Vítám domácí vězení, člověk nenačichne kriminálním prostředím, zdůrazňuje šéf Vězeňské služby
I když rozsáhlá prezidentská amnestie z počátku letošního roku vyvolala odpor veřejnosti, českým věznicím výrazně pomohla. Do konce loňského roku byly s více než třiadvaceti tisíci vězni přeplněné. „Řešili jsme závažný problém, jak dále postupovat, a uvažovali jsme i o otevírání nových věznic. Přeplněnost jsme často řešili takříkajíc na koleni. Například jsme kanceláře vychovatelů, dozorců či ateliéry předělávali na cely, abychom mohli dodržet zákonné nařízení čtyř metrů čtverečních na vězně,“ vzpomíná generální ředitel Vězeňské služby Petr Dohnal.
Během ledna ale vězeňská služba v rychloakci propustila šest a půl tisíce vězňů. Podařilo se jí to bez jediného excesu a nyní může volněji dýchat. Nenaplnila se ani proroctví, že do roka budou všichni propuštění zpět za mřížemi. „Navrátilců je zatím necelých sedm set. To není žádné katastrofální číslo,“ upřesňuje ředitel.
* Mohl byste zhodnotit dopady amnestie?
Vězeňská služba se dostala na přijatelnou úroveň, máme 16 280 vězněných osob. Aktuální naplněnost je zhruba na 70 procentech a poměr zaměstnanců k vězněným osobám je rozumně vyvážený. Nyní je na únosné hladině jako ve vyspělých evropských zemích.
* Vězeňská služba hospodařila s velmi napjatým rozpočtem. Podařilo se díky amnestii peníze investovat například do oprav majetku?
Máme určité úspory v provozních výdajích například za stravu, ale nejsou to žádné obrovské sumy. Jedná se o desítky milionů korun. Musíte si uvědomit, že jsme nepropustili žádné zaměstnance s výjimkou toho, že jsme zavřeli jednu malou věznici, a to Drahonice. Ale jinak je jedno, jestli na oddělení je vězňů padesát nebo osmdesát, svítit a topit se musí stejně. Vězeňská služba je ale dlouhodobě podfinancovaná a rozhodně nelze říci, že bychom mohli z ušetřených prostředků investovat. Spíše lepíme dluhové díry, které v minulosti vznikly.
* Proč se vlastně dlouhodobě vězeňské službě nedostává peněz?
Je podhodnocena na všech úrovních, od materiálně technického přes stavebně technické zabezpečení až po platy příslušníků i zaměstnanců, které jsou v porovnání s ostatními bezpečnostními sbory nejnižší, přestože jsou všichni odměňováni podle stejných zákonů. Situace vězeňské služby ale asi odráží celkovou situaci ve státě, který není bohatý a šetří, kde se dá. A vnímání veřejnosti není takové, že by bylo potřeba na vězně dávat více peněz. Nicméně poslední vlády i současná paní ministryně mají zájem situaci ve vězeňství řešit. Chci věřit, že se nám blýská na lepší časy.
* Jak by mělo řešení vypadat?
Finanční nedostatečnost se asi nejvíce projevuje na stavebně technické úrovni jednotlivých věznic, které jsou velmi zaostalé a zanedbané. Nejvíce by nám pomohlo doplnit právě investiční složku příjmů, která se v posledních letech stále snižovala. Před čtyřmi roky bylo v této položce 223 milionů, v roce 2010 již pouze 123 milionů a v roce 2011 dokonce jen 86 milionů. Ale jak říkám, současná i ta předešlá vláda měly zájem situaci řešit a věřím, že vězeňská služba nebude pomníčkem a bude se vyvíjet do evropských rozměrů.
* S kolika penězi tedy hospodaříte?
Celkový rozpočet je zhruba 8,23 miliardy korun. Největší položkou, 4,7 miliardy korun, jsou platy zaměstnanců. Druhou zásadní položkou jsou provozní výdaje, které činí 1,5 miliardy korun.
* Kolik stojí den pobytu vězně?
Průměrně je to 916 korun. V tomto ukazateli se jednotlivé věznice liší. Některé totiž spravují další obslužné činnosti jako například nemocnice, které jsou v Praze na Pankráci a v Brně. Další provozují automobilové opravny, atd. V těchto případech vyznívají přepočtené náklady na vězně negativně a opticky se zdá, že hospodaří hůře.
* Přispívají si vězni na náklady pobytu?
Je to jejich zákonná povinnost, ale skutečná vymahatelnost je obtížná. Všem, kteří pracují, automaticky náklady strháváme, protože je z čeho. Je ale třeba si uvědomit, že většina vězňů je málo majetných či nemajetných a vymáhat od nich dlužné částky je složité. Pohledávky za nimi dosahují desítek milionů korun.
* Jak velký podíl vězňů pracuje?
Nyní se zaměstnanost vězněných osob pohybuje kolem šedesáti procent. Snažíme se jich zaměstnat co nejvíce nejen proto, aby neztratili návyky z civilního života a mohli se po propuštění z trestu do něj opět zapojit, ale také aby mohli platit alimenty, živit rodiny, hradit náklady výkonu trestu a vazby a aby jim práce smysluplně vyplnila čas. Strháváme jim i další dluhy, které mají z civilního života, a zbytek jim ukládáme na účet.
* Kolik peněz jim srážíte na náklady výkonu trestu?
Maximální částka je ze zákona 1500 korun za kalendářní měsíc.
* Najít pracovní příležitosti pro vězně zvlášť v době vysoké nezaměstnanosti asi není jednoduché. Jak jim je sháníte? Nejvíce vězňů pracuje ve vnitřní režii jednotlivých věznic, tedy například v kuchyni, v údržbě a podobně. Zajišťují běžný provoz věznice. Ti, kteří nejsou nebezpeční, a můžeme je pustit ven, pracují i v civilních firmách nebo například uklízejí na ministerstvu spravedlnosti. Pro některé si jejich zaměstnavatelé jezdí a někteří cestují do práce sami městskou dopravou. V drtivé většině pracují v řemeslných či dělnických profesích. Naši lidé, kteří mají na starost organizaci práce pro vězněné osoby, jsou vedeni k tomu, aby práci venku aktivně sháněli. Tlačíme na to, aby pracovalo co nejvíce vězňů. Myslím, že šedesátiprocentní zaměstnanost je velmi dobrým výsledkem a určitě si nezadáme se zeměmi na západ od nás.
* Zřizují věznice samy firmy, aby měly více práce pro odsouzené?
Této kategorii říkáme hospodářská činnost. Věznice ji zřizují na návrh svých ředitelů a po schválení generálním ředitelstvím. Do jisté míry se podobá firmám. Třeba v tom, že pokud si na sebe nevydělá a byla by opakovaně ve ztrátě, musí být zrušena. Například na Mírově vyrábějí vězni velmi kvalitní nábytek, který jde na odbyt do civilního prostředí nebo ho odebírají soudy, policejní služebny apod. Nábytek vyrábíme i v Jiřicích, v Praze na Pankráci je to zase například kovovýroba.
* Jsou některé kategorie vězňů, které například kvůli jejich agresivitě nelze zaměstnat?
Každý vězeň, který je vytipován, musí předstoupit před zařazovací komisi, která je složena z vychovatele, pedagoga, psychologa, lékaře a zástupců oboru, kam by měl nastoupit, jestli splňuje kritéria a může být do práce zařazen. Jde-li o práci mimo věznici, jsou podmínky velice přísné, aby nemohlo dojít k mimořádné události. Ven pouštíme pouze vězně, u nichž předpokládáme, že nic nevyvedou.
* Co dělají celý den vězni, kteří nepracují?
Připravujeme jim vzdělávací a terapeutické programy, aby čas netrávili nudou anebo vymýšlením nějakých nekalostí. Ty, které již zanedlouho budeme propouštět na svobodu, dáváme na tzv. předvýstupní oddělení, kde si sami vaří, perou, naši pedagogičtí pracovníci s nimi chodí ven nakupovat, aby byli připraveni na vstup do civilního života. Mnoho z nich bylo řadu let uvězněno a nemá s ním zkušenost. Jde o to, aby je propuštění nezaskočilo a oni v zoufalství něco znova nespáchali a nevrátili se do výkonu trestu. I takové případy totiž známe.
* Kolik se do vězení vrátilo amnestovaných?
Ze šesti a půl tisíce propuštěných je navrátilců zatím necelých sedm set. To není žádné katastrofální číslo.
* Takže existuje jistá naděje, že se k vysokému počtu z loňska hned tak nevrátíte?
Jsem přesvědčen, že to nebude v dohledné době. I když nevylučuji, že za čtyři pět let nebudeme tuto hranici opět atakovat. Ale bude to záviset na řadě dalších faktorů, jako je trestní politika, ekonomická stabilita naší země, obecná zaměstnanost v republice a mnoha dalších. Předjímat vývoj je těžké, nicméně předpovědi, které sýčkovaly, že do roka je máme zpátky, se zcela jistě nevyplní.
* Proč vlastně byly věznice až do amnestie tak přeplněné? To lidé páchají oproti minulosti o tolik víc zločinů?
Důvodem přeplněnosti je trestní politika, i když se začíná klást důraz na alternativní tresty. Ale je to i celkovou situací státu, lidé nemají peníze a drobná, ekonomická kriminalita jde nahoru.
* To jste vypozorovali v posledních letech, kdy se Česká republika potýká s krizí?
Opravdu po všechny tyto roky počty vězněných osob rostou. Přímá úměra tady je.
* Změnila se oproti stavu před revolucí struktura trestných činů? Ano, a nemění se jen struktura činů, ale i osob ve výkonu trestu. Dříve byli mezi vězni převážně méně vzdělaní, typičtí kriminálníci a hlavně za drobnou majetkovou trestnou činnost.
Dnes se skladba významně mění, máme více vzdělaných vězňů, zatímco dříve bylo naprostou výjimkou, aby byl ve vězení vysokoškolák.
Předtím nebyla rozvinuta podnikatelská činnost a taková ta sofistikovaná trestná činnost neexistovala. V průběhu doby se ale rozšířila, a proto nyní máme ve výkonu trestu i řadu osob s akademickými tituly. Podíl násilné trestné činnosti zůstal zhruba konstantní.
* Koncem loňského roku byla schválena novela zákona, která měla přispět ke snížení počtu vězňů vyšším využíváním domácích trestů anebo dřívějším propuštěním na svobodu. Pozorujete její dopady?
Hodně se hovořilo o využívání elektronických monitorovacích náramků, které měli lidé v domácím vězení nosit. Ale ty zatím ještě k dispozici nejsou. Tendr na určitý počet náramků již byl připraven, ale zhatila jej právě amnestie. Ta měla dopad nejen na osoby ve výkonu trestu, ale i na podmíněně odsouzené, na něž se měly také vztahovat tyto alternativní tresty. Institut domácího vězení, a tedy i elektronických náramků, ale není v gesci Vězeňské služby ČR, nýbrž Probační a mediační služby ČR. Domácí vězení jednoznačně vnímám pozitivně. Nebudou se zaplňovat věznice, stát se nemusí o vězně starat, člověk neztratí práci, rodinu, sociální kontakty, a hlavně tzv. nenačichne kriminálním prostředím, jak se to ve výkonu trestu stává.
* Věříte v nápravné účinky vězení?
Jako vystudovaný psycholog vím, že osobnost člověka se vytváří v raném dětském věku a změnit dospělého lze těžko. Snažíme se, aby si člověk, který se dostal do výkonu trestu, uvědomil, co spáchal, koho poškodil. Pokoušíme se jim najít práci, abychom předcházeli recidivě, protože práce a příjem z ní je zásadní pro to, jak takový člověk vkročí do civilního života. Cílem je, aby recidiva byla co nejmenší. Ale zase nejsem žádný snílek. Pokud máme někoho podesáté ve výkonu trestu již od patnácti let, vím, že ho určitě nepředěláme.
* Jak vysoký je podíl recidivistů?
Zhruba kolem třiceti procent.
* Vracejí se i lidé, kteří například spáchali těžkou dopravní nehodu, kvůli níž byli odsouzeni k odnětí svobody?
Právě pro ně je nejvhodnější domácí vězení, aby mohli být doma, chodit do práce, věnovat se rodinám a dětem. Tito lidé často, i když byli předtím jinak slušní, mohou také ve výkonu trestu načichnout kriminálním prostředím. To reálně hrozí.
* Používá se už vůbec institut domácího vězení?
Ano, ale pravidla jsou kontrolována fyzicky pracovníky Probační a mediační služby, nikoli pomocí náramků.
* Je české trestní soudnictví připraveno udělovat častěji alternativní tresty?
Je třeba říci, že domácí vězení je poměrně novým institutem. Je užíván čím dál častěji, ale nelze očekávat, že se ho hned po zavedení všichni soudci v hojné míře chopí.
* Před časem se diskutovala hranice trestní odpovědnosti mladistvých. Myslíte, že by se měla z patnácti let snížit?
Těžko říci. Z našich zkušeností vyplývá, že dnešní patnáctiletí, případně i mladší, jsou schopni častěji páchat poměrně často závažnou, násilnou trestnou činnost než před dvaceti lety. Ale v žádném případě nechci paušalizovat a říci od boku, jaká hranice by byla lepší. Hledá se těžce. Jsou státy, kde je na úrovni 14 let, jinde na 16 letech. Nelze ale jednoznačně říci, kde to mají dobře.
* Mají lidé zájem pracovat ve vězeňství?
Veřejnost na Vězeňskou službu ČR pohlíží všelijak. Fungují stereotypy z dob před listopadem 1989. Ale od té doby jsme významně pokročili. Lidé, kteří chtějí u nás pracovat, musejí projít náročnými testy a splňovat vysoké požadavky. Ze sta procent uchazečů sítem projde jen třetina. Často ztroskotají na psychologickém vyšetření, které sleduje řadu faktorů od inteligence přes charakter až po patologické symptomy, odolnost vůči stresu, monotónní práci. Nesmějí vykazovat agresivní rysy osobnosti. Přestože pohled veřejnosti není zcela příznivý, zaznamenáváme nárůst počtu uchazečů o práci ve vězeňské službě. V porevoluční době vůbec nebyl zájem, ale jak je čím dál méně práce, hlásí se stále více adeptů.
* Jsou přesto nějaké pozice, které těžko obsazujete?
Jde o jedinou profesi, a tou je lékař, konkrétně praktický. Na trhu je většina z nich privátních a v soukromé praxi si vydělají mnohem více než u nás v pracovním poměru. U internistů či např. chirurgů takový problém nemáme, protože ti i v civilu pracují převážně v nemocnicích, a jsou tedy u nás placeni dle stejných tabulek. Naopak berou trochu více, protože mají příplatek za rizikovost.
Veřejnost na Vězeňskou službu ČR pohlíží všelijak. Fungují stereotypy z dob před listopadem 1989. Ale od té doby jsme významně pokročili. Lidé, kteří chtějí u nás pracovat, musejí projít náročnými testy a splňovat vysoké požadavky. Petr Dohnal (42) • Vystudoval psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a absolvoval postgraduální studium forenzní psychologie na Univerzitě Karlově v Praze. • S českým vězeňstvím a jeho rozvojem je spjat většinu svého života. Svou profesní kariéru ve vězeňské službě zahájil před 22 lety ve Vazební věznici Praha – Pankrác, kam nastoupil jako strážný a postupně prošel řadou funkcí, včetně ředitele této věznice. • Od roku 2008 se ve funkci prvního náměstka generálního ředitele Vězeňské služby ČR zasloužil o prosazení řady racionalizačních opatření. • Na sklonku loňského roku byl jmenován do funkce generálního ředitele Vězeňské služby ČR. • Je ženatý a má dvě děti. Nemění se jen struktura činů, ale i osob ve výkonu trestu. Dříve byli mezi vězni převážně méně vzdělaní, typičtí kriminálníci a hlavně za drobnou majetkovou trestnou činnost. Dnes se skladba významně mění, máme více vzdělaných vězňů, zatímco dříve bylo naprostou výjimkou, aby byl ve vězení vysokoškolák.
O autorovi| Marcela Alföldi Šperkerová, alfoldi@mf.cz
