Charakteristickými materiály švýcarských architektů jsou dřevo a beton
Současná švýcarská architektura je fenomén, který ovlivnil styl esteticky náročného stavění v globálním měřítku. Zavítáte-li do Švýcarska, doslova zakopáváte o působivé unikáty autorů jako Märkli, Zumtor, Olgiati, Caminada nebo Snozzi. Vydejte se s námi po jejich stopách.
Zastavení první: Dřevo
Historii propracovaných dřevěných konstrukcí můžeme sledovat nejen na starých vesnických domech a stodolách. Letecký hangár na letišti nedaleko Bernu postavili v roce 1928 dnes zapomenutí inženýři Montmollin a Meyerburg. Vizionářské konstrukce stavby si odborníci povšimli až v roce 2000, kdy měla být zbořena, a prohlásili ji za kulturní památku.
Šedesát let po hangáru byla postavena kaple svatého Benedikta v horách Surselva od Petera a Annalisy Zumtorových. Má tvar listu s čistou pravidelnou konstrukcí, která dominuje vnitřnímu prostoru, světlo přichází shora, z pásu mezi stěnami a střechou. Stavba není izolována, poskytuje jen nejnutnější ochranu před nepřízní počasí. Kostelík v prudkém svahu s roztroušenými dřevěnými domy a pasoucími se krávami splynul se svým okolím, dřevo zestárlo, ztmavlo.
Ukázkou současné dřevěné architektury je budova dřevařské školy v Bielu od kanceláře Meilly-Peter. Centrální vstupní hala čtyřpatrové, téměř sto metrů dlouhé budovy je z přepjatého betonu, výukové části po obou stranách jádra tvoří samonosné dřevěné konstrukce. Pro inspiraci studentů dřevařské technologie jsou v učebnách všechny konstrukce i spoje zčásti odkryté. Architekti počítají i se stárnutím budovy. Dřevěné prvky na zvlášť namáhaných místech fasády, například okenní parapety, jsou snadno vyměnitelné. Budova vznikala skoro deset let, ale výsledkem je velice příjemně a přirozeně působící stavba.
Zastavení druhé: Beton
Beton je pro švýcarskou architekturu snad ještě charakterističtější než dřevo. Obliba dvou zdánlivě tak odlišných materiálů má ve Švýcarsku své opodstatnění. Architekti často využívají místní písek či jiné příměsi, čímž beton získává lokální, krajově specifickou podobu. Betonové stavební technologie jsou zde velmi propracované, včetně řešení izolací, ale i povrchů, barev či detailů. Například betonové jádro v dívčím internátu v Disentis od Giona Caminady má teple béžovou barvu, Kunstmuseum ve Vaduzu je naopak téměř černé.
Jak odlišné je vnímání betonu ve Švýcarsku od českého, dokazují obyvatelé horské vesničky Paspels, kteří si pro řešení nové školní budovy vybrali projekt architekta Valeria Olgiatiho. Budova s velkými pásovými okny byla postavena v roce 1999 a se starou školou ji spojuje podzemní chodba. Krásná ukázka jednoduché, a přesto sofistikované švýcarské betonové „krabice“. Vstupní hala, schodiště, sociální zařízení - všude šedý pohledový beton, včetně podlahy a detailů, například zábradlí či lavice u okna, dokonce i dveře jsou vsazeny přímo do betonových stěn. Prázdná škola působí ponuře a nebýt obrovských oken s výhledem do krajiny, cítili bychom se tu jako v atomovém krytu. S tím kontrastuje atmosféra v učebnách, kompletně (včetně podlahy a stropu) obložených modřínovým dřevem.
Antickou a středomořskou architekturou je inspirován další z „betonových“ architektů – Peter Märkli. Soustředí se především na formu, kterou chápe spíše sochařsky, jde mu o dojem, pocit, jaký stavba vyvolává. Spolupracuje se sochařem Hansem Josephsonem, a kdekoli je to možné, doplní svou architekturu jeho sochami. Za všechny doporučujeme dvojici Märkliho raných domů v Azmoos a netypické muzeum nadace La Congiunta v Giornicu. Muzeum leží na odlehlém místě nad řekou, vede k němu jen úzká polní cesta, klíče si může kdokoli zdarma půjčit ve vesnické hospodě. Dlouhý a úzký objekt tvoří tři obdélníky stejné šířky, ale rozdílné výšky a délky. Vystaveno je v něm několik desítek plastik Hanse Josephsona, jimž budova tvoří jakousi betonovou skořápku, přístřešek - žádné instalace, osvětlení, větrání či izolace, jen zdi bez oken, podlaha a strop, kterým přichází do interiéru světlo. Čistý prostor podobný chrámu, definovaný jen svými proporcemi.
Zastavení třetí: Sociální prostor
Člověk musí být součástí komunity, aby mohl vytvořit něco nového, říká o své soustavné aktivitě v rodné vesnici Vrin, která v mnohém přesahuje tradičně chápanou roli architekta, Gion A. Caminada. Jedním z jeho cílů je udržet lidi ve vesnici, dát jim šanci zůstat.
V tom se i přes řadu zásadních rozdílů podobá svému o generaci staršímu kolegovi Luigimu Snozzimu, jedné z legend švýcarské architektury a urbanismu. Když byl Snozzi koncem 70. let vyzván, aby pro vesnici Monte Carraso navrhl základní školu, od základu změnil schválený územní plán obce a postupně také celou její tvář i charakter. Bývalý klášter přestavěl na školu a do jejího okolí soustředil další důležité instituce. Vzniklo přirozené centrum, které vesnici doposud chybělo. Následovalo vytvoření podmínek pro další rozvoj obce, určení několika opěrných bodů. Směr budoucí ulice Snozzi naznačil tím, že v její ose postavil dům a na druhém konci tělocvičnu. Dnes ulici po obou stranách lemují domy.
Snozzi se pokusil definovat základní pravidla rozvoje vesnice. Tím nejdůležitějším bylo, že jakýkoli zásah musí zohledňovat strukturu místa a podřídit se jí. V Monte Carassu platí ještě jedno důležité pravidlo. Když se objeví dobrý projekt, který nelze kvůli nějakému pravidlu realizovat, je potřeba toto pravidlo změnit. Luigi Snozzi se věnuje rozvoji Monte Carassa již více než čtvrt století, kromě celkové koncepce je i autorem celé řady domů, pozval sem řadu architektů a po několika letech se do vsi i sám přestěhoval. Monte Carraso stále roste, přibývá obyvatel i domů. Tento model je ale jen těžko použitelný jinde, jeho úspěch je totiž podmíněn osvíceností zdejšího urbanistického absolutisty Luigiho Snozziho.
Zcela jiným příkladem architektury, která spoluurčuje fungující společenství, je obytná kolonie Halen, která vznikla na přelomu 50. a 60. let nedaleko Bernu. Halen je prvním projektem Ateliéru 5, který v roce 1955 založilo pět mladých architektů. Čtyři z nich byli v té době zaměstnáni v kanceláři Hanse Brechbühlera, který ve 30. letech pracoval pro Le Corbusiera. A Corbusierův duch je silně cítit i v Halenu, především v použití hrubého pohledového betonu a ve vnitřních dispozicích.
Kolonii tvoří 79 obytných jednotek, třípodlažních řadových domků s dvorkem a malou zahrádkou. Beton časem získal vlídnější tvář, budovy obrostly popínavými rostlinami, na střechách roste tráva a rumištní byliny. Vnitřní uspořádání je maximálně jednoduché a ekonomické, ani v menším ze dvou typů (šířka čtyři a pět metrů) se necítíme stísněně. To podporují i terasy v obou nadzemních patrech a přímý vstup do zahrady z hlavního obytného prostoru v přízemí. V Halenu je jasně vymezen soukromý a veřejný prostor, sousedé si vzájemně nevidí na terasy ani do zahrádek, vyřešena je i zvuková izolace. Naproti tomu mají společnou náves, obchod, garáže a venkovní plavecký bazén. Každý obyvatel vlastní 1/79 společného zařízení a vybavení.
Halen podle všeho velmi dobře funguje i jako miniaturní polis, obyvatelé se setkávají a společně pořádají řadu akcí. Otázkou zůstává, zda je atmosféra v kolonii více dílem architektury, anebo jejích obyvatel a nakolik určitý typ architektury přitahuje specifický druh lidí. Halen bude pro leckoho skutečným zjevením, zhmotněným modernistickým snem o kolektivním bydlení, které zároveň splňuje představy menší středostavovské rodiny. Nezaměnitelné místo, které ani z blízka nezavání sociálním inženýrstvím.
Zastavení čtvrté: Le Corbusier
Na závěr ještě tip na Le Corbusiera, na nějž nějakým způsobem navazuje většina švýcarských architektů. V jeho rodném La Chaux-de-Fonds můžete zhlédnout klasické modernistické domy, které navrhl, ještě než dosáhl dvaceti let. Villa Le Lac na břehu Ženevského jezera, kterou Le Corbusier postavil v roce 1923 pro své rodiče, je nejmenší a nejjednodušší z jeho bílých vil. Vše je přizpůsobeno omezenému rozpočtu rodičů, nevelký vnitřní prostor je řešen bez chodeb (koridorů), jsou zde posuvné stěny a lůžka zapuštěná ve zdi. Nedostatek vnitřního prostoru vyvažuje propojení interiéru s exteriérem: dlouhé pásové okno s výhledem na jezero, střešní terasa a malá zahrada s několika stromy.
