Ovšem v okamžiku, kdy nacistické Německo napadlo Sovětský svaz, se mladá dívka kvůli svému pasu vydanému v Československu, jež se přes noc stalo protektorátem, změnila v nepřítele sovětského lidu. Prošla několika lágry, než proběhla amnestie a ona se rozhodla v červnu 1942 nastoupit v Buzuluku do rodících se československých jednotek.
Prošla kurzem ošetřovatelky a stala se součástí 1. roty pozdějšího kapitána Otakara Jaroše. Těsně před odchodem do válečné vřavy jí umrzl prst na noze.
Doktor rozhodl, že se zraněním musí do náhradní roty. S tím se nechtěla smířit.
„Tak on mně to ošetřil, to shnilé uštípl a zavázal. Dali mně o číslo větší válenky, protože tam byla hrozná zima, vatované kalhoty a fufajfku,“ popisovala Halbrštátová pro Paměť národa.
A tak se s ostatními vydala na stovky kilometrů dlouhý pochod na Charkov a Sokolovo. „Tanky pořád přijížděly a plamenomety vše zapalovaly. Když jsme tam šli, tak jsem viděla, že jednomu chlapci padl plamenomet na záda.
Samozřejmě úplně shořel. A člověk se nesměl bát, prostě jsme museli obvazovat raněné,“ vybavovala si momenty bitvy o Sokolovo.
Při postupu dál na Kyjev prošla spojařským výcvikem a byla zařazena do dělostřelecké baterie, s níž se probojovala přes Ukrajinu až k Dukelskému průsmyku. „My jsme byli v údolích a oni byli na kótách. A nejhorší byla kóta 534, té říkali kóta smrti. Protože to přecházelo – Němec, náš, Němec, náš. Tam byli mrtví Němci, to byla kupa.“
Měla to štěstí, že se dostala až do Československa, prodělala kurz pilotáže kluzáků, ale v armádě se jí postupně přestalo líbit, a tak v roce 1946 odešla do civilu.
Vrátila se do rodného Ústí a po válce se znovu shledala se svými rodiči, kteří se vrátili ze Sovětského svazu.
Jarmila Halbrštátová zemřela 2. prosince v pražské Ústřední vojenské nemocnici. Po její smrti se počet žijících československých veteránů z druhé světové války snížil na 249.
O autorovi| Ondřej Stratilík stratilik@mf.cz
