou debatu nezatíženou politickou korektností a ideologiemi.

Německo nicméně přistěhovalce potřebuje, protože ačkoli se největší evropské ekonomice daří a nezaměstnanost je nejnižší od roku 1990, populace země stárne a ubývá pracovníků, kteří budou posílat peníze do důchodového systému. Na tom se shodují i šéfové velkých průmyslových podniků.

Na druhé straně je třeba říci, že Německo si opravdu ukouslo velké sousto: letos přijalo 200 tisíc uprchlíků, což je nejvíce ze všech evropských zemí. Většina z nich pochází ze Sýrie a Iráku. Toto číslo se letos téměř jistě ještě zvedne.

Nejsem rasista Na pódiu mezitím domluvil poslední řečník a dav se pomalu dává do pohybu. Lidé jsou po projevech a skandování hesel semknutější a je stále těžší najít někoho, kdo se bude bavit s novinářem. Nikdo nechce být označen za rasistu nebo neonacistu – na to jsou Němci se svojí vinou za holocaust citlivější než jakýkoli národ na světě. „Nezlobte se, nechci se s vámi bavit.“ „Díky, nemám zájem,“ kroutí slušně, ale rezolutně hlavou účastníci pochodu.

Když se už se mnou nechce nikdo bavit, aspoň si pozorně prohlížím pochodující a jejich transparenty. Zdaleka ne všechny jsou namířeny proti islámu nebo azylové politice německé vlády. Demonstrace v Drážďanech do ulic vytáhly obecně nespokojené lidi, které výstižně označuje slovo „Wutbürger“ neboli naštvaní občané. Někteří z nich žádají vystoupení z NATO a EU, desítky transparentů jsou v ruštině a kritizují přístup Evropské unie k Ukrajině. Do řeči se se mnou dá jistý trochu přiopilý švihák z Bavorska, který proti islámu nic nemá, ale vadí mu politická korektnost a že mu někdo říká, co si má o čem myslet.

Když pochod dojde zpátky na výchozí místo, ozve se z reproduktorů znovu hlas Oertelové. Vyzývá shromážděné, aby nechodili do centra, kde probíhá protidemonstrace a kam by rádi vyrazili chuligáni, kterých je tu několik set. Na rozloučenou ještě všichni zvednou do vzduchu svítící mobily a popřejí si hezký večer. Tím pochod končí a promočení a zmrzlí lidé se rychle rozcházejí domů.

Po několika dalších pokusech navázat řeč se mi podaří oslovit Steffena, rodáka z Drážďan v doprovodu manželky. „Nejsem rasista ani neonacista, ty tu nějaké vidíš?“ říká na úvod. „Kanada nebo Austrálie si přistěhovalce vybírají a nikdo jim do rasistů nenadává. Tady u nás vláda přijme uprchlíky a já se to dozvím z médií jako hotovou věc. To mi vadí!“ stěžuje si Steffen. Že pochoduje v jednom šiku s chuligány a voliči neonacistické NPD? „Hrstka,“ mávne rukou. Podobný názor má knihovnice Judita, další člověk, kterého se mi podaří zastavit. „Nejsem rasistka. Rasisti jsou ti druzí! Mně vadí, když skupina mužů znásilní ženu v místnosti a přijde jim to normální! Když pak ty lidi (rozuměj muslimy – pozn. red.) vidím v tramvaji, mám strach,“ říká. Islám pod palbou Na pochod v Drážďanech přijde každý týden více a více lidí, na druhé straně v jiných městech je účast na lokálních variantách, jako je Kögida v Kolíně či Bärgida v Berlíně, velmi malá. V těchto městech protidemonstrace obhajující přistěhovalce a toleranci xenofoby drtivě přečíslují. Mávnout nad Pegidou rukou si ale němečtí politici dovolit nemohou. Nedávný průzkum institutu Forsa zjistil, že 29 procent Němců si myslí, že na požadavcích hnutí Pegida něco je. Ukazuje se, že frustraci z otevřené náruče, z politické korektnosti, ze štědrého rozdávání sdílí mnohem více lidí než jen pár tisíc obyvatel Drážďan. Jisté je, že pochody jen tak neskončí a zřejmě bude jejich obliba narůstat. A krvavé útoky, jako byl ten minulý týden v Paříži na satirický časopis Charlie Hebdo, budou pro antiislamisty vodou na mlýn. Budou se objevovat tendence odsuzovat paušálně islám jako takový – stačí se podívat, co v Česku předvádí Tomio Okamura. Nicméně vlna antiislamismu prochází celou Evropou a nepochybně souvisí s problémy, které přinesla finanční krize z roku 2008.

Otázkou je, kdo z politiků bude naštvaným Němcům naslouchat. Angela Merkelová s CDU dosud odolávala, naopak se proti Pegidě v projevu na Nový rok tvrdě vymezila a odsoudila ji, což není její styl. Mladá politická strana Alternativa pro Německo (AfD), původně vzniklá z odporu několika ekonomů proti euru, však s lidmi z Pegidy mluví a podle všeho také sympatizuje. AfD dosáhla v několika podzimních zemských volbách velkých úspěchů – v Sasku získala deset procent, v Durynsku také deset, v Braniborsku dokonce dvanáct procent. Vedení strany, tedy ekonom Bernd Lucke a Konrad Adam, se budou muset rozhodnout, jestli ze strany chtějí mít pravicově populistickou partaj s xenofobní linií, anebo ji opustí. A z azylové politiky, která dosud byla důležitým, ale ne volebním tématem, se v Německu stává hlavní politické heslo.