Sledujte postoje toho, kdo příští rozšíření Evropské unie zaplatí, říkával jeden evropský diplomat v Praze. Tedy postoje Německa, jež nejvíce přispívá do rozpočtu Evropské unie.
Je ovšem i druhá strana mince. Němci patří k těm, kteří mají na vstupu Česka a dalších států do unie největší zájem. Rozšíření jim přinese nové obchodní příležitosti i větší pocit bezpečnosti a stability za východními hranicemi jejich země. Přesto se Berlín stále více zdráhá být dojnou krávou Evropy. Čím více členů bude unie mít, tím větší tlak pocítí německá kasa.
Světová média před několika dny zaznamenala zprávu, uvádějící, že Němci a Finové se dohodli na zvláštním obchodu. Vyměnili si svá předsednictví v unii. Němci budou předsedat až v roce 2007, zatímco Finové získají druhé pololetí roku 2006, původně vyhrazené pro Němce. Zdá se, že jde o zanedbatelnou zprávičku. Přesto z ní prestižní list Financial Times vytvořil (30. dubna) otevírací článek na první straně.
Za nenápadnou informací se totiž skrývá sílící německá asertivita a odhodlání kancléře Gerharda Schrödera konečně omezit německé výdaje do evropského měšce. V roce 2006 budou členské státy unie složitě diskutovat o dalším sedmiletém rozpočtovém rámci. Zdroje listu Berliner Zeitung potvrzují, že právě na to myslel kancléř při jednání s Finy nejvíce. U předsedající země se předpokládá, že bude všemi silami napomáhat kompromisu. Jenže Berlín hodlá jít do diplomatického souboje s nekompromisním záměrem německý podíl snížit.
V rozhovorech půjde minimálně o balík 700 miliard eur – na sedm let. (V případě, že by se Evropané v příštím desetiletí dohodli na hlubší společné rozpočtové politice, mohlo by to být i podstatně více.) Kdyby platila současná pravidla, Německo by přispělo zhruba čtvrtinu. To je však údaj o hrubých příspěvcích. Pokud vezmeme čisté výdaje (příspěvky minus čerpání z rozpočtu), je německý podíl ještě podstatně vyšší.
Německé financování Evropských společenství bylo nepsaným pravidlem poválečné integrace. S nadsázkou lze říci, že tak Němci smývali vinu za druhou světovou válku. To je logika, která už se současností nemá mnoho společného.
Zdá se být neuvěřitelné, že v Berlíně takto plánují své kroky čtyři roky dopředu. Jenže Schröder si pamatuje na nešťastný summit Evropské unie v roce 1999. Tenkrát Německo unii předsedalo, a proto také nakonec v souboji s Francií stáhlo své požadavky na radikální reformu finančně náročné zemědělské politiky. Španělsku zase Berlín ustoupil v otázce strukturálních fondů, jejichž cílem je rozvoj zaostalejších regionů.
Z pohledu České republiky také nejde o vzdálenou problematiku. Za prvé je nutné připravit se na to, že výsledek letošních jednání o českých příspěvcích a příjmech z evropského rozpočtu nebude definitivní. Za druhé Berlín naznačuje, že ani letos – nota bene ve volebním roce - to nebude se štědrostí přehánět. Není náhodou, že Německo patří k těm zemím unie, které zpochybňují jakýkoliv nárok nových členů unie na přímé platby zemědělcům.
Na druhé straně český zájem nemusí být v řadě aspektů s německým stanoviskem v rozporu. Také Praha by měla podpořit reformu neefektivní zemědělské politiky unie. Čeští zemědělci přímé platby nepotřebují, pokud je ovšem nebudou dostávat ani evropští rolníci. Jinak hrozí diskriminace. Česku se však budou velmi hodit finance z fondů unie – ať už na budování dopravní infrastruktury, životní prostředí, malé a střední podnikání, rozvoj lidských zdrojů či obnovu venkova. Tyto peníze jsou předpokladem úspěšného působení v uii, byť rozhodně není možné spoléhat jen na ně. Zde by se zřejmě dala najít s Němci společná řeč, neboť také Berlín předpokládá přesun regionální finanční pomoci od dosavadních členů k těm budoucím.
Německo musíme v každém případě brát jako klíčového partnera. To neznamená být servilní, ale sebevědomě hledat průsečíky zájmů. Evropské vize (i peníze) budou ve vztazích obou zemí tím nejdůležitějším tématem.
