Třetí český cukerný pořádek už asi nevznikne
Pro české zemědělství bylo minulé pondělí ve znamení zlých zpráv. Nejprve komisař Evropské komise pro rozšíření Günter Verheugen oznámil, že zemědělci v nově přijatých zemích dostanou přímé platby ze společné kasy na úrovni ostatních členských států Evropské unie až v roce 2013. To je údajně poslední slovo Bruselu, který o této otázce nechce dál vyjednávat. Druhý úder přišel z Brna, kde Ústavní soud rozvrátil český systém státní regulace trhu s cukrem. V předvečer vstupu do Evropské unie jsou tuzemští zemědělci i cukrovary - na rozdíl od svých kolegů z unie - vystaveni slotě současné situace na trhu s cukrem charakterizované výraznou převahou nabídky nad poptávkou a nízkými cenami nepokrývajícím výrobní náklady.
Druhá rána.
Ústavní soud jednal na základě stížnosti 55 poslanců ODS, kteří napadli současný systém rozdělení produkčních kvót cukru a domáhali se zrušení sankcí za jejich nedodržování. Byl to již čtvrtý pokus domoci se zrušení části nebo celého cukerného tržního pořádku. První tři stížnosti podané ČSAD Praha Vršovice (s tím je majetkově propojen cukrovar Vrdy), cukrovarem Vrdy a Litovelskou cukrovarnou Ústavní soud zamítl z procesních důvodů, aniž jednal o materii. Už loni přitom ústavní soudci kvůli nedostatečné legislativní opoře v zákoně o zemědělství zrušili nařízení vlády z roku 2000, kterým se poprvé zaváděly produkční kvóty na cukr. Druhým pokusem o český cukerný pořádek bylo nařízení vlády číslo 114/2001 Sb., které vzalo za své nyní.
Ústavní soud nezpochybnil sám princip cukerných kvót, který uplatňuje i Evropská unie a jenž - jak se vyjádřil soudce Miloš Holeček - „chrání trh před nadprodukcí“. Za „nespravedlivý“ považuje soud způsob rozdělování produkčních kvót, a proto zrušil několik paragrafů, respektive odstavců zmíněného nařízení vlády. Klíčový je zejména paragraf 7, který stanoví způsob rozdělení produkčních kvót. „Jeho zrušením,“ konstatuje Ústavní soud ve svém nálezu, „pozbývají všechna ostatní pravidla založená nařízením vlády č. 114/2001 Sb. významu. Ústavní soud by jej mohl zrušit celé, žádala-li by to navrhovatelka – skupina poslanců. Je však vázán petitem.“
Na základě výroby.
Smyslem cukerných kvót, jak je uplatňuje Evropská unie a s určitými modifikacemi i Česká republika, je s pomocí státní intervence zachovat efektivnost pěstování cukrové řepy a výroby cukru. Platí to pochopitelně spotřebitel, protože ceny na vnitřním trhu jsou vinou toho vyšší než na volném trhu zahraničním. Pro kampaň 2002/2003 byla stanovena nákupní cena řepy od pěstitelů na 981 korun za tunu a minimální cena cukru uváděného na vnitřní trh 17,30 korun za kilogram.
Národní produkční kvóta cukru činí 505 tisíc tun. Dílčí kvóty pro jednotlivé cukrovarnické společnosti se stanovují na základě objemu výroby v uplynulém pětiletém období, a to je hlavní - i když ne jediná - příčina protestů malých cukrovarů sdružených ve Svazu nezávislých výrobců cukru. Svaz požaduje rozdělování kvót na základě výrobních kapacit a argumentuje tím, že kvóty, na které jeho členové dosáhli, nepředstavují ani existenční minimum. Například Litovelská cukrovarna měla letos kvótu 3052 tisíc tun cukru, zatímco výzkumný ústav cukrovarnický, jehož výrobní kapacitu označuje předseda představenstva litovelského cukrovaru Miloslav Kolomazník za nulovou, 7241 tun. Kolomazník tvrdí, že existenční minimum je alespoň 20 tisíc tun cukru na kampaň.
Za pět minut.
V souladu se zájmy takzvaných nezávislých cukrovarů byla zmíněná poslanecká stížnost, kterou Ústavní soud zkoumal takřka rok. Rozhodnutí přišlo v zajímavém období, kdy Státní zemědělský intervenční fond právě dokončil v jednotlivých cukrovarech prověrku dodržování kvót. Pokuta za jejich překročení představuje 115 procent minimální kupní ceny. Adresné závěry nejsou známé, ale lze předpokládat, že porušení kvót se týká i takzvaných nezávislých cukrovarů stojících mimo Českomoravský cukrovarnický spolek. Ten sdružuje rozhodující producenty cukru v České republice, které majetkově ovládají tři zahraniční společnosti – britsko-francouzskou Eastern Sugar, německo-rakouskou Agranou a francouzsko-německou TTD. I Kolomazník ostatně uvádí, že Litovelská cukerná letos vyrobí sedmnáct tisíc tun cukru, ačkoliv má kvótu je na tři tisíce.
Šéf intervenčního fondu Jan Höck říká, že byly vyměřeny pokuty v řádu stamilionů korun a fond pro jejich uplatnění hodlá za nynější změněné situace najít právní oporu. To ale bude velmi obtížné, protože Ústavní soud mimo jiné zrušil i paragraf o minimální ceně, z níž se pokuta vypočítává. Výrok Ústavního soudu tak přišel pro provinilce za pět minut dvanáct. Řadu z nich by pokuta ekonomicky zničila.
Slepá spravedlnost.
Pro českého spotřebitele přináší nynější období liberalizovaného trhu s cukrem příjemnou vyhlídku na pokles cen. Na volný trh se cukr vyváží za „neintervenční“ cenu představující zhruba polovinu tuzemské minimální ceny a experti nevylučují, že domácí prodejní ceny cukrovarů by mohly klesnout pod dvanáct korun. To je – velmi orientačně – hranice uváděná jako výrobní náklady velkých cukrovarů. Ministerstvo zemědělství ovšem v souvislosti s těmito prvotními spotřebitelskými výhodami rádo upozorňuje na příklad Rumunska. To svého času vyhubilo domácí produkci cukru, ceny se na rok snížily, ale pak rychle vystoupaly na trojnásobek.
Rozhodnutí Ústavního soudu dobře ilustruje, jak je spravedlnost slepá. Následky zamezení jedné údajné nespravedlnosti těžce dopadnou na nevinné, tedy zemědělce. Možnost opětovného rozpadu českého cukerného pořádku byla tušena a eventuální participace pěstitelů řepy na případných ztrátách je většinou zapracována v kupních smlouvách (EURO 20/2002). Cukrová řepa se stala vzhledem k regulaci trhu pro zemědělce výhodnou komoditou a snížení výkupních cen znamená pro řadu pěstitelů reálnou hrozbu vážných finančních problémů, ne-li přímo kolapsu.
Proti všem.
Výkonný ředitel Českomoravského cukrovarnického spolku Josef Pojer tvrdí, že dosud uplatňovaný cukerný pořádek přispěl ke konsolidaci produkce cukru v Česku a znamenal i krok směrem k přejímání standardů Evropské unie. Současnou situaci označuje za politováníhodnou a upozorňuje, že zhroucení tuzemského systému regulace oslabuje pozici České republiky při jednáních o národní produkční kvótě cukru. Rozdíl mezi představami Evropské komise a české strany je zhruba 50 000 tun cukru a za současné situace bude naše delegace obtížně přesvědčovat Brusel o eminentním zájmu státu na rozkvětu oboru.
Z deště pod okap se ovšem dostali i takzvaní nezávislí výrobci. Kolomazník sice říká, že lepší než mizerná kvóta je volný trh, ale druhou věcí je, že velké cukrovary se silným vlastnickým zázemím nepříznivé ekonomické podmínky nějakou dobu snáze vydrží. Malí výrobci bez rezerv se s propadem cen budou potýkat nepoměrně hůř.
Nestojí to za to.
Ministerstvo zemědělství zatím zaujímá k problému postoj mrtvého brouka. Čeká se na oficiální usnesení Ústavního soudu. Poté ministr Jaroslav Palas rozhodne, co dál. „Buď cukerný pořádek nebude vůbec, a já jsme přesvědčen, že dojde k rozvalu cen cukru, nebo ve druhém případě musí být postaven nový cukerný pořádek tak, aby poctivé pěstitelé získali určité záruky,“ prohlásil v televizi Prima. Jde ale o to, jaký ten pořádek bude – zda český, nebo importní.
„Vezměte si časové limity. Když bude připraven nový cukerný pořádek, začne platit nejdříve pro kampaň 2003 až 2004. A v roce 2004 bychom už měli být v Evropské unii. Tam mají regulaci trhu s cukrem ověřenou praxí a naší povinností bude se evropským standardům přizpůsobit,“ říká Pojer.
Vstup do Evropy jde ministerstvu zemědělství na ruku a umožňuje, aby netahalo horké kaštany z ohně. Lze si velmi dobře představit, že třetí český cukerný pořádek už nevznikne a přijmeme to, co s poměrným úspěchem řadu let uplatňuje přeregulovaná unie. I v ní se ovšem přidělují produkční kvóty na základě průměrného objemu výroby v pětiletém referenčním období, což není pro malé výrobce příznivé. Mimoto vstup do integrované Evropy představuje další impuls ke koncentraci výrobních kapacit. V Česku je nyní v provozu třináct cukrovarů. Kolik jich zbude? Pět, osm, nebo tři?
