Vytratí-li se z regionu střední Evropy americký vliv, bude zase k rozebrání
Rozhodnutí Obamovy vlády odstoupit od smluv o vybudování prvků protiraketové obrany v Česku a Polsku překvapilo, přestože se o něm dlouho uvažovalo. Obzvlášť překvapilo cynické provedení a zdůvodnění tohoto kroku. O jeho vzdálenějších strategických důsledcích nemluvě. Slíbený přezkum funkčnosti systému se nikdy neodehrál. Byl označen za neefektivní, aniž by byly provedeny jakékoli testy. Hrozba íránských balistických raket však nikam nezmizela. Pouze ji údajně akutností předčila hrozba raket středního a krátkého doletu. Tato kazuistika je v rozporu nejen s posledními nálezy Mezinárodní agentury pro atomovou energii, ale i s Obamovými prohlášeními. Ne tak dávno, 5. dubna, na Hradčanském náměstí v Praze oznámil jásajícímu davu: „Íránský vývoj jaderných zbraní a balistických raket představuje reálnou hrozbu nejen pro USA, ale i pro íránské sousedy a naše spojence. Česká republika a Polsko projevily vzácnou statečnost, souhlasily-li s rozmístěním naší obrany proti těmto raketám na svých územích.“ Od té doby Teherán neměl čas ani chuť zastavit vývoj raket všeho druhu – nejen s kratším doletem. Letos v únoru vypustil do vesmíru vlastní družici, na což Bílý dům, zřejmě neprozřetelně, zareagoval: „To zavdává důvod k vážnému znepokojení nad íránským programem vývoje mezikontinentálních raket stále delšího doletu.“ V květnu pak Írán úspěšně vyzkoušel raketu Sejil s doletem zhruba 2,5 tisíce kilometrů, tudíž schopnou svým jednotunovým nákladem zasáhnout Varšavu. Íránští mulláhové by se museli zbláznit, aby kvůli Obamovu gestu zastavili slibný vývoj.
Sebemenší logiku nemá ani chlubivé tvrzení Bílého domu, že protiraketová obrana, jež jednou nahradí tu nyní zrušenou, bude „silnější, inteligentnější, mobilnější a především kompletnější“. Žádný systém, z něhož je vedena obrana proti balistickým raketám, nemůže být „kompletnější“. Takovým by se stal, kdyby k dohodnutým protibalistickým prvkům byly postupně přidány i prvky obrany proti střelám s kratším doletem. To by se země, jako je Írán, Severní Korea, Sýrie či Venezuela, teprve zamyslely nad svými obrannými prioritami. Zatím však náhradní plán vypadá stejně „inteligentně“ jako celá Obamova politika.
Při nástupu do Bílého domu Obama slíbil, že zajistí USA spoustu nových přátel. Pokud za ně USA nepovažují Fidela Castra, Hugo Cháveze, Vladimira Putina nebo Mahmúda Ahmadínežáda, dá se říct, že žádného nového nezískal. Zato několik starých a vyzkoušených ztratil. Na varovný dopis středo- a východoevropských politiků neodpověděl ani jednou stránkou, v níž by vysvětlil americké záměry v regionu. Stručný půlnoční telefonát českému premiérovi Janu Fischerovi ve stylu „mouřenín může jít“ prozrazuje vrcholnou necitlivost. Stejně jako naplánování šokujícího sdělení na den 70. výročí sovětského přepadení Polska. Vrcholem trapnosti je pak pokus uchlácholit zrazené sdělením, že v dohlednu u nás namísto radaru rozmístí dost raket zajišťujících americkou bezpečnost. Jen obtížně bude tentokrát hledat natolik „vzácně statečné“ a dětinsky důvěřivé politiky. Jeho chování připomíná domýšlivou aroganci chlápka, který poté, co donutil milenku k potratu, ji utěšuje, že třeba ještě někdy bude použitelná.
Pokud se bude vznikající obranný systém plně opírat o třetí, ruský pilíř vedle amerického a evropského, jak je z různých stran avizováno, bude to nutně vyžadovat hlubší pochopení západního světa pro bezpečnostní a geopolitické potřeby a tužby nového spojence. Po letech neurčitosti a váhání tím NATO konečně dostane zcela nový smysl další existence – vší silou svých armád podporovat územní celistvost Ruska a obhajovat pozice Moskvy v nekonečných sporech s pobaltskými, kavkazskými nebo jinými odpůrci. Rusko se zase na oplátku zasadí o územní nedotknutelnost Belgie nebo Španělska.
Ti, kdo tvrdí, že ve vzniklém mocenském vakuu by se střední Evropa měla těsněji přimknout k Evropské unii, nechtějí vnímat realitu. Trochu přísnější pohled na politické garnitury „jádrové“ Evropy napoví, že od Středoevropanů očekávají jedině schopnost „nepropásnout příležitost pomlčet“. Jsou již nyní nedočkaví, až budou moci vyprodávat zájmy Středoevropanů v malém i ve velkém – až do vyčerpání zásob. Až dodnes byla „nová Evropa“ účinnou protiváhou „staré“, protože mohla hodit na svou misku vah zájem USA. Vytratí-li se z regionu americký vliv, bude zase k rozebrání. Na povrch vyhřeznou staré křivdy. A politické elity se rozdělí na hledače historických patronů, extrémní nacionalisty, ty, jež si pospíší ujistit Kreml věčnou oddaností, a zoufalce, kteří se pokusí dovolat k americkému lidu přes současného prezidenta.
Obamově obratné rétorice zatleskají vestoje všichni, kteří až dodnes marně snili o soumraku USA. Obama se možná jednou houpavým rapperským krokem a s hrdě vztyčenou bradou protančí až do kapitoly v Guinessově knize rekordů, v níž jsou uvedeni nejdomýšlivější a nejvíce krátkozrací politici.
