Přízeň voličů je nejistá a nestálá. Své o tom ví šéf sociálních demokratů Jiří Paroubek, který do poslední chvíle ani na vteřinu nepochyboval o triumfálním vítězství ve sněmovních volbách a už předem rozděloval vládní křesla mezi své věrné.
Dnes už ví, že slavit předčasně se nevyplácí. V den voleb, kdy čelil šokující realitě ušmudlané výhry o necelá dvě procenta, musel svůj sbalený kufr připravený ke stěhování do Strakovy akademie zase rychle vybalit. Sice zvítězil, ale získal s komunisty tak málo hlasů, že se mu rozplynul sen o úspěšné misi premiéra, která ho za tři roky vynese až na Pražský hrad. Zhrzený, zklamaný voliči, kteří nepochopili jeho obětavý boj za obyčejné lidi, rychle opustil šéfovské křeslo, promluvil k národu a přenechal mediální vystupování i zdrcenou stranu svým místopředsedům. Kupodivu rychle, bez silných slov o modré totalitě a druhém Únoru 1948, se stáhl do ústraní.
Vzpomeneme-li na povolební patovou situaci před čtyřmi roky, kdy sociální demokraté spolu s komunisty dlouho blokovali sněmovnu i ustavení funkční Topolánkovy vlády, na předsednictví Česka v Radě Evropské unie, které kvůli pádu kabinetu skončilo mezinárodní ostudou, na porušení dohody o předčasných volbách i úsporných opatřeních, na populistické sliby a konfliktní nákladnou a dlouhou předvolební kampaň, které vyústily v rozčarování voličů a jejich odklonu od velkých parlamentních stran, docházíme k názoru, že i pro jindy trpělivé voliče někdy „čeho je moc, toho je příliš“. Ostatně už po vajíčkové válce před evropskými volbami se měli sociální demokraté vážně zamyslet, jestli pro ně není arogantní politický styl jejich předsedy spíše přítěží. Nejspíš však doufali, že pokud jim nenávistná předvolební kampaň vyšla jednou – v krajských a senátních volbách – bude fungovat i podruhé. Nefungovala. Překvapivá situace, do níž se strana dnes dostala, by měla být pro ČSSD poučením pro příště, aby nevstupovala do stejné řeky dvakrát. Je totiž těžké uvěřit, že se Jiří Paroubek jednou provždy vzdá svých vladařských ambicí. I když dnes ujišťuje, že svého zbrklého odchodu nelituje, jak prozradili někteří jeho blízcí spolupracovníci, už jsme se v politice párkrát přesvědčili, že mnozí ctižádostiví politici abstinovat od moci a mediální pozornosti dlouho nevydrží. Na pokus o Paroubkův comback možná nebudeme čekat tak dlouho jako u Miloše Zemana.
