Egypt má nového, demokraticky zvoleného prezidenta. Západ i regionální hráči zatím moc nevědí, co od něj čekat. Podobně jsou na tom i světoví komentátoři. Z Káhiry znějí smíšené zprávy. Muhammad Mursí mluví o vylepšování vztahů s Íránem i o otevírání Egypta světu.
Zatímco britský list The Daily Telegraph považuje jeho vítězství za zradu revolučních ideálů, regionu bližší média jsou méně striktní. Arabská televize Al-Arabíja považuje Mursího vítězství za selhání zahraniční politiky USA, izraelský deník Haaretz volí tón naděje a vyzývá k jednání s novým partnerem.
The Daily Telegraph Zrazené naděje
Ubozí liberální a sekulární Egypťané, kteří před 16 měsíci svrhli Husního Mubaraka. Vyhlášení Muhammada Mursího vítězem prezidentských voleb je výsledkem dohody mezi stranou Svoboda a spravedlnost, což je politické křídlo Muslimského bratrstva, a nejvyšší radou ozbrojených složek. Podle ní bude armáda hlídat vnitřní bezpečnost, obranu země a zahraniční politiku, zatímco domácí záležitosti ponechá v Mursího kompetenci.
Pro strůjce revoluce to znamená dvojí hrozbu represí na jedné a islamizace na druhé straně. Zatímco pozici bratrstva alespoň legitimizuje vítězství v parlamentních i prezidentských volbách, armáda se snaží všemi silami – ve spojení s nejvyšším soudem – zachovat svůj vliv. V polovině června soud rozhodl, že volební zákon byl neústavní a že by parlament, zvolený loni, měl být rozpuštěn. Nejvyšší armádní rada si následně přisvojila legislativní pravomoci a právo zvolit těleso, které dá dohromady novou ústavu.
V nejlepším případě lze doufat, že ambice obou stran budou navzájem drženy v šachu. Jenže to odporuje rozvrhu demokratické transformace a ekonomického oživení země. Ať to dopadne jakkoli, ještě nedávné naděje z káhirského náměstí Tahrír jsou zcela v troskách.
Haaretz: V Káhiře je partner
Premiér Netanjahu prohlásil, že „Izrael uznává demokratický proces v Egyptě a respektuje výsledky“. Co by se stalo, kdyby prohlásil: „Gratuluji panu Mursímu a přeji jemu i lidu Egypta úspěchy“?
Jistě, pokud jde o etiketu, Izraelci nemohou pomýšlet na medaile. Přitom ale máme na výběr. Izrael a Egypt mají mnoho společných zájmů. Ať už strategických, jako je snížení vlivu Íránu v oblasti, nebo taktických, jako je uklidnění situace na hranicích a vyčištění Sinaje od teroristů. S tím v Egyptě souhlasí jak armádní velení, tak nový prezident, protože jinak nebude možné spoléhat na peníze z turismu.
A Mursího plány zahrnují zvýšení počtu turistů na 20 milionů ročně (z 12,5 milionu před revolucí). Navíc je mu jedno, v jakých plavkách budou po plážích chodit turistiky. Zvědavý je na jejich peníze. Mursí je též zastáncem obnovení práv palestinských občanů, ovšem pokud se tak nebude dít na náklady Egypta. Izrael, ale i Hamás se musejí pokusit najít dlouhodobé porozumění s Egyptem.
Dobrým startem by byl sraz Mursího s Netanjahuem v Gaze, ukončení blokády a otevření hraničních přechodů, na nichž by hlídkovaly jednotky Hamásu, Egypta a EU. To by ovšem v Tel Avivu musel někdo začít jednat a ne jen přemýšlet o „uznání“ a „respektu“.
Al-Arabíja: Islamistický prezident
Na rozdíl od Mubaraka bude mít nový islamistický prezident spoustu práce s ospravedlňováním politiky vyhovující americkým zájmům v regionu. Jeho legitimita je odvozena od vůle lidu, nikoli přání velmocí, což by mělo být znát na jeho zahraniční politice. Ze všech zainteresovaných v Egyptě jsou USA nejrelevantnějším hráčem. Ovšem od Mubarakova pádu Washington v ovlivňování dění v Egyptě selhává. Republikáni z toho jistě obviní Baracka Obamu. Sami ale nenabídli nic. Někteří jen připisují zásluhy na arabském jaru Georgi W. Bushovi a Condoleezze Riceové a jejich předcházející politice vývozu demokracie.
Kdyby však USA chtěly na arabské jaro aktivně reagovat, musely by připravit strategii, jež by zamezila aktuálnímu výsledku.
Čtěte také:
Egyptské volby vyhrál islamista Mursí, jsou obavy z nepokojů
V Egyptě hrozí únosy, varují diplomaté
Turisté nerozlišují. Egypt a další země platí daň za arabské jaro
Mládežničtí demonstranti mají nevalnou organizaci, vyhráli proto ti nejlépe organizovaní – islamisté. Všechny americké pokusy ovlivnit politiku skrze pomoc nevládním organizacím byly příliš plaché nebo opožděné. Navíc se obrátily proti samotným Spojeným státům, když byl Washington z mnoha stran obviněn z vměšování.
Základním nedostatkem politiky USA v regionu je však neschopnost navázat vztah s obyvateli. Tradiční cesta nákupu spojenců při ignorování vlastního obrazu v dané zemi prostě nefunguje.
