Čeští zákazníci opouštějí chrámy konzumu a jdou vstříc malým prodejnám. Láká chuť poctivého pečiva a farmářského mléka
Byznys plán farmáře Aloise Mejsnara odstartoval na začátku 90. let, stejně jako jeho Škoda 1000 MB – pomalu a velmi nejistě. V autě tehdy začal rozvážet farmářské výrobky a přesvědčoval zákazníky, že má lepší zboží, než jaké nabízejí v supermarketu. V roce 2010 zase seděl Jiří Málek nad pivem s kamarády z vysoké školy a povídali si tak dlouho o špatných potravinách z obřích velkoprodejen, až vymysleli vlastní projekt, který by přitáhl čerstvé výrobky farmářů do Prahy. Z obou nápadů se nakonec staly výdělečné podniky.
Trend, u jehož zrodu byli, potvrzuje nyní i velký průzkum Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI). Lidé se čím dál více zajímají o původ potravin a zároveň klesá počet těch, kteří jezdí dělat velké, větší než týdenní nákupy do nákupních hal. Za holými čísly průzkumu se skrývá fenomén proměny české společnosti.
Lidé začali po aférách s nekvalitními potravinami a náhražkami v nich obracet svoji pozornost na drobné domácí producenty. Jejich jméno si spojují s konkrétní potravinou. „Jméno Mejsnar má svoji váhu. My nepotřebujeme obrovskou plošnou reklamu. Lidé si mezi sebou o nás řeknou. Co vím, tak nejvíce chválí tradiční chuť výrobků,“ popisuje farmář Alois Mejsnar. Z nuly na sto Na Mejsnarově příběhu se dá česká proměna ilustrovat. Své mléko a mléčné výrobky začal rozvážet před 23 lety jedním autem. Původním záměrem nebylo ani tak odstartovat nový trend, jako spíš dostat do rukou hotovost, která se farmářům v té době hodila. Přímý prodej zákazníkům byl pro to ideálním prostředkem.
„Zlom začal mezi lety 2007 a 2008. V té době se lidi přestali obávat nakupovat výrobky od farmářů. Začali poznávat, že nabízíme úplně jinou kvalitu. Tržby nám tehdy vyskočily asi čtyřnásobně,“ vzpomíná Mejsnar.
Dnes se otáčí na dvoře farmy šest aut, a jak farmář říká, mohlo by jich být klidně i patnáct.
Vlastní produkce by na to už ale nestačila, musel by zboží přeprodávat od jiných producentů, a do toho se mu nechce. Potřeboval by mít jistotu, že za jejich výrobky může ručit vlastním jménem. Farma z podkrkonošských Kunčic nad Labem tak alespoň rozšiřuje kapacitu své malé mlékárny, přibývá i kusů ve stádu. Sýry, jogurty, kefír či smetanu rozváží každý den kromě neděle po devíti trasách v Podkrkonoší.
V roce 2010 vyhlásila Asociace soukromého zemědělství Mejsnarovy Farmou roku. „Oni jsou přesně tím, co se snažíme podporovat. Začali na statku, který se jim vrátil po letech socialistického hospodaření v nepříliš dobrém stavu. Postupně přestáli všechny ekonomické i legislativní potíže a dnes je to výstavně fungující rodinný podnik,“ říká Jaroslav Šebek z asociace.
Autoři projektu Náš grunt vymysleli obdobný koncept jako Mejsnarovi. Výrobky od různých farmářů ale prodávají ve městech v kamenných obchodech. „V posledÚtěk ních dvou letech cítíme silnou změnu v preferencích zákazníků. Cena ustupuje a zajímají se více o kvalitu. Není to ale zdaleka jen doménou hlavního města, stejné je to i v menších prodejnách, třeba ve Žďáru nad Sázavou,“ říká Martina Bauerová z firmy Náš grunt. Lidé podle jejích zkušeností nechodí do farmářských obchodů ani tak často na velké nákupy, ale přijdou si koupit oblíbený výrobek, třeba farmářské mléko nebo pečivo, a jsou ochotni vydat se kvůli tomu i z větší vzdálenosti a zaplatit o pár korun víc než ve velkém obchodě.
Do prodejen Gruntu se dostává zboží lokálních farmářů, jejich počet se pohybuje kolem 170. K původní jedné prodejně v Praze se postupně přidalo dalších 29 v celkem 11 krajích. Převážnou většinu z nich Grunt provozuje formou franšízy.
Dostat se mezi ty, kteří v Gruntu mohou nabízet své produkty, není úplně jednoduché.
Musejí prokazovat český původ potravin, nesmějí používat zbytečnou chemii ani náhražky. Lidé z vedení Gruntu je pak pravidelně navštěvují, aby si standard ověřili.
I prodavačky v obchodech vědí o zboží hodně. „Vedeme je k tomu, aby uměly odvyprávět příběh toho konkrétního produktu.
Od koho je, z čeho ho vyrábí,“ říká Martina Bauerová. Příkladem může být třeba Řeznictví a uzenářství Matek z Kostelce nad Labem. Firma se pyšní rodinnou tradicí od roku 1548 a dodržováním tradičních postupů. Její jméno je v širokém okolí pojmem.
Co se to děje?
Zatímco se malým prodejcům daří své tradiční potraviny nabízet zákazníkům, velké obchody se budou muset přizpůsobit. Nedávná zpráva o hospodaření Teska tomu dává za pravdu. Firma v účetním roce 2012/2013 prodělala v Česku podle Hospodářských novin 1,12 miliardy korun, pokles očekávala i v účetním roce 2013/2014. Společnost už kvůli tomu oznámila změny. Své velké obchody bude zmenšovat, nově chce klást větší důraz na to, aby u ní lidé hodně nakupovali čerstvé potraviny typu pečiva, zeleniny, ovoce nebo masa.
Podle čísel ze závěru roku klesá čistý zisk i Aholdu, provozovateli prodejen Albert.
Odklon zákazníků od velkých řetězců potvrzuje také sociologický průzkum Státní zemědělské a potravinářské inspekce z konce loňského roku. Inspekce se ptala na spotřebitelské návyky více než tisícovky lidí starších 18 let rozdělených tak, aby byl výsledek reprezentativní.
„Trend nakupování jde ve prospěch diskontních a drobných prodejen,“ shrnul výsledky mluvčí inspekce Pavel Kopřiva.
Část průzkumu, která se zabývala preferencemi zákazníků, nahrává drobným producentům.
Na 64 procent zákazníků uvedlo na prvním místě chuť výrobku, 42 zemi původu a 40 procent značku výrobce. Nebyl by to ale průzkum v Česku, aby v něm na předních příčkách nebyla i cena, jako kritérium výběru ji na první místo zařadilo 63 procent nakupujících. „V časovém srovnání vidíme, že postupně narůstá důležitost akcí a slev, zvyšuje se ale také důraz na původ potravin, zejména s ohledem na tuzemskou produkci,“ popisuje Kopřiva. V porovnání s předchozími výzkumy rovněž klesá obliba hypermarketů. Polský faktor Změny chování Čechů mají hned několik příčin. V posledních letech se například začali zajímat o to, co jedí. Zájem nastartovaly zdánlivě jednoduché zprávy třeba o podílu obsahu rajčat v kečupech. Šizených potravin se posléze odhalilo víc. Třeba cihlový prášek v chilli, koňské maso v mletém hovězím, sirup místo medu nebo vodou dolité víno.
Konzumenty pak vylekaly i vyloženě nebezpečné potraviny. Třeba olovo v rýži, kyselina mravenčí v zelí nebo kadmium a bakterie E.coli ve vaječné moučce – vše z Polska. Potíž není v tom, že by severní sousedé měli špatné nebo nekvalitní jídlo. Problém je ve slabé kontrole řetězců a tlaku na co nejnižší cenu.
Polský dovoz potravin do Česka začal vloni ustávat, v listopadu a prosinci zaznamenali producenti dokonce propad. Přitom v Evropě polský vývoz potravinářských výrobků vzrostl za posledních deset let 4,5krát na rekordních 17,9 miliardy eur. Poláci v reakci na skandály v Česku dokonce zahájili kampaň, ve které obhajují své potraviny. Vyslali i delegaci v čele s náměstkyní ministra zemědělství a rozvoje venkova Zofií Szalczykovou, aby českým novinářům podrobně popsala systém kontrol potravin ve své zemi.
Obchodní řetězce ale na kampaň příliš nereagovaly.
Víc je zajímají preference zákazníků, a ti nejsou polskému jídlu moc nakloněni. Kromě ohlášeného zmenšování prodejen a alespoň částečného příklonu k důrazu na čerstvé potraviny řešily řetězce situaci výměnou polského zboží za německé. Jeho dovoz se meziročně zvýšil o 12,3 procenta, na celkovém dovozu potravin do Česka se letos podílí z 25 procent.
„Jestliže tempo potravinových dovozů z jedné země oslabuje, z druhé sílí a naopak. Bylo to zřejmé i během kauz s kvalitou polských potravin,“ uvedla analytička Českého statistického úřadu Drahomíra Dubská.
Malé české producenty nechávají tyto zprávy v klidu. „Vývoj trhu v náš prospěch je zatím dost dynamický. Chceme svou produkci výhledově dimenzovat na větší odbyt. Ale zatím tak, aby to byla rodina schopná zabezpečit, protože si chceme udržet rodinný přístup k produktu,“ uzavírá Alois Mejsnar.
O autorovi| Petr Weikert, weikert@mf.cz
