Plánoval ji už jeho předchůdce Jaroslav Kubera, jako jeho nástupce a spolustraník se ji už jen rozhodl zrealizovat. V srpnu šedesátiletý předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS) považuje za důležité nenechat si rozkazovat a trvat svobodně na svém, a to nejen ve vztahu k Číně, která agresivně prosazuje svou politiku jedné Číny i v suverénních zemích Evropské unie. I proto se rozhodl vydat se na Tchaj-wan sám.
„Udělal jsem všechno pro to, aby bylo jasné, že tento můj krok je promyšlený a že ho nedělám z trucu,“ vysvětluje v rozhovoru pro týdeník Euro. Překvapil ho postoj prezidenta Miloše Zemana, kterého zná velmi dlouho a který mu cestu nedoporučil. „Nikdy se mi nezdálo, že by to byl někdo, kdo si nechá diktovat, kdo se zbaví hodnot a svobody a začne se starat o groše. Vždy byl spíše na pozici někoho, kdo říká, ať nás to stojí co to stojí, budeme bojovat.“
Evropská unie má poměrně striktní postoj
k politickým cestám na Tchaj-wan. Vysoce postavení politici tam téměř
nejezdí. Bral jste na to při svém rozhodování o senátní cestě na Tchaj-wan
ohled?
Ano, ale nakonec mi přišlo, že není od věci, vzhledem k tomu, jak
dneska Tchaj-wan funguje a jak se vyvíjelo dohadování cesty, abych jel.
Unijní pozice vůči Tchaj-wanu a Číně vás tedy nezajímá?
Ta mě zajímá velmi, dost jsem ji zkoumal. Politici EU jezdí na Tchaj-wan vůbec nejvíc a pak tam jezdí nižší zástupci členských států, od nás tam byli místopředsedové Senátu Petr Pithart, Přemysl Sobotka nebo dvakrát Miluše Horská, takže to zase není nic tak výjimečného.
Proč se tedy celá ta věc tak vyhrocuje? Může za to
agresivní Čína, nebo to, že si nerozumějí politici v evropských zemích?
Pokud jsem to mohl sledovat, pochopil jsem, že asertivita Čínské lidové
republiky – tak se tomu dnes říká –, respektive asertivita ambasád
v jednotlivých zemích, se zvyšuje. Čína se více snaží dosáhnout toho, aby
bylo po jejím, a to ve svobodných demokratických zemích vzbuzuje nějaký typ
reakce. A potom je to tím, jak se Tchaj-wan stává konkurencí.
Například v Česku je v porovnání s Čínou skutečným obchodním partnerem, zatímco ČLR v České republice realizovala jen nákup akvizic, Ždárské strojírny nebo hotely, nepřinesla žádná pracovní místa ani know-how. Tchaj-wan k nám navíc přistupuje jako k rovnocennému partnerovi, což se o ČLR říci nedá.
Přesto EU odmítá Tchaj-wan uznat, je v této věci na straně ČLR. Číňané pak logicky chápou návštěvu Tchaj-wanu vysoce postaveným politikem jako akt symbolického uznání.
My jsme to probírali na půdě zahraničního výboru Senátu, probíral jsem to i s lidmi, kteří mají se zahraniční politikou větší zkušenosti než já, a byl jsem ubezpečen, že i parlament může mít svou zahraniční politiku, která někdy s tichým souhlasem té oficiální – a teď neříkám, že tady tomu tak je – rozšiřuje diplomatické možnosti té které země.
Souhlasíte s Vystrčilovou cestou na Tchaj-wan?
Není to jen u nás, na Tchaj-wanu byl i předseda belgického senátu.
Celkový pohled na zahraniční politiku země je pak pestřejší než ten oficiální.
Mám pocit, že z naší zahraniční politiky se začal vytrácet lidskoprávní
rozměr, úcta k lidským právům a zásada rovnosti, právní stát, to vše ale
je v naší zahraničněpolitické koncepci, jen to v poslední době moc
nenaplňujeme. Senátní cesta na Tchaj-wan se to snaží trochu napravit.
Proč to nedělají jiné země EU? Drží se politiky jedné
Číny a dávají před demokratickým Tchaj-wanem přednost ČLR. Jsou za tím jen
peníze?
To jsou otázky, které byste měl dávat představitelům těchto zemí, ne mně.
Jako šéf Senátu nicméně přijímám také velvyslance ze zemí EU a vedeme různé
debaty, i o Číně a Tchaj-wanu, a musím říct, že obecně cítím podporu, i když
výsledkem není tisková konference, kde tato podpora mé cesty bude vyslovena
veřejně.
Za sebe mohu říct, že naše senátní návštěva na Tchaj-wanu
není porušením politiky jedné Číny. Není. Nakonec se takto vyjádřil i ministr
zahraničí Tomáš Petříček. Že se to Číně nelíbí, je také pravda, ale není to
nic, čím bychom porušili naše závazky vůči Číně.
Proti vaší cestě ostře vystoupili členové vedení ČSSD.
Jak si to vysvětlujete, když ministr zahraničí za ČSSD tvrdí, že tím nic
neporušujete?
V každé straně jsou různé proudy. Já jsem například bral zcela vážně
slova Milana Štěcha, bývalého šéfa Senátu z ČSSD, který mi říkal, abych
vše znovu zvážil, protože je to citlivé. Udělal jsem to, chtěl jsem znovu
otevřít dialog, začít z bodu nula, ale když místo vstřícnosti
k jednání slyšíte, že jsem neměl děkovat před tchajwanskou vlajkou za
roušky z Tchaj-wanu, že šéf mé kanceláře neměl mluvit do médií o Jaroslavu
Kuberovi a postupu lidí Hradu, že bych neměl gratulovat tchajwanské prezidentce
ke zvolení, aniž by někdo věděl, zda se k tomu chystám, že se zkrátka
čeká, že budete jen poslouchat a skloníte se, nemůžu to přijmout.
Jediným výsledkem mé snahy o dialog bylo: my vás chceme vidět na kolenou, chceme vás poslušné. Je moje povinnost to nedělat, kdybych to dělal, totálně bych selhal.
Díky svému postoji jste se během chvíle stal figurou, která by mohla být silným opozičním lídrem, mluvilo se o tom na sociálních sítích, ale i v mnoha novinových komentářích. Jak se cítíte jako zachránce opozice proti mocenskému dvojbloku Zeman–Babiš?
Ano, také jsem to četl, „Zjevení Vystrčila“... (smích) Co na to mám říct? Byl jsem zastupitel Telče, pak radním, starostou, zástupcem hejtmana, potom hejtmanem, místopředsedou ODS, senátorem, šéfem senátorského klubu ODS, teď předsedou Senátu. Píšu jen do regionálních deníků, pořád ty stejné věci, těch článků je tři sta, dříve to média nezajímalo, teď najednou ano, protože jsem se více méně náhodou dostal k věci, která je politicky zajímavá, principiální, tak si mě najednou lidé více všimli. Snažím se dělat věci tak, abych je dělal dobře, ne primárně tak, aby si jich lidé všímali nebo se o nich psalo.
Ptal jsem se na něco jiného: vzbuzujete najednou jisté
politické naděje, váš postoj ve společnosti silně rezonoval, to asi nemůžete
nechat jen tak.
Pozice předsedy Senátu to sama nějak vyžaduje, ale kdybych teď chtěl být
všude vidět a ke všemu se vyjadřoval a vše komentoval, přestal bych být sám
sebou. Jestli jsem se něco v politice naučil, pak to, že nesmíte přestat
být sám sebou. Potom vám lidé přestanou věřit. Teď jsem měl to štěstí, nebo
smůlu, záleží, jak to budete brát, že lidé měli možnost zjistit, co jsem zač,
ale to neznamená, že teď budu mluvit ke všemu.
Byl byste ochoten přijmout roli neformálního politického
lídra, když teď tolik lidí naznačuje, že byste jako lídr nebyl „marný“?
To člověka potěší, slyšet, že „není marný“, když je to
myšleno pozitivně, ale sám sebe kvůli tomu měnit nebudu. Je pravdou, že jsem
příznivcem toho, aby se strany od středu doprava spojovaly. Kdo chtěl, mohl si
toho všimnout už v minulých senátních volbách, kde kandidovali politici
z několika stran dohromady. To nebylo samo od sebe, to bylo dílem
vyjednávání. A v tom já pokračuji.
