„Přijel jsem do práce, náš ústav byl za městem, v lese. Bylo nádherné
počasí! Jaro. Otevřel jsem okno. Vzduch byl čistý a svěží. Podivil jsem se,
proč dnes nepřilétají modřinky, které jsem přes zimu přikrmoval, zavěšoval jim
za oknem kousky salámu. Našly si lepší obživu?“ vzpomínal Valentin Alexejevič
Borisevič, vedoucí laboratoře Ústavu jaderné energetiky Akademie věd Běloruska,
na sobotní ráno 26. dubna 1986. „V tu dobu vznikla na našem reaktoru panika:
dozimetrické přístroje signalizovaly vzrůstající aktivitu, na vzduchočisticích
filtrech stoupla dvěstěkrát,“ popisuje Borisevič a dodává, že podle přístrojů
„svítí“ stůl, oblek i zdi laboratoře.
„Telefonujeme do ignalinské atomové elektrárny, stojí vedle nás. I tam
přístroje řádí. I tam je panika. Voláme do Černobylu… V elektrárně se neozývá
jediný telefon… K poledni je jasné, že nad celým Minskem je radioaktivní oblak.
Určili jsme, že aktivita je jódová… Došlo k havárii na některém reaktoru,“
zachycuje Borisevičovy vzpomínky kniha Modlitba za Černobyl.
Dnes, 34 let po výbuchu čtvrtého reaktoru, jsou nad oblastí opět kouřová
oblaka. Kvůli mnoha rozsáhlým lesním požárům, které zasáhly uzavřenou oblast v
okolí černobylské elektrárny. Plameny pohltily nejen tisíce stromů, které po
výbuchu elektrárny vstřebávaly ohromné množství radioaktivity, ale i tucet
rozpadlých obcí, z nichž vojáci na jaře 1986 vyhnali všechny obyvatele.
Nedrancuj. Vrátíme se
Naprostá většina lidí, která po explozi musela oblast vyklidit, si vůbec nepřipouštěla, že by se do svých domů už nikdy nevrátila. Podle vzpomínek brali evakuaci pouze jako dočasnou věc, která zabere maximálně několik dní. Nikdo nechtěl věřit - i kvůli mlčení a lhaní sovětských vůdců -, že výbuch a extrémní množství radioaktivity trvale změní nejen ukrajinsko-běloruské pomezí, ale vlastně celou Evropu a svět.
„Opuštěný dům. Zavřený. V okně bylo koťátko. Myslel jsem, že je hliněné. Pak
přistoupím: je živé. Prohlédl jsem všechny květiny v květináčích. Muškát. Jak
se sem dostalo? Nebo ho tu zapomněli? Na dveřích je oznámení: ,Milý člověče,
nehledej tady drahocennosti, žádné jsme neměli. Užívej všeho, ale nedrancuj.
Vrátíme se.‘ Na jiných domech jsem viděl různobarevné nápisy: ,Odpust nám, náš
milovaný dome!‘ Loučili se s domem jako člověkem. Zápisky byly psány dětským
písmem na listech z žákovských sešitů: ,Nebij kočku. Krysy všechno sežerou. ‘ Nebo:
,Nezabíjej naši Žulku. Je hodná…‘ Všechno jsem zapomněl,“ popisuje v knize
jeden z mnoha vojáků, kteří čistili elektrárnu po výbuchu a střežili opuštěné
vesnice před rabováním.
V prvních týdnech a měsících po výbuchu se v okolí elektrárny „čistilo“
téměř všechno. Nejenže se měla zabít všechna zvířata, stromy se natíraly
šedobílou deaktivující tekutinou, ale docházelo i k takzvanému pohřbívání půdy
- několikacentimetrová vrstva z povrchu se odstranila a vojáci ji házeli do
obrovských jam. Z hlubokých lesů, polí a vesnic se stalo opuštěné území, aby se
zdejší extrémní zamoření nemohlo nijak dostat ven. Aktuální požáry ovšem tuto
hrozbu opět přiživily. A věc se řeší i v Kyjevě, který leží jen sedmdesát
kilometrů od černobylské oblasti a je silně zasažen prachem z velkých požárů.
„V Kyjevě je jen dým, žádná radioaktivita,“ prohlásil Vitalij Kličko, starosta
hlavního města Ukrajiny, aby uklidnil obyvatele.
Jak ale může jako kyjevský občan po těchto slovech zůstat v klidu, když přesně takhle před 34 lety události zlehčoval komunistický aparát? Odmítal cokoli prozradit i řadu dnů po výbuchu, když rozbitý reaktor dál chrlil extrémně nebezpečné zplodiny, které se velmi rychle šířily nad všechny země včetně Československa.
| Dubnové požáry |
| • Na začátku dubna propuklo v zakázané zóně kolem Černobylu několik požárů, hasiči s nimi bojovali od 4. do 14. dubna, než jejich velení oznámilo, že požáry jsou pod kontrolou.
• Už po dvou dnech ale silný vítr doutnající trávu a stromy opět rozfoukal do ohně, vznikly další tři požáry. • Stejně jako před 34 lety nad Černobylem opět létají vrtulníky, tentokrát ale „pouze“ kropí doutnající dřevo a rašelinu, na zemi je kromě 1100 hasičů i 120 vozidel a další techniky. • Údaje o rozloze oblasti zasažené ohněm se různí, Greenpeace mluví o více než 45 tisících hektarech. • Popelem lehlo už dvanáct liduprázdných vesnic, které museli jejich obyvatelé opustit v květnu 1986 kvůli extrémně vysokému zamoření radioaktivitou. • Na začátku minulého týdne měli hasiči - podle oficiálních zpráv - dostat oheň opět pod kontrolu, jenže zasažené oblasti ještě tlely a stoupal z nich dým, který zasáhl i Kyjev. |
Nedívej se dolů
Skutečný rozsah havárie reaktoru sovětští pohlaváři tajili i před
tisícovkami likvidátorů, které do Černobylu nahnali, aby elektrárnu uklidili,
protože stroje a zahraniční roboti po pár minutách práce v extrémně
radioaktivním prostředí kolabovali.
Jedním z těch, kdo musel vyrazit, byl i Alexandr Kudrjagin. „Toho dne…
Chystal jsem se jít se svou ženou večer do kina… Přišli k nám do závodu dva
vojáci. Vyvolali mě: Rozeznáš naftu od benzinu? Tak se ptám: ,Kam mě pošlete? -
Kam, kam? Jako dobrovolníka do Černobylu…‘ Odvedli mě přímo z fabriky, jenom v
tričku a nátělníku, ani domů jsem si nesměl zaskočit.“
V knize Modlitba za Černobyl dál uvádí, že během svého půlročního působení v
oblasti nejvíc zasažené neviditelnou radioaktivitou pracoval i na střeše
čtvrtého reaktoru. „Sloužili jsme šest měsíců. A přesně za pět měsíců jsme byli
přemístěni, teď už rovnou pod reaktor. To bylo všelijakého vtipkování, že nás
propustí po práci na střeše. Velitel má před sebou monitor, zapíná ho, na
obrazovce je střecha reaktoru s kousky grafitu a s rozpáleným bitumenem: ,Vidíte,
chlapci, leží tam úlomky. Od těch musíte střechu očistit. A tady, v tomhle
čtverci, prorazíte otvor… Máte na to čtyřicet padesát sekund. Tam - zpátky,
poklus - výklop.‘ Jedni nakládali úlomky na nosítka, druzí vyklápěli do díry.
Tam, na reaktor. Kdo odhodil, nesměl se dívat dolů. Stejně tam někteří chlapci
nakukovali,“ vybavuje si Kudrjagin, který po návratu z Černobylu onemocněl a
stal se invalidou druhé třídy.
Inženýři zmáčkli tlačítko
Nynější požáry, které podle hnutí Greenpeace zasáhly území o rozloze 45
tisíc hektarů (ukrajinské úřady uvádějí číslo čtyřikrát menší), už několikrát
hasiči zastavili, jenže vítr je pak vzhledem k suchu opět rozvířil.
Podle meteorologických dat byl proto Kyjev minulý týden vůbec nejvíc
znečištěným městem na planetě, z černobylské oblasti na něj spadlo velké
množství pevných částeček. A všichni doufají, že jsou mnohem méně nebezpečné
než ty, které tady padaly přesně před 34 lety. Nekonečný mrak mohutné
radioaktivity tehdy z reaktoru stoupal až do 6. května, než se havárie dostala
pod kontrolu.
A i když vybuchlý reaktor číslo 4 skončil pod železobetonovým sarkofágem,
pod nějž likvidátoři nanosili stovky tun radioaktivních trosek a který už musel
být několikrát rekonstruován, protože se rozpadal a hrozil únik dalšího záření,
černobylská elektrárna fungovala dál. Přežila i rozpad sovětského impéria. Jako
poslední se tu zastavil třetí reaktor - mimochodem ten, jejž hasiči bez
jakýchkoli ochranných prostředků a vystaveni extrémně silnému záření z rozbité
čtyřky 26. dubna 1986 chránili před vzplanutím.
Ukrajinský prezident Leonid Kučma na dálku vydal povel 15. prosince 2000 a
černobylští inženýři v bloku 3 zmáčkli tlačítko, které zahájilo spouštění
regulačních tyčí do jádra reaktoru, čímž poté zastavili štěpnou reakci. Právě
při této operaci došlo v roce 1986 k první explozi, která utrhla kryt čtvrtého
reaktoru.
Před pěti lety začal proces vyřazování černobylské elektrárny z provozu,
konzervace tří bloků potrvá nejspíše ještě dalších osm let. Připomínkou zdejší
tragické energetické zkušenosti pak bude už jen sklad s vyhořelým palivem a
sarkofág za 1,5 miliardy eur.
Mementem katastrofy zůstane i opuštěné město Pripjať, stovky kusů odstavené
špinavé techniky, která se podílela na likvidaci tragédie, osm pohřebišť, kde
skončily nejhůře zasažené stromy, tisíce tun oceli či obleky záchranářů.
Miliony lidí si hrůzný zážitek uchovávají ve vzpomínkách.
