Workoholismem je ohrožený každý čtvrtý Čech. Závislost na práci z lidí lepší zaměstnance nedělá, shodují se odborníci

Ačkoli se psychickému zdraví v posledních letech věnuje o něco více pozornosti, závislost na práci je téma, o němž se stále příliš nemluví. Těch, kteří kariéře obětují více, než je zdrávo, přitom dle Národní linky pro odvykání rapidně přibývá. Problém navíc prohlubují dvě skutečnosti – jednak, že se na rozdíl od jiných závislostí nejedná o oficiálně definovanou diagnózu, a zároveň, že vyšší pracovní nasazení ze strany zaměstnanců bývá u zaměstnavatelů často vítané, a tak jej nemusí mít potřebu řešit.

„Člověk, který hodně pracuje, toho hodně udělá, je výkonný, obvykle loajální a může být vnímán až jako nepostradatelný zaměstnanec,“ uvádí Lenka Šilerová z Katedry manažerské psychologie a sociologie FPH VŠE. Pravda je dle ní ale úplně někde jinde. Workoholismus se totiž obvykle nepojí se zvýšenou výkonností, jak si řada lidí myslí. Takto postižení jedinci se naopak typicky zaměřují na „zbytečné“ detaily či precizní vyhotovení úkolu, což jim brání pracovat s nadhledem a efektivitou.

Její slova potvrzuje i adiktolog a odborný garant Národní linky pro odvykání Ladislav Dékány. „Workoholici ve většině případů svoji práci nijak nezbožňují, prostě na ni jen nemohou přestat myslet a odtrhnout se od ní. Ve výsledku na pracovišti daleko častěji vykazují známky obsedantně kompulzivního chování, což má za následek nižší výkonnost a v obecné rovině nespokojenost a zhoršenou úroveň psychické pohody,“ říká s tím, že mezi vášní a nutkavou potřebou pracovat je velmi tenká hranice. Workoholici navíc nebývají ani dobrými týmovými hráči, což je dáno třeba tím, že vytvářejí stresující klima, mají nutkání soutěžit a své kolegy kontrolovat.

Ohroženi jsou lidi se středním a vyšším vzděláním

Podle národního institutu SYRI, který sdružuje vědce Masarykovy univerzity, Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky, je workoholismem aktuálně ohrožena až čtvrtina Čechů se středoškolským a vysokoškolským vzděláním. Vychází to z průzkumu, který výzkumníci realizovali mezi 82 zeměmi, přičemž oproti zahraničí se situace v tuzemsku nijak nevymyká.

„Zajímavé je, že demografické proměnné, výška platu, velikost organizace či pracovní sektor, výskyt závislosti na práci významně neovlivňovaly. Ten byl podobný napříč profesemi i odvětvími, byť mírně vyšší byl u osob s vysokoškolským a doktorským vzděláním,“ konstatuje Kateřina Zábrodská ze SYRI.

Významný vliv na rozvoj závislosti má podle ní rovněž kombinace pracovního prostředí a osobnostních vlivů – zejména pak perfekcionismu: „Je zřejmé, že některé typy pracovního prostředí nezdravě podporují závislost na práci. Jedná se o pracoviště, kde jsou na zaměstnance kladeny velmi vysoké pracovní nároky, kde je soutěživé klima, založené na soupeření a vzájemném porovnávání se, namísto důrazu na osobní rozvoj, a kde pracovníci vnímají workoholické tendence i u svých kolegů.“

Tendenci pracovat více, než je běžné, pak mohou podpořit i sociální sítě. Zejména posedlost srovnávat se s ostatními a následné pocity méněcennosti. V neposlední řadě je důležitým faktorem i FOMO, tedy strach z toho, že o něco přicházíme.

Well-being versus vysoké nasazení

Dle Šilerové workoholismus souvisí spíše s osobnostními rysy než s firemním prostředím a organizační kulturou, přesto oceňuje, pokud zaměstnavatel podporuje well-being svých pracovníků. Podpora udržitelné a dlouhodobé výkonnosti by ostatně měla být přednější než oceňování permanentně vysokého nasazení.

„Současná doba k takovému nasazení svádí, ale nemělo by se stát standardem, mělo by sloužit pro překlenutí náročných situací a obtížných období,“ podotýká a doplňuje, že je užitečné nastavovat přiměřené výkonnostní standardy, podporovat přestávky a delší dovolené, edukovat zaměstnance a případně jim i nabídnout psychologickou pomoc: „Profitovat z toho mohou všichni, nejen workoholici.“

Dobrou zprávou je, že jsou firmy v dnešní době potenciální škodlivé důsledky pro zaměstnance už často schopné rozpoznat. „Reagují na situaci například skrze lepší vyvážení pracovního a soukromého života a poskytování podpory zaměstnancům k odpočinku a regeneraci,“ míní David Šimůnek z Katedry managementu FPH VŠE.

Myslet by jak zaměstnanci, tak zaměstnavatelé měli i na to, že závislost na práci zvyšuje míru vyhoření, má negativní vliv na celkovou kvalitu života a vede i k častějšímu ukončení pracovního poměru. V neposlední řadě pak souvisí i s život ohrožujícími fyzickými nemocemi.

A jak s workoholismem bojovat? „Závisláci“ by si v první řadě měli stanovit pevnou pracovní dobu, kterou nebudou porušovat, naučit se odmítat závazky, jež tuto dobu překračují a neodpovídat na pozdní telefony a e-maily. V boji s workoholismem může pomoci také správný time management jednotlivých úkolů, kdy nejprve odbaví ty, které přinesou nejproduktivnější výsledky, pohyb na čerstvém vzduchu i čas strávený s rodinou a přáteli.