Vy asi hledáte mě, že? vítá šedesátník v kožené bundě návštěvu z Tel Avivu zvučnou češtinou, na níž se ani příliš nepodepsalo, že ji cvičí jen párkrát do roka. Giora Pop, ředitel firmy na obalové materiály Reshtoplast, žije již téměř půlstoletí v kibucu Ha’chotrim nedaleko Haify. Základní školu ovšem vychodil v Ostravě – to se ještě jmenoval Jiří. Český rodák a kibucník, který leccos pamatuje, v sobě spojuje příběh úspěšné izraelské investice v Česku vycházející ze společensko-ekonomické jednotky, která si z hebrejštiny našla cestu do většiny světových jazyků.
Začátky v kibucu byly ovšem těžké. Psal se rok 1966 a patnáctiletý Jiří se s maminkou, která následovala svého přítele, vystěhoval do Izraele. „V bednách jsem si přivezl favorita, ale hned mi ho zabavili. Soukromý majetek byl zakázán. A tak mi hrozilo, že si vlastní bicykl budu muset půjčovat na pořadník,“ vzpomíná vystudovaný ekonom na kolektivistické začátky. Matka musela začít pracovat v kuchyni a on na poli. „Přijeli jsme z jednoho socialismu do druhého,“ glosuje český krajan.
Nakonec si ale zvykl. S přimhouřenýma očima totiž Ha’chotrim se svými nízkými domky a zahrádkami připomíná českou vesnici. Jen v okolí nerostou jablka, ale banány a polní cesta nevede k rybníku, ale na pláž Středozemního moře. Kibucu zůstal Giora Pop věrný. I když odsud na několik let odešel na zkušenou. Pracoval jako manažer potravinářské firmy Jarden. Když ale dostal v roce 1975 nabídku vrátit se do komuny, neváhal.
„Kibucy tehdy přecházely ze zemědělských podniků na model přidružené výroby a Ha’chotrim si vybral módní plast,“ popisuje Pop. Reshtoplast (rešt znamená v hebrejštině síť) se zaměřil na potravinářské fólie všeho druhu. A zůstal jim věrný do dneška – přestože tradičně se v okolí zemědělci věnují především banánům.
Když po listopadové revoluci v roce 1989 začal Pop jezdit zpátky do Česka, napadlo ho, že z logistických důvodů by tu mohl Reshtoplast mít svou fabriku. Od roku 1997 tak v Napajedlech funguje část bývalého gumárenského gigantu Fatra jako Fatra – R.O.P. International. Návrat do vlasti je provázán i personálně – obchodní oddělení jednoho z největších českých výrobců polypropylenové fólie vede Giorův bratr Ivo.
Splátka dluhu
Reshtoplast je příkladem nevelké izraelské investice v Česku, která bez potíží přežila hospodářskou krizi. Mimo jiné proto, že největším odběratelem fólií jsou potravinářské řetězce. Podobně hladce proplula krizí ostatně i továrna Tivall v Krupce u Teplic, kterou nedaleko dědovy prvorepublikové fabriky na těstoviny před pěti lety otevřel izraelský topmanažer Dan Propper, šéf potravinářského gigantu Osem/Nestlé, pod nějž Tivall spadá. Sójové produkty putují ze severních Čech do celého světa, především do Švédska, Nizozemska a USA, a tak se jich propad evropských trhů nedotkl. Podobně jako Reshtoplast je pro Dana Proppera, který v Izraeli společně se svým bratrem Gadem platí za potravinářského magnáta, jeho česká továrna splátkou dluhu. Tím spíš, že sídlí v ulici pojmenované podle Danova dědečka Eduarda Proppera.
Původně Dan Propper uvažoval o Polsku. „Jenže když mi přinesli mapu s vytipovanými lokalitami, nevěřil jsem vlastním očím – byl to jen kilometr od bývalé továrny naší rodiny,“ říká energický sedmdesátník, který si mimo jiné pochvaluje vstřícný přístup českých úřadů. „Měli jsme k dispozici po celou dobu jedno kontaktní místo a přiděleného jednoho asistenta, což bylo bezvadné,“ dodává k severočeské investici. Mimochodem i Tivall je firmou vzešlou z kibucu. Přední světový výrobce vegetariánských potravin má své kořeny v osadě Lochamej, kterou v roce 1949 založili přeživší z varšavského ghetta. Kibuc dodnes vlastní symbolické 0,1 procenta české pobočky Tivall CZ.
Sdílený majetek
V Napajedlech i Krupce nakonec izraelské peníze skončily díky českým kořenům obou šéfů, podstatný rozdíl tu však je. Zatímco za severočeskou továrnou Tivallu stojí miliardový kapitál potravinářského koncernu, Reshtoplast coby kibucnický projekt již zkrachoval. Současná firma totiž s konceptem kombinujícím socialismus se sionismem nemá mnoho společného. Ač kibucy dodnes stojí za 40 procenty zemědělské produkce Izraele a tvoří devět procent průmyslové výroby, na principu společně sdíleného majetku a neexistence peněz uvnitř komunity funguje jen necelá čtvrtina těch nejvýkonnějších.
Ostatní nepřežily vleklou krizi, která začala koncem 80. let a definitivně se nikdy neuzavřela. Kibucy se příliš nechaly zlákat dynamickým rozvojem izraelského průmyslu a investovaly stovky milionů šekelů do nových výrobních linek. Přefouknutá expanze skončila dosazováním nucených správců, rozprodejem majetku a odpouštěním dluhů. Jen stát a banky dohromady odepsaly 3,3 miliardy šekelů (16,5 miliardy korun).
Vláda také přišla s investicemi, které by byly dříve nemyslitelné. Třeba mlékárenský gigant Tnuva, vlastněný desítkou kibuců, od roku 2008 kontroluje londýnská investiční skupina Apax Partners.
Symbolickým mezníkem přechodu k modelu privatizovaných kibuců byl i částečný rozprodej Deganja Alefu – vůbec prvního kibucu v zemi, který v roce 1910 sionisté založili. Naopak Kfar Masaryk, pojmenovaný po prvním československém prezidentovi, se drží tradiční linie.
Ještě větší revolucí byl ale nový sociální model – kibucy začaly platit za své členy sociální odvody a přihlásily se do penzijního systému, který dříve nevyužívaly. Znamenalo to nejen jistotu, že krach kibucu nepovede ke konci zaopatření ve stáří, ale i nové dluhy. Třeba Ha’chotrim dluží eráru na důchodovém pojištění asi 50 milionů šekelů (250 milionů korun).
Nový život s penězi
Nejde jen o peníze, ale i jejich používání. Lidé si především museli zvyknout na jiný styl života, který mimo jiné znamenal naučit se platit složenky. „Při privatizaci dostali kibucníci na ruku velké peníze. Jenže pak zjistili, že je třeba za všechno najednou platit – za vzdělání, jídlo, dopravu, energie, ale i u doktora,“ vysvětluje Eliša Šapirová z Hnutí kibuců.
Alespoň v Reshtoplastu ale zvládli „normalizaci“ a přechod na nové pořádky bez problémů. „Stále fungujeme jako komunita lidí, kteří si pomáhají a dobře se znají. Každý tu má vlastní domek a privatizaci si lidé pochvalují,“ říká za všechny kibucníky český rodák Giora Pop. Jeho optimismus potvrzují i statistiky – za posledních pět let narostl počet obyvatel izraelských kibuců o pětinu. Šedesát procent z nově příchozích jsou navíc navrátilci, mezi něž patří i sám Pop.
Spokojený je i Icik Inbar z kibucu Chacerim na jihu Izraele. Na rozdíl od středomořské krajiny kolem Ha’chotrimu, kde fouká svěží vítr, tu je půda spečená sluncem a solí a po většinu roku tu slunce rozpaluje asfalt do běla. Přesto kibuc na okraji města Beerševa vzkvétá. Svůj podíl na tom má nejen úspěšná investice do pěstování původně středoamerické jojoby, z jejíchž semen se získává olej pro farmaceutický průmysl, ale i technologie zakopaná do země. Jojoba, ale i zahrady Chacerimu využívají závlahový systém firmy Netafim, která právě z tohoto kibucu řídí své obchody ve světě. Podílí se na nich i kibucník Inbar, který vede v Netafimu exportní oddělení.
===== Jen dobré ročníky =====
„Máme tu Nový svět, Jižní Afriku, Španělsko, Francii, Německo, Rakousko,“ ukazuje Inbar na sbírku vybraných vín ve vitrínách nad schodištěm. Všechna mají jedno společné – vznikají z hroznů napájených kapkovou závlahou vyráběnou v Netafimu. „Jsme zárukou toho, že všechny evropské ročníky budou dobré,“ říká manažer s tím, že izraelská technologie pomáhá nejen evropským vinařům, aby dokázali čelit obrovské konkurenci Jižní Ameriky. Nejde zdaleka jen o větší výnosy dosažené tím, že se hrozny díky dodatečné závlaze správně „nalijí“. Jinak by Netafim neuspěl v Mekce vinařství, francouzském Bordeaux. Paradoxně i díky EU, která na závlahy leckde vinařům z agrárních dotací přispívá stejně jako na plnicí linky.
Izraelské trubky přinášejí především spolehlivost a větší kontrolu nad rovnováhou mezi kvantitou a kvalitou produkovaného vína. Koneckonců přesvědčit se už nechali i konzervativní Moraváci. „Musím jim říct, aby nám sem přivezli jednu láhev,“ uzavírá Inbar, který jako dítě zažil v kibucu ještě skupinovou výchovu a fasování erárního prádla.
Úspěch Netafimu úzce souvisí s vyprahlou krajinou, kde je o vodu nouze, a tak se třeba ta odpadní dopravuje plastovou hadicí na několik kilometrů daleko. Závlahy a kapkovače z Chacerimu ale bodují i v Polabí, kde se jinak na polích vodou nešetří. „Nejde jen o to, kolik vody se k rostlinám dostane, ale také kdy. Kromě závlahy je samozřejmě možné na přesné místo dopravit i živiny,“ popisuje výhody systému Luděk Cimpa, ředitel Netafim Czech, který sídlí v Lounech. Česká pobočka izraelské firmy se u nás již patnáct let zaměřuje také na skleníky nebo fotbalová hřiště. Trávníky udržované trubkami a filtry od Netafimu používají třeba fotbalisté v Kladně nebo Hodoníně.
Putující kapka vody
Český zákazník se ale s úspěchy jihoizraelského kibucu potkává na méně obvyklém místě – u rozdávání dárků na Štědrý den. Vánoční stromky k nám většinou putují z dánských plantáží. A ty jsou napájené technologií Netafimu. Stejně jako indická bavlna nebo čaj z Tanzánie.
Příběh putující kapky vody je podle Inbara univerzální. Má o tom svou teorii, kdy k tradičnímu schématu win-win připojuje ještě třetí vítězství – to přírody. „Když se podíváte po pouštní krajině, která je tu všude kolem, pochopíte, že heslo zelená revoluce pro nás opravdu není jen reklamním tahem,“ doplňuje Inbar.
Globální revoluce nakonec oklikou dorazila i do pouštního kibucu u Beerševy. Od loňského prosince je většinovým vlastníkem firmy, která svůj byznys založila na putující kapce vody, evropský investiční fond Permira a v čele Netafimu stojí švýcarský manažer. Izraelští kibucníci jsou tak ve stejném portfoliu jako televizní kanál Pro Sieben Sat.1 nebo Hugo Boss. Icika Inbara ale globalizace Netafimu netrápí a rozhodně si nemyslí, že by tím končil jeden ekonomický model. „Důležitý je pro mě způsob života, který vedeme. A pak to, že se stále prodává izraelské know-how s příběhem. To ostatní už jsou jen čísla,“ uzavírá Inbar.
