Německá ekonomika překvapivě šlape. Je to dobrá zpráva i pro Česko.
Někdejší lokomotiva evropské ekonomiky měla být už dávno ve šrotu. Řada českých ekonomů a politiků považovala stav německého hospodářství za typický příklad úpadku sociálního státu na starém kontinentu. Mnozí však zcela opomíjeli fakt, že od roku 2003 je Německo největším světovým exportérem. Jak to, že „churavějící muž“ byl schopen nabídnout na zahraniční trhy takové množství výrobků?
Dnes Německo vykazuje slušný hospodářský růst, letos by měl dosáhnout 2,8 procenta hrubého domácího produktu. Státní finance jsou přitom za první pololetí letošního roku v přebytku. Není pochyb o tom, že Německo muselo v minulých letech skutečně řešit velké hospodářské problémy, které dodnes dále komplikuje „pohlcení“ východních spolkových zemí na začátku devadesátých let. Reformy, s nimiž přišel bývalý kancléř Gerhard Schröder (SPD) i jeho nástupkyně Angela Merkelová (CDU), nebyly dostatečně ambiciózní. Přesto je evidentní, že nějaké příznivé výsledky přinesly.
Čeští analytici - včetně týdeníku EURO - dlouho právem poukazovali na neschopnost Němců čelit vysokému rozpočtovému deficitu. Doplácela na to celá Evropská unie. Na rozdíl od Česka dnes však Německo vykazuje nejen slušný hospodářský růst, který je úměrný možnostem mnohem rozvinutější ekonomiky, ale také v zásadě zdravé veřejné finance. V Německu se zásadně zlepšila celková nálada. Kancléřka Angela Merkelová, která stojí v čele vlády velké koalice křesťanských a sociálních demokratů, je populárnější než kdokoli z jejích předchůdců. Je možné, že dnešní očekávání řady Němců jsou až příliš vysoká. Po stabilizaci totiž nelze vyloučit uvolnění disciplíny a politické střety se mohou vyhrotit, což by se mohlo nepříznivě projevit v ekonomice. A není jasné, jak na Německo nakonec dolehne celosvětová finanční slabost, jejíž rozbuškou byla krize rizikových amerických hypoték.
Dvojrole vývozců a dovozců.
Zatím však německá ekonomika překvapivě šlape. A to je dobrá zpráva také pro českou ekonomiku. Německo zůstává největším obchodním partnerem Česka. Společně s Nizozemci jsou Němci také nejaktivnějšími investory do tuzemského hospodářství. Největším českým exportérem je Škoda Auto, součást skupiny Volkswagen. Export do Německa tvořil v prvním pololetí letošního roku více než 31 procent celkového českého vývozu, import byl nad úrovní 28 procent celkového dovozu.
Náměstek ministra průmyslu a obchodu Martin Tlapa upozorňuje, že řada firem, jejichž mateřské společnosti sídlí v Německu - nebo i ve třetí zemi -, patří zároveň k největším vývozcům i dovozcům ze spolkové republiky. Jedním směrem mohou jít kupříkladu komponenty, druhým finální výrobky. Do této kategorie firem patří Škoda Auto, společnost Robert Bosch a její dceřiné firmy v Česku, Barum Continental, ale také třeba Panasonic. Takové propojení s německou ekonomikou může být riskantní v dobách tamní krize, ale je jednoznačným přínosem v časech hospodářského oživení. Tedy právě teď. Na druhé straně je nutné počítat s tím, že i v budoucnu může Německo čelit problémům.
Obchodní závislost na Německu se nicméně už asi prohlubovat nebude. Martin Tlapa uvádí, že český export do Německa dosáhl vrcholu v roce 1999, kdy činil více než 40 procent celkového vývozu. Dovoz byl tehdy na více než třetinové úrovni. Od té doby podíl Německa na českém obchodním obratu mírně klesá. „Navzdory příznivému vývoji německé ekonomiky je třeba počítat s tím, že význam Německa pro náš export bude klesat,“ říká Tlapa.
Německo už není vším.
Tento relativní pokles významu Německa podle Tlapy souvisí se vstupem Česka do Evropské unie. Tím se „napřímily obchodní vztahy“ a české společnosti už přestávají být pouhými subdodavateli německých firem. Padly další zbývající administrativní bariéry a Češi ve větší míře zamířili do dalších evropských zemí. Zároveň se ovšem zvyšuje „akční rádius“ českých firem, které stále více bojují o asijské trhy včetně toho čínského nebo o trhy Latinské Ameriky, dodává Tlapa. Také systém podpory českého exportu pod střechou ministerstva průmyslu se dnes zaměřuje na mimoevropské oblasti. To je podle náměstka ministra v souladu s teorií spirály - nejdříve bylo nutné pomoci českému vývozu do sousedních států, tedy Německa, Rakouska či Slovenska, pak přišly na řadu o něco vzdálenější země, například Itálie či Francie, zatímco nyní je nutné využít nových příležitostí mimo Evropu.
Pokud jde o Evropskou unii, Praha se zaměřuje na bitvu s přežívajícími bariérami v oblasti volného pohybu zboží, služeb, lidí a kapitálu. To je stále důležité i z hlediska česko-německých vztahů. Kancléřka Angela Merkelová oznámila, že Německo otevře svůj trh strojařům a elektroinženýrům z nových členských zemí EU. Tedy i z Česka. Z hospodářského růstu v Německu tak budou moci profitovat nejen obchodníci, ale i zájemci o práci v určitých oblastech. Německo však stále omezuje volný pohyb pracovních sil a podmínky pro české poskytovatele služeb ve spolkové republice také nejsou právě ideální.
Navzdory relativnímu poklesu německého podílu na českém obchodu je však evidentní, že situace v Německu bude mít pro Česko pořád zásadní význam. Český export jen za první pololetí letošního roku činil 380 miliard korun. „Náskok Německa před dalšími zeměmi je v tomto směru ohromný,“ připouští Tlapa. Právě ve spolkové republice se rodí nové příležitosti a zakázky pro české firmy. To se projevuje také v příhraničních oblastech. Tamní čeští podnikatelé značně získali díky vstupu země do EU, a tedy lepším podmínkám pro obchod s partnery na druhé straně hranic.
Trochu jako batoh.
Obchod však není jedinou oblastí, která by měla Čechy v souvislosti s nynějším příznivým ekonomickým vývojem v Německu zajímat. Spolková republika se stává vzorem pro další evropské země, které hodlají reformovat svou ekonomiku. Francouzská ministryně financí Christine Lagardeová prohlásila, že reformy z konce Schröderova funkčního období a z doby, kdy kancléřský post převzala Angela Merkelová, přinášejí ovoce. Ministryně z Paříže si z toho vyvodila dva závěry. Za prvé ten, že reformy jsou potřebné, a za druhé, že je nutné být trpělivý a neočekávat výsledky přes noc.
Německé reformy mají některé společné rysy jako český batoh vlády Mirka Topolánka. Kritici oběma reformním pokusům vyčítali nedostatek ambicí. Podnikatele v obou zemích tíží vysoké vedlejší náklady práce, tedy odvody podnikatelů za své zaměstnance do systému sociálního zabezpečení. Změny systému jsou v Německu i Česku pomalé. Berlín navíc odložil změny týkající se zdanění firem. Také v Česku ostatně batoh nevyřešil komplikovaný systém různých daňových výjimek.
Agenda 2010, se kterou přišla už Schröderova vláda po konzultacích s opozicí, nicméně přinesla první důležité úpravy sociálního systému a zdravotnictví. Omezily se podpory v nezaměstnanosti. Právě tento krok se stal inspirací pro české poslance - „přeběhlíky“ Miloše Melčáka a Michala Pohanku. Navrhli, aby také český batoh obsahoval pasáž, podle níž bude český nezaměstnaný, který si nehodlá hledat práci, odkázán na existenční minimum dvou tisícovek korun. S tímto opatřením už počítal také ministr práce Petr Nečas, a s jeho zařazením do Topolánkova batohu tedy nebyl problém (EURO 35/2007).
Vyšší DPH Němce nepoložila.
Dalším shodným rysem reforem či „stabilizačních opatření“ je zvýšení sazby daně z přidané hodnoty. V Německu se to týkalo vyšší, patnáctiprocentní sazby, která se zvedla na devatenáct. Ačkoli se mnozí obávali nepříznivého dopadu na celkové zdražování, a tedy i na poptávku obyvatel a následně celou ekonomiku, vyšší DPH nakonec nijak neuškodila. Tato zpráva z Německa vypadá nadějně i pro českou koalici, která zvedla nižší, pětiprocentní sazbu na devět procent.
V tomto ohledu je ovšem česká situace zásadně odlišná. Vyšší DPH přišla ve spolkové republice v tu pravou chvíli - ekonomika se zotavovala z dlouhodobé stagnace. Tato daň nemohla změnit celkově optimistickou náladu investorů ani nějak výrazně odradit spotřebitele. Česká reforma naopak přichází v období vysokého hospodářského růstu, kdy je potenciál ekonomického oživení do značné míry vyčerpán (alespoň prozatím). Není tedy vyloučeno, že v Česku vyšší DPH společně s omezováním sociálních dávek růst ekonomiky dočasně mírně zbrzdí.
Politický boj se vyostří.
Ačkoli se dnes celková situace jeví pro Angelu Merkelovou příznivě, možná se právě v Německu ukáže, jak složité je udržet reformní elán s blížícími se volbami. Kancléřka je v úřadu necelé dva roky. Po pravdě řečeno reformní náladu vždy brzdilo složité dohadování kompromisů v rámci velké koalice. Křesťanský blok CDU/CSU na jedné a sociální demokraté na druhé straně se navíc budou muset stále více profilovat spíše jako soupeři než jako koaliční partneři. Už v příštím roce se budou konat velmi důležité zemské volby v Dolním Sasku, Hesensku a Bavorsku.
Za sociálně-demokratického kancléře Schrödera se v Německu podařilo dohodnout s mnoha odboráři, že v zájmu zachování pracovních míst v zemi sleví ze svých mzdových požadavků. Dnešní SPD je pod tlakem radikálnější opoziční Levicové strany a také se musí obávat výtek, že dostatečně nehájí zájmy pracujících. Tyto tlaky by mohly přinejmenším část SPD radikalizovat. Ani křesťanští demokraté však teď zřejmě nemíní prosazovat nějaké velké utahování opasků.
Merkelová nyní přišla s balíkem nových vládních opatření, která se zaměřují mimo jiné na boj proti globálnímu oteplování či na již zmíněné lákání zahraničních pracovníků do Německa. Ministři chtějí omezit nedostatek strojních inženýrů, elektroinženýrů či specialistů v oblasti IT. Berlínský kabinet se kromě toho chystá také na modernizaci vzdělávání či na investice do infrastruktury. Pochybovači samozřejmě okamžitě přišli s dotazy, kde na to vše bude vláda Merkelové brát peníze. Mnozí očekávají, že po stabilizaci veřejných financí nyní přijde uvolnění disciplíny. Do jisté míry by si ho Německo - na rozdíl od Česka - mohlo díky rozpočtovému přebytku dovolit. V takových případech však vždy hrozí, že vláda neuhlídá onu mez, za niž by se už neměla dostat. Kancléřka se nicméně hlásí k závazku dlouhodobě vyrovnaných financí, tedy k cíli nulového deficitu.
Nedělejte to jako Sarkozy!
Nemůže se přesto nakonec stát, že současné německé úspěchy budou svádět k falešným soudům ohledně vyhlídek do budoucna? Ekonomickým liberálům se asi nebudou líbit slova Angely Merkelové, podle nichž snad bude možné „politicky kontrolovat globalizaci“. Některé plánované kroky zavánějí ochranářstvím. Kancléřka chce v novém zákonu stanovit pravidla pro zahraniční investiční fondy, které mají zájem o nákup německých aktiv.
Šéf německé průmyslové federace BDI Jürgen Thumann varoval, že „ekonomický patriotismus“ ve stylu nového francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho nebezpečně šíří ochranářské nálady v Německu a po celé Evropě. Thumann vyzval vládu v Berlíně, aby nešla v Sarkozyho stopách.
Pochybnosti liberálů vyvolává také vládní dohoda o zavedení minimální mzdy v odvětví poštovních služeb. Opoziční politik Rainer Brüderle ze strany svobodných demokratů (FDP) tvrdí, že zatímco za Schrödera se alespoň trochu dařilo potlačovat sociální stát, Angela Merkelová zvýšila daně a zavádí minimální mzdy. „Pokud to takto bude pokračovat, brzy nám přinese 35hodinový pracovní týden,“ ironicky dodává Brüderle podle citace listu Financial Times.
Průmysl ano, ale moderní.
Mají-li kritici pravdu a Německo skutečně trpí nedostatkem reformních ambicí a politické vůle, jak je možné, že na tom dnes tato evropská lokomotiva není ekonomicky vůbec špatně? Jak je možné, že se Němci vyhrabali z dlouhodobé stagnace? I odpověď na tyto otázky může být pro Čechy velmi zajímavá. Částečně to lze vysvětlit vývojem v bývalé NDR. Hospodářské problémy částečně pramenily z nákladů na sjednocení Německa, které v minulých letech dosahovaly zhruba pěti procent HDP. Dnes se nové spolkové země spíše podílejí na celkovém ekonomickém oživení, i když to neznamená, že by bylo možné veškerý tok peněz na jejich rozvoj definitivně zastavit.
Další vysvětlení nabízí pohled na německý průmysl. Jeho podíl na ekonomice je pořád dost vysoký - podobně jako v Česku. Ukazuje se, že přinejmenším v případě Německa to nemusí být nevýhoda. Světové prvenství v exportu totiž dokazuje, že Němci jsou pořád schopní nabízet kvalitní produkty s vysokou přidanou hodnotu. Průmysl tedy drží krok s rozvojem nových technologií. Německé firmy nepodceňují výzkum a k tomu přidávají strategické uvažování. I když se v německém „rybníce“ objevilo mnoho líných kaprů, zůstávalo tam zřejmě i dost větších či menších dravců. Na rozdíl od Francie jsou na tom v Německu podstatně lépe malé a střední podniky. Je možné, že vysoký podíl moderního průmyslu v ekonomice (společně s na něj navazujícím sektorem služeb) nakonec Německu pomůže zachovat jeho postavení hospodářské lokomotivy Evropské unie.
Box
Kouzlo Angely Merkelové
Zlí jazykové tvrdí, že kancléřka Angela Merkelová dnes pouze sklízí plody reforem, s nimiž přišel už její předchůdce Gerhard Schröder. Faktem je, že dnešní koaliční vláda křesťanských a sociálních demokratů se žádné mimořádné důvěře Němců netěší. Merkelová přesto zhruba v polovině svého mandátu dosahuje rekordní popularity, podle jednoho z průzkumů na úrovni 75 procent. Jak je to možné?
Pravděpodobně to nebude jen díky prosperující ekonomice. Mnozí oceňují schopnost Merkelové jednat se světovými státníky a prosazovat ambiciózní návrhy na světové aréně - třeba v oblasti omezování skleníkových plynů. Německo za vlády Merkelové nedávno předsedalo Evropské unii a stále stojí v čele skupiny G8.
Agentura AP nicméně cituje německé odborníky, kteří přidávají ještě jedno vysvětlení. Tajemstvím úspěchu Merkelové může být, že byla vždy jako politička podceňována, neboť je ženou a zároveň pochází z bývalé NDR. Němci možná našli zalíbení právě v jejím skromném, věcném stylu, který ostře kontrastuje s teatrálním Schröderem. To však může také znamenat, že mediální poradci Merkelové dobře vědí, co je třeba v její prezentaci na veřejnosti zvýraznit.
