Musíme být u rozhodování EU? Jakém rozhodování?
Kvůli evropské krizi padla vláda na Slovensku a nyní to vypadá, že by mohla padnout i v Praze. Vyhraněný postoj TOP 09, a zejména jejího předsedy Karla Schwarzenberga ke vstupu do rozpočtové unie vládu velmi výrazně dělí, protože pro ODS je takový krok jen těžko přijatelný.
Pokus premiéra Petra Nečase nechat projít novou smlouvu referendem, ale až v okamžiku, kdy budeme stát před přijetím společné měny, je hrou na královnu Koloběžku. Pohybovat se ani pěšky, ani na kole a ani oblečený, ani nahý je navíc úsměvné. Znamenalo by to, že sice smlouvu spolupodepíšeme s ostatními zeměmi Evropské unie s výjimkou Velké Británie, ale ten podpis bude tak nějak podmíněný, protože ho bude možné jednou v referendu tak nějak odvolat. A protože k referendu dojde jen těžko v nejbližších deseti letech, můžeme se tvářit jako kývající mudrcové neříkající tak ani tak, ale na jejichž slova vždy dojde.
Z tohoto pohledu má pravdu prezident Václav Klaus, když Nečase kritizuje, že se za referendum schovává a měl by se ke smlouvě postavit čelem. Na druhé straně zrovna od Klause je pobízení k vyhrocení sporu ve vládě poněkud překvapivé. Nutí totiž ke vzpomínkám na to, jak usilovně uhlazoval vládní krize vzniklé kvůli policejnímu prezidentovi či rozpadu Věcí veřejných. Premiér se prostě logicky bude snažit udržet koalici pohromadě hledáním nějakého ušmudlaného kompromisu, s nímž nebude spokojen sice nikdo, ale na druhé straně nikdo nebude nespokojen tak, aby hrotil vztahy na ostří nože.
Pokud však odhlédneme od politických konsekvencí, je zjevné, že připojování se k dalšímu pokračování politické integrace Evropy není dobrým nápadem. Každému soudnému člověku je přece již dávno jasné, že zavedení společné měny v tak různorodých státech Evropské unie byla fatální chyba, která dostala evropskou ekonomiku do pasti, z níž nyní marně hledá úniku. Tesař byl příliš důsledný a žádnou díru po sobě nenechal. Každé řešení je drahé a bolestivé pro občany i firmy.
Fiskální evropská unie, k níž je nyní připravovaná smlouva pouze prvním a zdaleka nejmenším krůčkem, by musela k udržení společné měny transferovat mohutný díl daňových výnosů od více produktivních severních zemí na jih. Kdo si myslí, že je něco takového v severních zemích politicky průchodné, nechť se přihlásí. Ani Angela Merkelová po třech nocích probdělých se Sarkozym by tu ruku určitě nezdvihla. Teprve v dalších krocích nastane ta správná řežba a patrně i další zužování oslavovaného evropského jádra. Proč se tedy připojovat k projektu, který je stejně jako společná evropská měna dopředu odsouzen k neúspěchu?
Abychom byli u toho a mohli spolurozhodovat? Ten, kdo tohle říká a stále opakuje, by měl zároveň konečně upřesnit, u čeho jsme nyní a o čem spolurozhodujeme. A to nejen my, ale také třeba Finové nebo Rakušané. Již dva roky se vše podstatné, co EU koná, řeší na francouzsko-německých schůzkách. A bude hůř. Když budou silní muset platit, budou také chtít rozhodovat o tom, co se s jejich penězi stane. Národní kompetence budou muset být definitivně vyprázdněny. Možná by se tahle smlouva měla symbolicky podepisovat v Mnichově. Jen britský premiér David Cameron je, zdá se, o něco bystřejší, než býval Neville Chamberlain a jet tam nehodlá. Opravdu je nutné stát přitom s ostatními bok po boku ve špalíru a mávat třepotalkami? Nebo je lepší říkat to zřetelně a nahlas. Není právě takový hlas právě nyní potřeba?
Tady opravdu již začíná jít o Evropu. Při případném dělení eurozóny lze udržet společný trh i otevřené hranice. Až se začne rozpadat fiskální unie, půjde to ve vypjatém, populisticky a nacionalisticky naladěném politickém prostoru, který nepochybně vznikne, jen těžko. Hnědé košile budou střídat rudé prapory. Na Akropoli jsme je viděli docela nedávno. Tam vede současná cesta další integrace Evropy. To už není o euroskepticích a eurooptimistech. To je o sporu racionality a iracionality. Pragmatičnosti a naivity. O tom, že postavit se k problému racionálně a pragmaticky, vyžaduje značnou dávku politické odvahy, nicméně není pochyb.
