Říkal o sobě, že má schopnost mluvit špatně Česky, ale Čechem se necítí.
Miloval atmosféru Prahy a dokázal najít její kouzlo v době před revolucí i po ní. Eugene Deitch (8. srpna 1924 až 16. dubna 2020), kterému nikdo neřekl jinak než Gene, se narodil v Chicagu. První úspěchy na poli animovaného filmu sklízel v New Yorku. Jeho animované reklamy dokonce promítalo Muzeum moderního umění.
Ale s trochou nadsázky se dá říct, že toho, co mělo v jeho životě smysl, dosáhl v Praze. I když za oceánem zanechal svou první ženu a tři syny, kteří jdou v otcových stopách a jsou uznávanými komiksovými výtvarníky.
Do Československa přijel v roce 1959, aby se studiem Bratři v triku vyjednal spolupráci na animovaných filmech a seriálech pro americký trh. Stěžejní pro něj bylo pokračování seriálu Tom a Jerry, který režijně převzal, a nakonec s českými kolegy vytvořil dvanáct dílů kočkomyší války. Společně vytvořili i několik dílů Pepka námořníka. Původně se mu do Prahy nechtělo, ale rychle zjistil, že Češi jsou skvělí profesionálové, se kterými se mu dobře spolupracovalo.
V Praze vznikl hned v roce 1960 jeho krátký film Munro, za který získal Oscara. Film o malém chlapečkovi, který doma tak dlouho odmlouval, až mu nějakým nedopatřením přišel povolávací rozkaz do americké armády, je roztomilý a děsivý zároveň.
Při odvodu si v šatně plné simulantů nikdo nevšimne, že tam čtyřletý kluk zjevně nemá co dělat. Nevšimnou si toho ani lékaři, ani velící důstojníci. Munro je nešťastný, unavený a zoufalý. Do té doby, než udělá to jediné, co v takové situaci může malé dítě udělat. Rozpláče se tak hlasitě, že konečně přiměje šarže, které ho dosud ignorovaly, aby se na něj vůbec podívaly.
Z armády ho slavnostně propustí, vítají ho spolužáci ze školky, rodiče dojatě pláčou a příležitost se vyjádřit ke statečnosti malého hrdiny nevynechá ani pan prezident.
Kdyby totéž natočil jako Čechoslovák o armádě Československé republiky, místo předávacích ceremoniálů filmových cen by se účastnil jen výslechů na policejní služebně. Američanů se zjevně nedotklo, že jejich systém zesměšňuje.
V Praze ho ale neudržela jen profesionalita filmařských kolegů. Ženatý Američan se zamiloval do vdané Češky.
Jeho osudovou ženou byla Zdeňka Najmanová, tehdejší produkční studia Bratři v triku. Oba se rozvedli, vzali a prožili spolu víc než padesát pět let. Oproti modernímu New Yorku mu Praha připadala jako středověk. Přesto se v ní rozhodl se svou ženou zůstat. Deitch stihl udělat kariéru už v Americe, ale v Praze prožil dalších šedesát let naplněných prací, se kterou nepřestal až do své smrti. Prožil tu dramatické momenty invaze roku 1968, o kterých natočil u nás zakázaný film Obři. Ten získal filmovou cenu na festivalu ve španělském San Sebastianu. V době komunismu se snažil být apolitický a nepřipoutávat pozornost. Nevyhledával komunisty ani disidenty. Díky americkému pasu mohl cestovat a s ním i jeho žena. Rád jezdil svým saabem na nákupy do německého Weidenu.
Svůj život považoval za šťastný a užíval si ho do posledních dní. Nevyhýbal se ani moderním technologiím jak v animaci, tak v běžných záležitostech. Aktivní byl dokonce i na sociálních sítích. V roce 2004 obdržel cenu Annie Winsor McCay za celoživotní dílo na poli animovaného filmu.
O autorovi| Klára Donathová, donathova@mf.cz
