Britský šéf narazil na japonskou kulturu. Nejnovější skandál Olympusu připravil firmu o peníze i dobrou pověst
Po dlouhá desetiletí zůstávala nejvyšší patra japonských firem pro zahraniční manažery nedostupná. „Nerozumíte naší korporátní kultuře, neovládáte její pravidla,“ vzkazovali ještě donedávna světu Japonci. Když byl v minulosti japonský manažer převelen do zahraničí, aby řídil tamní pobočku, považoval to za konec vlastní kariéry. Ti nejperspektivnější totiž zůstávali doma, v japonském ústředí. Firma si je pěstovala pro lukrativní posty. Globalizace a také potíže domácí ekonomiky nutí Japonce v posledních letech ke změně tradičního pohledu. A také k větší pokoře. Děje se tak ovšem pomalu, a navíc to přináší problémy. Někdy i nemilá překvapení. Pro Japonce jím byl naposledy Brit Michael Woodford, dnes již bývalý šéf společnosti Olympus. Počet cizinců stojících v čele velkých japonských firem lze skutečně spočítat na prstech jedné ruky. Sir Howard Stringer, Američan původem z Walesu, vykonává funkci generálního ředitele ve společnosti Sony. Libanonský Brazilec Carlos Ghosn je prezidentem firmy Nissan Motor a Craig Naylor pocházející ze Spojených států je šéfem společnosti Nippon Sheet Glass. Woodford se tak měl stát dalším z řady úspěšných. Letos v únoru byl ve svých jednapadesáti letech jmenován prezidentem společnosti Olympus.
Nejsem žádný pudl
Firma vznikla v roce 1919 a i když v úvodu vyráběla mikroskopy, později se proslavila zejména produkcí kvalitních fotoaparátů a v posledních letech také endoskopy a dalšími špičkovými lékařskými přístroji. V případě výběru Woodforda do jejího čela šlo částečně o odměnu za loajalitu – pro Olympus pracoval na různých postech v Evropě přes 30 let. Velkého uznání se mu dostalo za úspěšné snížení nákladů dceřiné společnosti KeyMed, kterou od roku 2005 řídil. Prvním nejaponským šéfem firmy v její 92leté historii se tak stal především proto, aby mateřskou společnost vyvedl z krize. Před jeho příchodem (za loňský fiskální rok, který se počítá do března 2011), se její čistý zisk propadl o 85 procent. A hospodaření divize fotoaparátů skončilo ztrátou 15 miliard jenů (198 milionů dolarů).
Woodford vkráčel do japonského ústředí firmy po pomyslném červeném koberci. Plný entuziasmu nasadil krátce po příjezdu do země vycházejícího slunce evropský styl řízení, hledal úspory, shodou náhod však v zatuchlých firemních šanonech objevil kostlivce. Začal se zajímat o podezřelé akvizice uzavřené před jeho nástupem do funkce a od generálního ředitele (CEO) Cujoši Kikukawy žádal nejdříve vysvětlení a později i rezignaci. Tato troufalost Japonce neskutečně urazila. „To není možné. Japonští akcionáři by to nikdy nedovolili“, rozčiloval se jednasedmdesátiletý muž, který stál v čele firmy od roku 2001. „Nekřičte na mě, nejsem váš pudl,“ kontroval v debatě plné emocí Woodford. Přirovnání ho napadlo při pohledu na displej Kikukawova počítače zobrazující fotku jeho psů.
Atmosféra ve vedení společnosti se pro Brita stávala neudržitelnou, nicméně počátkem října dosáhl svého. Kikukawu, kterého vinil z krytí dřívějších nekalých praktik Olympusu, postavil před hotovou věc. „Pokud nerezignujete z postu CEO, odstoupím já z pozice prezidenta,“ řekl rázně. Sázel na to, že japonské vedení společnosti si žádný veřejný skandál tehdy nepřálo. A že jeho požadavkům získat k místu prezidenta i tento post, od něhož si sliboval větší vliv na členy představenstva, vyhoví. Kikukawa nakonec rezignoval, nicméně Woddford se na místě generálního ředitele ohřál pouhé dva týdny.
Ztracený v překladu
Woodford byl navíc sesazen dosti potupným způsobem. Na klíčovém zasedání představenstva nedostal slovo. Musel vrátit klíče od rezidence a poté byl poslán zpět do Evropy. „Na letiště jeďte autobusem, na řidiče již nemáte nárok,“ vzkázalo mu japonské vedení firmy.
Co způsobilo tak prudký pád Evropana, který původně dostal důvěru, díky níž měl společnost vrátit na pomyslný Olymp? Jedním z důvodů byl nedostatek informací, s nimiž do vedení firmy nastupoval. Ani v nejmenším neměl například tušení, že dluh v poměru k celkovému kapitálu Olympusu dosahuje téměř 500 procent, a že je tak firma sedmou nejzadluženější korporací v Japonsku. I přesto by Woodford možná něco dokázal, kdyby dostal šanci.
O tu se však definitivně připravil tím, že z pohledu vedení Olympusu ignoroval a porušoval japonskou „korporátní kulturu“. Woodford zřejmě neabsolvoval před příjezdem do Japonska žádný základní jazykový kurz ani trénink, který by ho seznámil s myšlením tamních lidí. Nepřečetl si pravděpodobně ani žádnou brožuru o kulturním šoku. A ten jej v Japonsku potkal. Kdyby se na svou misi připravil důsledněji, věděl by, že podle místních tradic se problémy na asijském kontinentu řeší diskrétně. Pokud možno v tichosti a bez toho, aby se probíraly veřejně a s označením viníka. A že takto už vůbec nelze kritizovat Japonce ve vedoucích funkcích.
Odletem Woodforda ze země se však Olympus potíží nezbavil. Nezmizel ani stín podezření z nekalých praktik firmy. Stal se pravý opak. Skandál přerostl do gigantických rozměrů. Díky znepokojenému, uraženému a sdílnému Woodfordovi se o firmu začaly zajímat nejen sdělovací prostředky, ale také Scotland Yard a FBI a nedávno se k nim přidala i japonská komise pro dohled nad kapitálovým trhem. A cena akcií Olympusu klesla od propuknutí skandálu nejméně o padesát procent.
Informace z časopisu
Celý skandál přitom odstartoval článek otištěný letos v srpnu v nenápadném japonském měsíčníku Facta zabývajícím se byznysem. „Nebýt toho textu, zřejmě bych se o ničem nedověděl a ještě stále bych byl prezidentem firmy,“ uvedl pro japonský Nikkei Business on-line samotný Woodford. Časopis psal o koupi britské společnosti Gyrus vyrábějící lékařské přístroje, za kterou dal Olympus v roce 2008 přes dvě miliardy dolarů. Woodford o této operaci sice věděl, nicméně dnes říká, že s ní už tehdy nesouhlasil. Podle něj byl „uvnitř společnosti jeho kritický postoj vůči příliš vysoké ceně té akvizice moc dobře znám“. Až z článku se však dozvěděl o 687 milionech dolarech, které měly dostat za „dohled nad nákupem“ dvě firmy. A to jej šokovalo. Šlo o provizi, jež představovala 36 procent ceny akvizice. Přitom poradenským společnostem se standardně platí jedno až dvě procenta z pořizovací ceny. „Vůbec jsem o tom v té době neměl tušení,“ říká dnes Woodford. Navíc ho znepokojilo, že peníze šly na účet podivných společností Axes America LLC a Axam Investments, z nichž druhá jmenovaná měla až do loňského roku ústředí na Kajmanských ostrovech a dnes o ní nikdo nic neví. Článek v časopisu Facta, který zůstal delší dobu bez povšimnutí dalších japonských médií, popsal mj. i nákup tří bezvýznamných firem, které Olympus pořídil mezi lety 2006 až 2008. Ani jedna přitom neměla s výrobou fotoaparátů a lékařských přístrojů nic společného. Altis zpracovával medicínský odpad, News Chef vyráběla nádoby do mikrovlnek a Humalabo dodával na dobírku krémy proti stárnutí. Olympus za ně zaplatil dohromady 773 milionů dolarů. A v průběhu několika měsíců odepsal 76 procent jejich původní hodnoty.
Za služby se přece platí
Woodford bombardoval generálního ředitele i členy představenstva e-maily plnými otazníků. Od Kikukawy a ani od výkonného viceprezidenta společnosti Hisaši Moriho se mu však nedostalo uspokojivého vysvětlení podivných transakcí. Navíc nabyl dojmu, že vedení společnosti se snaží věc bagatelizovat a zamést ji pod koberec. Neváhal a požádal poradenskou společnost PricewaterhouseCoopers (PwC) o prověření celé záležitosti. PwC odmítla výsledky zprávy komentovat, nicméně při prošetřování narazila na vazby, jež vedly k americkému bankovnímu veteránovi s japonskými kořeny Hajime Sagawovi. Právě on byl podle agentury Reuters hlavní osobou stojící za poradenskou firmou Axes, jež se díky podezřelé zakázce Olympusu tak nabalila. Sagawa je dnes již v důchodu, užívá si jej na Floridě. „Můj manžel se léta těšil velkému respektu na Wall Streetu,“ vzkázala dotěrným novinářům obléhajícím jejich rezidenci nacházející se severně od Miami Ellen Sagawová. Potvrdila však, že její manžel byl v kontaktu s Olympusem „nepřetržitě“. „Musíte pochopit, že když jednou Japonec v něčem vyhoví druhému Japonci, cena (za tuto službu) je vysoká,“ uvedla.
Chce to změny
Woodford po svém odvolání poskytl veškeré materiály vyšetřovatelům ve Velké Británii, v USA i v Japonsku. Celou ságu ochotně popisuje také novinářům. Dokonce si již najal i washingtonskou právní firmu Miller & Chevalier, která by jej měla zastupovat ve Spojených státech. Cujoši Kikukawa pod tlakem důkazů přiznal, že Olympus vyplatil poradenským firmám vysoké stamilionové odměny. Přestože pak ještě pár týdnů tvrdil, že „nebyly nadhodnocené a vyplácely se podle náležitých procedur,“ nakonec kapituloval a 26. října definitivně rezignoval. Média nicméně i nadále spekulují, zda šlo v případě provizí o ilegální zdroje pro členy správní rady, anebo dokonce o peníze určené pro japonskou mafii jakuza. Případ Olympusu opět ukázal na problémy japonského způsobu řízení firem. Ten zřejmě nutně potřebuje změny. Na veřejnosti ještě stále rezonují dozvuky postupu energetické společnosti Tepco, která letos na jaře šokovala sérií špatných rozhodnutí po havárii své jaderné elektrárny Fukušima poškozené zemětřesením a vlnou tsunami. Kvůli snahám ututlat vlastní chyby musel koncem května odstoupit i generální ředitel Tepco Masataka Šimizu. Japonsko je podle nezávislé agentury GMI zabývající se hodnocením úrovně řízení korporací v jednotlivých zemích na 33. místě ze 38. Umístilo se hůře než Rusko, Brazílie a Čína. Jak již bylo uvedeno, cizinců působících ve vedení je pouze pár a počet žen se rovná jednomu procentu, což je méně než v Kuvajtu. Navíc v Japonsku dosud neexistuje žádné nařízení týkající se nezávislosti členů představenstva. Vnitřní předpisy omezující možný střet zájmů jsou laxní a podle GMI se jen pětina ze 392 velkých japonských firem může pochlubit tím, že členové představenstva jsou skutečně nezávislí. V případě Spojených států se toto číslo pohybuje kolem 92 procent. V Olympusu bylo možné za nezávislé označit pouze tři z celkového počtu čtrnácti členů představenstva. Žádný z těch tří však neměl zkušenosti s firmou zabývající se výrobou fotoaparátů a elektroniky, ani jeden nerozuměl medicíně a lékařským přístrojům a nikdo neměl zkušenosti s řízením rizika. Není divu, že co do nezávislého dohledu na majetek akcionářů tato sestava totálně selhala.
