Koleda o kampeličky, díl druhý
Devět měsíců má ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla na to, aby připravil návrh legislativy, která by umožnila činnost speciálních zaměstnavatelských penzijních fondů. Principy jejich činnosti schválila minulý týden vláda. Nový zákon by měl platit od 1. ledna 2003. Ačkoliv to nikdo nikde oficiálně nevyslovil, počítá se s tím, že by tyto fondy měly v budoucnu vytvořit základ takzvaného druhého pilíře penzijního systému. Zaměstnavatelské penzijní fondy vznikají evidentně díky tlaku odborů a pro státní úředníky jsou zřejmě i kličkou, jak se vyhnout zavedení povinného penzijního spoření, jinými slovy zvýšení sumy peněz, kterou by každý musel povinně platit jako sociální a důchodové pojištění. Takový pokus o penzijní pseudoreformu se ale může stát novou potenciální černou dírou na úspory lidí stejně, jako se tak stalo s penězi uloženými u řady kampeliček. Největší nebezpečí hrozí v oblasti dozoru nad jejich činností. Protože ministerstvo zatím počítá s tím, že dosažení určitého počtu zaměstnanců nebude podmínkou pro založení fondu, může jich naráz vzniknout velké množství a kontrola bude obtížná. Ostatně zkušenosti s tím, jak ministerstvo financí v minulosti vykonávalo dozor nad kampeličkami či fondy, jsou více než varující. Dvojí tlak. Existenci zaměstnaneckých penzijních fondů si vynucují i politické důvody. Opoziční smlouva vyžaduje provedení penzijní reformy. Ta se logicky vzato musí skládat ze dvou kroků. Tím prvním je realizace zásadních změn v nynějším průběžném systému. Cílem jsou úspory na výdajové stránce, případně zvýšení příjmů, a také zvýšení závislos–ti důchodu na odvedeném sociálním pojistném konkrétního důchodce (EURO 12/2000). To ovšem ještě nevyřeší budoucí schodky v systému plynoucí z demografické struktury obyvatelstva. Proto je třeba zavést další zdroj, a sice fondové pojištění. Sociální demokracie i většina opozice zatím nechtějí přijít s povinným pojištěním. Protože do dobrovolného se příliš lidí nehrne, musí se nějak zreformovat i tento budoucí pilíř penzijního systému. Jednou z cest, jak dát najevo, že se na tom pracuje, je vytvoření zaměstnaneckého systému. Černá díra? O tom, že ministr Špidla slíbil penzijní fondy odborářům, se hovoří poměrně bez obalu, i když to samozřejmě nikdo z případných zainteresovaných nikdy nepotvrdil. Ovšem právě zde může být skryto první možné velké nebezpečí. Ve svém stanovisku k principům zaměstnaneckých fondů odbory uvádějí jako svoji zásadní připomínku, že do jejich správních a dozorčích rad chtějí delegovat své zástupce. Sám ministr v poslední době často hovoří o inspiraci švédským modelem. Právě ve Švédsku se odboráři na správě centrálního penzijního fondu podílejí. Ale jak bude probíhat prověření odborných schopností navržených lidí, bude–li vůbec nějaké? Kombinace se špatným dozorem a možnými děrami v legislativě by pak mohla být smrtelná. Jenom jedna z možností. Ačkoliv reálné argumenty pro vznik zaměstnaneckých penzijních fondů zatím nikde nezazněly, nutno přiznat, že v řadě zemí úspěšně fungují. Velkou tradici mají v Anglii, Švýcarsku, Nizozemsku či Německu. Jak upozorňuje například Vladimír Kreidl z Patria Finance, právě v Německu měl tento systém řadu nevýhod. Například prostředky v těchto fondech nebylo možné převést jinam, takže narušovaly plynulé fungování trhu práce. V případě krachu firmy mohli lidé o uspořené peníze snadno přijít, protože byly součástí účetnictví podniku. Jejich zakladatelé měli možnost penzijní úspory používat na svůj rozvoj, což opět hrozilo „zmizením peněz ve špatných investicích. Varovat může případ britských Maxwellových fondů, které se dostaly do ztrát kvůli tomu, že jejich prostředky využíval zakladatel k vlastním obchodům. Ostatně odbory navrhují ke zvážení, zda zaměstnavatelským fondům ukládat jako povinnost dosahovat určité výše zisku. „Zůstává otázka, proč zřizovat zaměstnanecké penzijní fondy, když všechno to, co v jiných zemích umějí tyto subjekty, umějí i běžné penzijní fondy, prohlásil Kreidl. „Znamená to, že ty současné neplní to, co od nich vláda čekala? ptá se Kreidl. Náklady. Princip zaměstnaneckého fondu v zásadě vždy počítá s tím, že do nich bude přispívat zaměstnavatel. Jinak by neměl žádný smysl. Z logiky věci totiž vyplývá, že si ho nemůže nikdo vybrat –- musí spořit s tím, který zřídil jeho zaměstnavatel. Pokud mohou mít tyto subjekty nějakou výhodu, potom může být v nízké ceně za jejich využití ze strany účastníků připojištění. Za prvé mohou mít nižší náklady. Vedení evidence klientů mohou zvládat stejné útvary zaměstnavatele, které evidují zaměstnance. Totéž platí pro účetnictví. Zisky fondů se také zpravidla reinvestují, protože firmy je nezakládají proto, aby na nich vydělaly, ale proto, aby nabídly produkt svým zaměstnancům (u otevřených fondů se zisky dělí mezi klienty a zakladatele). Nejvyšším nákladem by tak měl být poplatek za správu. Nepředpokládá se totiž, že by o investicích rozhodoval ten, kdo fond založil, nýbrž správce s licencí obchodníka s cennými papíry, případně investiční společnosti. Příliš vážné otázky. Pokud by ovšem docházelo k zakládání zaměstnaneckých fondů jako akciových společností s vlastním aparátem, mohla by být jejich administrativa ještě dražší než u fondů otevřených. U menších fondů s málo klienty by se náklady na administrativu rozložily na málo lidí. Proto budou zaměstnanecké fondy šancí především pro lidi pracující u velkých firem. Žádný význam nebudou mít pro osoby samostatně výdělečně činné. Ty budou zřejmě moci oslovit některý již existující penzijní fond. To však mohou i nyní. Rovněž daňové zvýhodnění lze zavést do současné tržní praxe, a nevyžaduje to nutně založení zaměstnavatelských fondů. Nových fondů by také mohlo vzniknout v první fázi obrovské množství, a bylo by tudíž velmi těžké nad nimi vykonávat dozor. Umožnit potenciální vznik stovek dalších subjektů bude dost riskantním krokem bez předchozího zajištění silného dozoru. Nezodpovězena také zůstává otázka, co bude s nynějšími fondy založenými firmami pro zaměstnance, které ovšem mají statut fondů otevřených. To je například případ fondu Škoda. Zatím nikdo nedokáže odpovědět na otázku, co s ním bude, pokud vznikne fond zaměstnanecký podle nového zákona.
Pojišťovny mají náskok O místo na trhu produktů nabízejících zajištění na stáří bojují i univerzální pojišťovny. Zákon umožňující daňové zvýhodnění životních pojistek je přitom již v pokročilé fázi zpracování. Zatímco podíl pojistného z životního pojištění na hrubém domácím produktu u nás činí jen 0,8 procenta, ve Švýcarsku dosahuje 8,3 procenta, ve Švédsku 3,6 procenta a v Německu 2,6 procenta. Česká asociace pojišťoven to tak nechce nechat a prosazuje, aby i pojištění na dožití nebo na důchod či podobného charakteru mohlo získat obdobné postavení, jako má dosavadní penzijní připojištění. Příslušné změny návrhů projednává v současnosti vláda. Ministerstvo financí zatím jen snížilo hranici podpory. Částka, kterou by bylo možné odečítat každý rok od daní, klesla z navrhovaných osmnácti na dvanáct tisíc. To je shodná hranice, která platí od počátku letošního roku pro spoření u penzijních fondů. Ty však nabízejí ještě státní příspěvek v maximální výši osmnácti set ročně. Komerční pojišťovny by tak byly poněkud znevýhodněny. Navíc i tento návrh počítá s účastí zaměstnavatele. Jeho pří–spěvek by například neměl být zdaňován jako příjem ze závislé činnosti tak, jak je tomu doposud. Do výše tří procent vyměřovacího základu pro pojistné na sociální zabezpečení by pak i příspěvek zaměstnavatele byl daňově uznatelným základem. Podle informací týdeníku EURO nejde tato úprava příliš pod nos odborovým funkcionářům, kteří v ní vidí vážnou konkurenci pro zaměstnavatelské fondy, v nichž mají mít pozice i ve správcovských orgánech. Zaměstnancům by se však zvýhodněním životních pojistek otevřela další možnost výběru mezi produkty nabízejícími přilepšení k důchodu.
(pp)