V roce 1999 vyvolal vstup Svobodných do rakouské vlády hospodářské sankce EU, a to v ní ani nebyl Jörg Haider. Dnes by klidně mohl být premiérem. Z prostředí národněliberálních vlastenců se rekrutovalo tradiční jádro voličů FPÖ.
Rakousko zažívá dlouhodobou prosperitu, nezaměstnanost se pohybuje pod pěti procenty, před dvěma lety přijalo okolo 90 tisíc uprchlíků, na hlavu nejvíce hned po Německu. Tehdejší premiér Werner Faymann ovšem rychle obrátil kurz a sociálnědemokratická vláda od té doby drží na hranicích vojenské jednotky a obrněné transportéry s podobnou vervou jako Viktor Orbán.
Přišlo to pozdě. O rok později získal prezidentský kandidát FPÖ Norbert Hofer skoro polovinu hlasů jen díky protiimigrační rétorice. Rakouští Svobodní dnes nejen diktují předvolební programy svých konkurentů, ale dokonce slouží jako vzor obdobným stranám v Dánsku (Lidová strana), Norsku (Pokroková strana) a v dalších evropských zemích.
Haider efekt
Úspěch FPÖ stál dlouho na osobě Jörga Haidera, jenž stranu zbavil nálepky odkladiště bývalých nacistů a tím, že přetáhl statisíce voličů od tradičních stran, ji vlastně legitimizoval. I když dlouho to tak nevypadalo.
Návrat Svobodných na politické výsluní oživil jeden starý politický tábor. Z prostředí národněliberálních vlastenců se rekrutovalo tradiční jádro voličů FPÖ. Haiderův otec byl příslušníkem nacistického komanda, matka členkou mládežnické Ligy německých panen. Haiderovo jmění bylo založeno na majetku zkonfiskovaném židovské rodině. Do FPÖ vstoupil v rodných Korutanech a jako třicetiletý mladík vystupoval v korutanském kroji, útočil proti „marxistům ve Vídni“ a proti dvojjazyčnému školství pro zdejší slovinskou menšinu. Popularita FPÖ, kterou na počátku 80. let volilo pět procent lidí, vzrostla téměř šestinásobně.
Liberální média se tenkrát „zasekávala“ na několika jeho výrocích, třeba na tom, v němž pochválil zaměstnaneckou politiku třetí říše. (Na počátku 90. let obhajoval v televizi návrh, aby nezaměstnaným, kteří odmítli odpovídající pracovní místo, byla snížena podpora v nezaměstnanosti. Na námitku předsedy SPÖ, že takový krok by připomínal nucené práce v době třetí říše, Haider bryskně odpověděl: „Nikoli, to by nebyl případ třetí říše, protože třetí říše měla solidní zaměstnaneckou politiku, na kterou se vaše vláda ve Vídni nikdy nezmůže.“) Jak se brzy ukázalo, popularitě FPÖ výrok nijak neublížil. Spíše naopak.
Přečtěte si komentář Miroslava Zámečníka:
Kde je Kurz? A kdo bude posílat do Pekingu zdravici příště?
Média nevynechala jedinou možnost vykreslit Haidera jako nebezpečného neonacistu, čímž akcentovala nebezpečnější potenciál jeho poselství, jemuž sám říkal „sdělování nepříjemných pravd“. S mimořádným šarmem kritizoval ztuhlé poměry na rakouské politické scéně, již si přivlastnily dvě státostrany, které všem vysokým státním úředníkům přikázaly nosit své stranické legitimace – SPÖ a ÖVP. Haider jim v duchu Lewise Carrolla přezdíval „Tydlidum a Tydlidý“ nebo také „SPÖVP“.
Brzy padl i mýtus o partaji bývalých nacistů, když vyšlo najevo, že se od velkých stran směrem k Haiderovi přelévají masy voličů. Stal se z toho trvalý trend. „Tyto výsledky nás nutí se zamyslet. Žádný racionálně uvažující člověk nemůže věřit, že by se disciplinovaní soudruzi (z SPÖ) přes noc změnili na nevyléčitelné nacisty,“ komentoval situaci ironicky deník Die Presse. Zrodil se zároveň nový fenomén, který dostal jméno „Haider efekt“.
Začátek diktátu
Do konce 90. let byl program FPÖ jednoduchý. V té době si členové rádi říkali „liberálové“ (považovali se za pokračovatele národněliberálních stran, které zdůrazňovaly německou příslušnost Rakušanů a v roce 1938 nadšeně vítaly anšlus – zároveň ovšem chtěli reprezentovat nové zbohatlíky a nabízet nízké daně a snadné startovní podmínky pro podnikání), fakticky však démonizovali všechny „cizince“ (slovinskou menšinu i nové kandidátské země EU) a označovali je za původce veškerého zla. Rakousko neuvěřitelně prosperovalo díky otevření východní Evropy, ale tento fakt byl pro elektorát FPÖ jaksi irelevantní – a zůstává jím dodnes.
Ve volbách v roce 1999 „Haider efekt“ zapůsobil tak mocně, že „marxisté“ prakticky sami zmrazili přistěhovalectví. Bylo těžké vystopovat jakékoli „zlo“, které by se dalo cizincům připsat na vrub. Rakousko prosperovalo jako nikdy předtím a zařadilo se mezi nejbohatší státy světa. Haider se svým slibem „pořádného úklidu“ ve Vídni získal čtvrtinu hlasů (druhé místo), ovšem následná vlna odporu z Bruselu jej odklidila z Vídně zpět do Korutan, o což se postaral hlavně šéf lidovců Wolfgang Schüssel, z něhož se vyklubal neobyčejně schopný protihráč.
Tenkrát též došlo k největšímu napětí mezi Rakouskem a Českem. Stačilo, že ministryně zahraničí Benita Ferrerová-Waldnerová v rychlém sledu za sebou pronesla slova „dekrety“, „překážka“, „ČR“ a „EU“. Odklizený Haider se začal prát za zrušení dekretů. Tehdejší premiér Miloš Zeman nazval sudetské Němce „pátou kolonou“ nacismu. Schüssel kontroval, že „Praha kazí sousedské vztahy“, a žádal zastavení Temelína. Neříkal zrovna, že kvůli Temelínu cestu Česka do EU zablokuje, ale také nijak nezdůrazňoval, že nezablokuje. Byl zázrak, že bilaterální vztahy duo Zeman–Schüssel přežily.
Pak přišel rok 2008. FPÖ se rozštěpila a obě frakce (Haider založil Spolek pro budoucnost Rakouska – BZÖ) získaly dohromady 29 procent. Oběma se už tehdy dařilo prezentovat jako „standardní evropské strany“.
Nejhorší jsou Češi
Jenže byly? Ano, FPÖ a BZÖ se od krajní pravice halasně distancovaly, jenže to působilo asi tak věrohodně jako přátelský úsměv Jacka Nicholsona, jímž ve filmu Lepší už to nebude častoval své sousedy.
Ale jaké byly vlastně Haiderovy pocity vůči sousedům? Dosaďte si na místo „Česká republika“ třeba „neštovice“ a nebudete daleko od toho, co se za opálenými čely stranických lídrů obou stran odehrávalo.
V Rakousku v té době žilo asi deset procent imigrantů, podobné číslo jako v ostatních státech EU. Tamní cizinci se ochotně asimilovali, nevyvolávali nepokoje, o teroristických útocích nemluvě. Bez přítomnosti gastarbeitrů by se zadrhla nejen pásová výroba, ale také leckterý místní orchestr. Přesto ultrapravice nasbírala třetinu hlasů pomocí sloganů, z nichž naprostou většinu tvoří variace na téma „nechceme cizince – nechceme islám – nechceme Brusel“. Další témata ani nemuseli vymýšlet.
Proč voliči tak zběsile hryzali do dlaní, které je živily? Komentátoři obeznámení s realitou na tuto otázku obvykle odpovídali, že o Brusel nebo islám ve skutečnosti vůbec nešlo. Rakušané si vyřizovali účty se dvěma „státostranami“. Proč tedy nedostali protestní hlasy třeba Zelení? Proč Rakušané tak ochotně skákali na agresivní rétoriku?
Přečtěte si další eseje Lubomíra Hegera:
Esej: Mýtus o okurce
Život a doba veleještěra Kohla
Sebevražedný instinkt
Tluče Turek Turka
Svoje ultrapravičáky měli Dánové, Belgičané, Francouzi i Švýcaři, ale jen ti rakouští získávali maximální počet bodů tak, že vládním stranám předem nadiktovali obsah předvolební kampaně na pozadí problémů, které patrně neexistovaly. Anebo je pravda, že výraz „cizinec“ má v rakouské němčině automaticky pejorativní nádech?
Vídeň ještě na počátku 20. století spravovala mnohonárodnostní říši s 50 miliony obyvateli vícero vyznání, takže například islám tu byl schválen za oficiální náboženství už v roce 1912. Na habsburské dědictví jsou zdejší vzdělanci dodnes hrdí, a rozšíření EU o středoevropské státy proto patřilo řadu let mezi priority vídeňské vlády. Pokud jde o diplomaty, umělce, obchodníky a další elity, vztahy s Prahou jsou už dlouho srdečné.
Ovšem jakmile opustíme budovu vídeňské opery, výše uvedené platí jen s opačným znaménkem. Ze všech okolních národů jsou to právě Češi, kdo má u obyčejných Rakušanů tu nejhorší pověst. O kontakty s námi nestojí, což se odráží na nízkém turistickém ruchu.
Imigranti proti imigrantům
V poslední dekádě nahradily Haidera nové osobnosti – předseda Heinz-Christian Strache a neúspěšný prezidentský kandidát Norbert Hofer, který nyní figuruje jako budoucí ministr zahraničí. Za Stracheho přišli Svobodní definitivně o ostatní témata, vše je v podstatě už jen antislámské a protibruselské. Evropská unie je po dle něj „byrokratické monstrum“ a muslimky jsou „ninži v šátcích“. Tajemství úspěchu FPÖ už od roku 2008 vlastně není žádné tajemství. Přetáhnout tradiční voliče SPÖ.
Jde o hůře situované obyvatele sídlišť, kteří si během hospodářského boomu polepšili jen minimálně, takže musejí o to více zaklánět hlavu, aby mohli sledovat vzestup šťastnějších spoluobčanů. Dříve hlasovali pro levici, ale rostoucí sociální nerovnost je od této strany odcizila. Nerovnost je čímsi, co se v Rakousku vládním politikům neodpouští.
Ultrapravice také získala hlasy mnoha mladých lidí se sklony k radikalismu (v Rakousku se smí hlasovat už od 16 let) a nakonec i přistěhovalců s rakouským občanstvím, například z bývalé Jugoslávie. Imigranti hlasující proti imigrantům? Tento zdánlivý paradox ztratí na nepochopitelnosti, když si Rakousko představíme jako ostrůvek prosperity v Evropě, na který se ostatní složitě drápou, aby pak s o to větší vervou volali: Plavte pryč, tady už není místo!
Hofer je jakási lidská tvář strany. Mládí strávil nad technickými výkresy a po diskotékách a po zotavení z těžkého úrazu po pádu při paraglidingu k překvapení svému i okolí zjistil, že dokáže promlouvat k davu. Ne že by říkal něco nového, ale o to lépe překládá starý obsah FPÖ do příjemného jazyka s laskavou tváří. Ovšemže je členem buršáckého spolku Marko-Germania, věří v ideu velkoněmecké říše rozkládající se od Jižních Tyrol přes Čechy do Polska, též věří na „chemtrails“ a rád by vyvolal odchod Rakouska z EU. No a? Třetina Rakouska věří v totéž.
Prosperita přišla sama, Češi a Poláci jsou příživníci, v čele dokonce už nemusí stát opravdová osobnost. Strache i Hofer jsou ve srovnání s Haiderem nemastní neslaní. Nemají dokonce ani smysl pro ironii. Dokonce ani provokace se jim moc nedaří. Stačí opakovat stejné fráze, žádná vynalézavost není potřeba.
Dejte strachu z jinakosti lidskou tvář – a volební hlasy se už vygenerují jaksi samy.
Přečtěte si také:
