Evropské společnosti se připojují k rostoucímu trendu stěhování pracovních míst v sektoru služeb do zemí s levnou pracovní silou. Tento jev, jehož základy položila digitální revoluce a propad nákladů na komunikaci, budí obavy mezi bílými límečky, pracovníky, kteří se dosud těšili ochraně před globální konkurencí, a zároveň živí protekcionistické nálady v celé západní Evropě.
Ačkoli takzvaný offshoring může být ku prospěchu oběma zúčastněným zemím, v Evropě bude možná situace vypadat jinak. Nový výzkum McKinsey Global Institute uvádí, že ekonomika Spojených států vydělá na každém dolaru, který americká firma zaplatí v Indii, 1,13 dolaru. Ovšem každé euro, vydané v rámci offshoringu německými firmami, přinese zemi jen 0,8 eura.
Z čeho taková hodnota vzniká? Základem jsou úspory firemních nákladů, vyšší objem vývozu do cílové země, repatriace výnosů zahraničních firem, do nichž domácí firmy investují, a vyšší ekonomické hodnoty vytvořené zaměstnanci doma na nových místech.
Americké přednosti.
Offshoring přináší německým společnostem výrazné úspory, ty ale nejsou tak vysoké jako u firem amerických.Když německé firmy stěhují pracovní místa do Indie, rostou jim kvůli jazykovým a kulturním rozdílům náklady na koordinaci pracovních projektů. Při přesunu pracovních míst do východní Evropy – aktuální studie říká, že v rámci offshoringu do ní směřuje téměř 59 procent německých investic – se kulturní rozdíly řešit nemusí, pracovní síla je ovšem dražší než v Indii. Offshoring sice zvyšuje objem vývozu německých společností, ale i v tomto ohledu si Američané vedou lépe, protože obvykle zajišťují větší část technické infrastruktury potřebné v cílové zemi. Německé společnosti kromě toho profitují méně než americké firmy z repatriace zisku. Ve východoevropských či indických firmách totiž vlastní jen zanedbatelné podíly, a proto jim tento zdroj zisku uniká.
Větší užitek přináší offshoring německým firmám v porovnání s Američany v jediném ohledu: podporuje flexibilnější využití pracovní síly. Kvůli přísným německým zákonům o propouštění zaměstnanců a vytváření nových pracovních kategorií je pro německé společnosti problematičtější upravovat svou pracovní sílu na základě aktuální potřeby. Němci proto nemohou reagovat na výkyvy v poptávce a nabídce, a častěji se potýkají s malou vytížeností zaměstnanců. Zahraniční pracovní síla jim dává více prostoru k experimentům s novými nápady a umožňuje jim pružně reagovat na situaci na trhu. Ačkoli nedokážeme tento přínos kvantifikovat, z rozhovorů s manažery německých a evropských společností víme, že pro mnoho firem může mít tento faktor zásadní význam.
Hlavní rozdíl v ekonomických dopadech, které má offshoring v Německu a USA, však spočívá ve schopnosti Německa zaměstnat pracovníky, kteří v důsledku offshoringu přijdou o místo.
Nový impuls.
Ve Spojených státech nachází řada lidí, jejichž místa jsou přesunuta do zahraničí, uplatnění v pozicích s vyšší přidanou hodnotou. Ze všech amerických zaměstnanců, kteří v letech 1979 až 1999 přišli kvůli offshoringu o místo v nevýrobním sektoru, jich 69 procent našlo novou práci během šesti měsíců. Jejich výdělek na novém místě se v průměru nezměnil.
Naopak Německo má 4,3 milionu nezaměstnaných a nová pracovní místa vznikají velmi pomalu. Zaměstnancům, jichž se offshoring dotkne, proto při hledání nového uplatnění hrozí větší problémy. Získat přesné údaje je obtížné, dle našich odhadů však podíl pracovníků v oblasti informačních technologií a služeb, kterým se podaří najít nové zaměstnání, činí pouhých 40 procent. Kdyby v tomto ohledu Německo dokázalo srovnat krok s Amerikou, začal by se mu offshoring vyplácet a za každé euro vydané v zahraničí by německá ekonomika získala 1,05 eura.
Jaké možnosti Německo má? Zaujmout protekcionistický postoj a učinit offshoringu přítrž, jak navrhují někteří politici, by byla chyba. Firmy stěhují obslužné funkce do zahraničí, protože jim to zvyšuje zisky a konkurenceschopnost. Tak lze zachovat řadu pracovních míst a investovat do technologií nové generace a podnikatelských nápadů, které budou přinášet pracovní příležitosti. Pokud firmy konkurenční výhodu ztratí, mohla by dnešní záchrana několika míst znamenat mnohem větší úbytek pracovních příležitostí v budoucnu.
Spíše než ekonomice něco zakazovat, musí jí politici dodat nový impuls. Od roku 1993 roste německá ekonomika o 1,4 procenta, tedy o něco málo více než o polovinu průměru ostatních států Evropské unie. V každém případě však zaostává daleko za Spojenými státy, s růstem 3,3 procenta. Má-li nastat zrychlení, musí Německo zajistit větší flexibilitu na trhu práce a přehodnotit regulatorní předpisy, které růst brzdí. Agenda 2010 je krokem správným směrem, všechny problémy ale zdaleka neřeší.
Tržní omezení škodí.
Především je stále obtížné přijímat a propouštět zaměstnance. Důvodem je nutný souhlas zástupců z řad zaměstnanců. Chce-li firma přijmout nové pracovníky, musí často čekat půl roku či déle a zaměstnání na dobu určitou je zase spojeno s neúměrnou administrativou. Německé firmy tak mají dobrý důvod postupovat při náboru nových pracovníků opatrně. K nevýraznému růstu pracovních míst kromě toho přispívají vysoké mzdy. Německo sice nemá minimální mzdu, minimální náklady na zaměstnance však v podstatě určuje kombinace nejnižších mezd stanovených při kolektivním vyjednávání a sociálních dávek pro dlouhodobě nezaměstnané. V konečném důsledku je řada hůře placených míst ekonomicky neudržitelná, a celková zaměstnanost klesá.
Reformy na trhu práce tak nyní do svých rukou berou samy německé podniky. Nedávná dohoda mezi společností Siemens a největší německou odborovou organizací IG Metall otřásla dosud nedotknutelným pětatřicetihodinovým pracovním týdnem a třináctým platem, i když jen ve dvou závodech vyrábějících bezdrátové a mobilní telefony. Všimli si toho ale určitě i jinde.
Má-li offshoring přinášet Německu plný užitek, musí místo příležitostí pro levné pracovní síly vytvářet pracovní místa s vysokou přidanou hodnotou. S tím je spojeno přehodnocení regulatorních opatření výrobního trhu, která dusí konkurenceschopnost a inovaci. Bez konkurenčního tlaku nemají manažeři o průběžné inovace a zvyšování produktivity valný zájem. Někdo se může domnívat, že vyšší produktivita znamená úbytek pracovních míst, praktické zkušenosti však dokazují, že ve vyspělých ekonomikách, produktivita ekonomický růst podněcuje. Tržní omezení, jako cenová regulace či dotace, naopak konkurenci a inovacím škodí. Například obchodníci nemohou při omezeních prodejní doby nabízet lepší servis a zvyšovat zaměstnanost. Přístup na trh omezují regulatorní opatření v automobilovém průmyslu, maloobchodu, silniční dopravě a ve veřejných službách. Na poli osobního bankovnictví brání konsolidaci a konkurenci malé neefektivní státní a družstevní banky.
Stárnoucí Evropa.
Německé pracovní zákony a regulatorní opatření měly důležité sociální poslání. Vytvořeny byly mimo jiné proto, aby zajistily ochranu výdělků a zachování pracovních míst. Během uplynulých dvaceti let se však jasně ukázalo, že směšování sociální a ekonomické politiky zaměstnanosti ani růstu neprospívá. Oddělením těchto politik by Německo mohlo oživit ekonomický růst, vytvořit více pracovních míst, a získat tak prostředky na financování sociálního programu.
Němečtí politici musí mít rovněž na paměti, že v důsledku stárnutí obyvatelstva v Evropě ubývá pracovních sil a tento trend se velmi citelně dotkne právě Německa. Náš výzkum celosvětových demografických trendů naznačuje, že během nadcházejících patnácti let počet zaměstnanců v Německu klesne o dva miliony, avšak počet starších obyvatel, které musí zaměstnanci zabezpečit, současně vzroste o pět milionů. Chce-li se Německo na tento demografický vývoj připravit, musí výrazně zvýšit produktivitu práce. Tomu může pomoci právě přesun pracovních procesů do zahraničí.
Dobrým příkladem země, která vinou nedostatečného odhodlání k reformám utrpěla, je Švédsko. To se v roce 1990 pyšnilo sedmou nejvyšší životní úrovní v Evropě; v roce 2002 bylo najednou až čtrnácté. Neflexibilní trh práce spolu s restriktivními opatřeními zbrzdil rozvoj sektoru služeb v době, kdy pracovní místa ve výrobním průmyslu odcházela do zahraničí. V poslední době se sice švédský pracovní trh opět dynamicky rozvíjí, v uplynulých deseti letech však pracovních míst ubylo a životní úroveň se snížila.
Offshoring tedy vskutku může přinášet prospěch oběma, sklízet jeho ovoce však lze jen v prostředí dynamického trhu s flexibilní pracovní politikou. Němečtí politici by neměli offshoring vnímat jako ekonomickou hrozbu, nýbrž jako významnou příležitost pro podniky, spotřebitele a akcionáře. Místo toho, aby ho používali jako zástěrky pro ochranářskou politiku, měli by ho využít pro urychlení změn. Offshoring může být pro Německo přínosem, ale bez potřebných strukturálních reforem na podporu zaměstnanosti propuštěných pracovníků to nepůjde.
