Když slýchám své kolegy politiky hovořit v parlamentním předsálí s novináři (někdy se tomu utéct nedá), říkávám si, jak je to možné? Oni tady vykládají takové hrůzy a po sestřihu to v pořadech vychází naprosto nádherně! To když já promluvím, tak ať řeknu, co řeknu, vždy jsou z toho přinejmenším komplikace. Dění kolem mého nedávného výroku o příjmech některých ambulantních praktiků mi ale potvrdilo staré podezření. Nic není náhodou.
Hajdy z baráku.
Také jsem se dlouho podivovala, jak je možné, že za patnáct let od „sametové“ revoluce žádná vláda (a že jich bylo) nedokázala vygenerovat takového ministra, který by si s problémy zdravotnictví uměl poradit. A který by pak, všemi oceňován, vydržel aspoň jedno celé funkční období.
Už několik měsíců mám ale jasněji. Člověka „nakopnou“ různé souvislosti. Vzpomínám třeba na jednoho z mých náměstků, který v jisté lékařské společnosti, jež naléhavě volala po koncepci zdravotnictví, chvíli mlčel, naslouchal a pak povídal: „A chcete, pánové, tu koncepci doopravdy?“ Zavládlo ticho jako v kostele.
Tenkrát ticho, jindy křik, ba dokonce řev. A intriky i spřádání pavoučích sítí, což za pomoci peněz, které udělají cestu i do médií, jde jedna báseň. Kdykoliv si totiž nějaký ministr stačil v resortní židli vysedět jen mělký důlek, následovalo právě uvedené. Jako by se všichni, jak mi říkáme „aktéři“ procesů ve zdravotnictví, ač nemyslím, že vždy domluveni, více méně samovolně řídili heslem: Vidíš do problému, začínáš se snažit - hajdy z baráku.
Není střih jako střih.
Musím říct, že tlaky na mne vyvíjené jsou skutečně dost příšerné. Mám sice tu výhodu, že jsem - jak se dříve říkávalo - zocelena, ale stejně je to „síla“. Média si mne na popud určitých lidí brala na paškál už vloni touto dobou. Ani oněch příslovečných „sto dnů“ mne v úřadě rozkoukat nenechala. Ale byly senátní volby, já v nich kandidovala, proti mě „modrý“ Jiří Šneberger, musela jsem to pochopit, akceptovat a vydržet. Byť samozřejmě nerada. Možnost generální opravy českého zdravotnictví mi za to však rozhodně stála.
Ani dnes nelituji svého tehdejšího rozhodnutí nevzdat se. Ale kdybych se dnes měla rozhodovat znovu, upřímně řečeno, nevím. Když totiž na chvíli umdlel politický boj, rozhořela se válka o peníze. Dvě stě miliard už je nějaká porce a nenasytných „vlčáků“ je kolem vždycky habaděj. A tak se do mě jednou pustí nemocnice, jindy hejtmani, kteří chtějí privatizovat a skrývají to pod fíkovým listem akciovek stoprocentně majetkově ve vlastnictví krajů. Následují zubaři, pak lékárníci, po nich pojišťovny a nakonec se přidají i ambulantní specialisté. Jen bůh a svatý Václav vědí, kdo přijde po nich. Nebo si „kolečko“ zopakují?
Zmíněnými šarvátkami se zvolna prodíráme časem a spějeme k dalším volbám. Tentokrát k parlamentním. I v nich chci kandidovat, a tak opět čekám lítý boj. Vlastně už vzplanul. Budu sice asi vypadat jak Mirek Dušín, ale čestného boje se nebojím. To jen podpásové rány se mi hnusí. I proto mi tolik vadí, že média se ke mně často chovají úplně jinak než k mým protivníkům. Ti mívají mnohem větší prostor a z toho, co řeknou, se jim smontují věty relevantní, s podstatou věci související. Takže před tváří veřejnosti vypadají moudře. Když promluví Emmerová, volí střihači postup opačný. Sestavuje se největší možná pitomost.
Zůstanu.
Nechci ale žehrat na nepřízeň osudu. Konečně můžu si za to sama. Jsem levicově zaměřená. Což se dnes, alespoň v určité společnosti, moc nenosí. Mnozí z mých kolegů ve vládě mají podobné zkušenosti a kdyby Pavel Dostál ještě žil, jistě by má slova potvrdil. Sám měl „mediální“ způsoby prokouknuté skrznaskrz. Ne, nežehrám. Myslím si totiž, že lidé musejí tohle „umění“, které jim média předvádějí, prokouknout. Jsem přesvědčena, že naši občané nejsou žádní hlupáci a že snahy „velkých manipulátorů“ a „inženýrů lidských duší“ vyjdou naprázdno. K tomuto přesvědčení mám své důvody. Jsou to především dopisy, které dostávám. A chci poděkovat všem, kteří mě v těchto dnech píší chápající a hluboce lidské řádky. Těm, kteří mi vyjadřují podporu a všemožně dávají najevo, jak mi fandí. Přiznám se, že z těch dopisů žiji, že z nich čerpám energii. Nebýt jich, možná bych to už všechno vzdala. A odešla bych se zločinně poničenou pověstí? Ne! Ani náhodou, pánové a dámy. Zůstanu. A navzdory vám, kteří mě teď chcete, jak se říká „odstřelit“, udělám všechno pro to, abych vám aspoň, kdybyste nedopatřením vyhráli příští volby, možnosti definitivního zničení našeho zdravotnictví jako veřejné služby co nejvíc ztížila. Ovšem z iluzí o vás, jako o lidech, z těch už jsem tedy dávno vyléčena…
A ještě mě tak napadá: Budu muset zase asi napsat nějakou básničku, aby aspoň byla nějaká ta legrace.
