Přijeli přes půlku světa šířit zásady japonského byznysu. Zdvořile, ale nekompromisně. Suši nechali doma, taky jedí i bramboráky a tataráky. V něčem se ale nezměnili - k smrtinesnášejí plané sliby.
Autor: Jakub Stadler
Pardubická průmyslová zóna má před sebou navzdory krizi bouřlivý rozvoj. Firmy ze země vycházejícího slunce zde chtějí investovat značné sumy do rozšíření výroby, jež má z velké části návaznost na automobilku TPCA v nedalekém Kolíně.
Má to však jeden háček – hluk podél nedaleké silnice lemované obytnými domy již nyní dosahuje maximálních povolených hodnot. Jediným kloudným řešením je vybudování přeložky této hlavní silnice z Pardubic do Kolína mimo zástavbu. A na to nejsou peníze.
Mají budoucnost ve svých rukou?
Po překonání neosobní vstupní haly „vyzdobené“ ocelovými výrobky se člověk najednou cítí opět jako doma. Také moderní Asiaté si libují ve starých známých heslech. „Upoutáme pozornost řemeslným umem“, „Heslo roku 2009 – Budoucnost máme ve svých rukou“ – hlásají transparenty na pracovištích závodů v zóně. Jenže to není úplně pravda.
Firma JTEKT už zahájila expanzní plány. Do roku 2017 chce znásobit výrobu elektrických posilovačů řízení a dodávat je nejenom Toyotě, ale i dalším automobilkám. Investice by se mohla vyšplhat až na horentní jednu miliardu korun. Do Pardubic chce sestěhovat výrobu z jiných evropských závodů. Pokud to ovšem předpisy umožní. „Jestliže nám nebude umožněno naše budoucí plány realizovat, budeme je muset přesunout do jiných teritorií,“ upozorňuje generální manažer JTEKT Pavel Háněl. Potom už je pouze krůček k úplnému odchodu.
Nevyhovující situace byla podle něj známa již před několika lety, kdy dostali z radnice slib rychlé nápravy. To se však nestalo. „V nastávajícím období bude nutné udělat zásadní strategická rozhodnutí o dalším rozvoji závodu a případných dalších investicích a je nutné mít jasnou odpověď, zda můžeme tyto investice zde realizovat,“ prohlašuje. Firma doposud v zóně investovala přes miliardu korun a zaměstnává kolem 400 lidí.
Vezmi si brýle ochranné
Lidé zde pracují v čistém prostředí a přivykli přísným pravidlům. Pije se pouze na vyhrazených místech a na oběd se chodí na signál. Hovořit s pracovníky se nesmí u strojů ani v kantýně. Nic je nesmí vyrušovat z pracovního nasazení. „Snažíme se udržet naše prodeje a počet zaměstnanců navzdory krizi na úrovni předchozího roku,“ přibližuje hektické nároky prezident společnosti Satoši Komeda.
Jde o nekompromisní boj o přebírání produkce sesterských firem v rámci celého koncernu. Svět po krizi bude jiný, zmizí dřívější pohoda. Řadu externích služeb, například úklid, si firma nyní již zajišťuje sama. Na druhé straně si lidé více váží práce. A ochotně dodržují instrukce. „Vezmi si brýle ochranné a nic se ti nestane,“ nabádá další poutač na nástěnce se záplavou rýmovaných bezpečnostních pokynů. Trochu úsměvné. „Ono to ale opravdu funguje, za poslední dva roky jsme tu neměli žádný pracovní úraz s pracovní neschopností,“ potvrzuje Háněl.
Dobrý den, pane prezidente
Výrobce tlumičů KYB Manufacturing Czech nás do hal nepustil. Firma v porovnání s předchozími lety zaznamenala přibližně desetiprocentní pokles produkce. „Vyrábíme pro malá auta, kde situace není tak špatná,“ říká prezident Jukio Nišimoto. Odběrateli jsou kolínská TPCA vyrábějící nejmenší verze toyot, citroënů a peugeotů, maďarská Suzuki a Renault ve Slovinsku.
I zde se již chystají na oživení. „Máme připraven plán na expanzi, ale současná doba není vhodná na tato rozhodnutí,“ říká Nišimoto. S plynulým rozšiřováním výroby až na dvojnásobek počítá od roku 2012. Pardubice ji přetáhly Maďarům, Slovákům a Polákům. „Česko jsme si vybrali jako nejlepší umístění pro svoji investici kvůli dobré dopravní infrastruktuře, kvalifikované pracovní síle a průmyslové tradici,“ vyzdvihuje trochu paradoxně na prvním místě silnice.
KYB zahájil výrobu koncem roku 2006 a ještě loni se potýkal s nedostatkem pracovní síly, což však nyní „vyřešila“ krize. Pracuje zde 330 zaměstnanců, když krize, ale i vyšší efektivita procesů ubraly asi deset procent jejich počtu. Prezident chodí po provozu mezi nimi. „Potkávám každého pracovníka každý den, jako bychom byli jedna rodina, a tyto vztahy chci nadále udržovat,“ líčí svůj vztah k zaměstnancům. A to zároveň podle něj patří i k firemním benefitům. Firmy zase využívají týmového ducha Japonců a české individuality. Například KYB ale zaměstnává přibližně z poloviny i zahraniční dělníky, zejména Vietnamce.
Japonec rodilým Plzeňákem
Po pracovní době Nišimoto navštěvuje restaurace, kde si vychutnává evropskou kuchyni a nechybí ani pivo. Při otázce na nejoblíbenější český pokrm trochu tápe: „Česká jídla nejím denně, spíše špagety, pizzu a tatarský biftek,“ vyjmenuje nakonec. To kolega Komeda je sdílnější. „Česká strava je chutná, ale také často příliš slaná, dávám si pozor na své zdraví,“ říká.
Doma si proto připravují japonská jídla, což usnadňuje podobná zelenina, speciální koření lze sehnat v Praze nebo v místních orientálních restauracích. Přesto si vzpomněl na oblíbené domácí jídlo. „Mám rád bramborák,“ dodává. Někdy si spolu japonští manažeři JTEKT, KYB a Panasonic posedí ve zdejších čínských restauracích.
Nišimoto miluje zdejší staré hrady, koncerty, zahraje si golf a dvakrát byl též na hokeji. „Nenudíme se, každý den je co dělat,“ líčí. Komeda zase tráví volný čas s rodinou a jezdí i do okolních zemí. „Rád mám obzvláště českou přírodu,“ vypichuje. Starší syn je podle jeho slov více Čechem než Japoncem, strávil zde totiž již pět roků ze svého šestiletého života. Chodí zde nyní do „anglické“ školy a celé rodiny spolužáků se vzájemně navštěvují. Druhý syn je dokonce rodilý Plzeňák.
Za pět let to vyřešíme
Pardubický magistrát se po jednání s japonskými investory rozhodl konečně rozhýbat stojaté vody. „Jsme hrozně rádi, že současní investoři mají rozvojové plány a vyjednáváme s hygienou, aby je umožnila naplnit. Věříme, že o rozšíření výroby budou moci zažádat během příštího roku,“ doufá náměstek primátora Michal Koláček.
V brzké době však nelze počítat s úplným vyřešením této nepříznivé situace. „Chystá se projekt přeložky silnice jižně od letiště mimo zastavěné části, a tím se tento problém vyřeší. Se zahájením prací se počítá v horizontu pěti a více let,“ poznamenává Koláček. Do té doby chce radnice plány investorů alespoň částečně podpořit výměnou oken v domech podél silnice za odhlučněná a novým gumoasfaltovým povrchem vozovky tlumícím hluk projíždějících vozidel, o čemž jedná s Ředitelstvím silnic a dálnic. „Kdyby se podařilo snížit hlučnost alespoň o pár decibelů, bylo by to významné,“ doufá Koláček.
Japonci jsou však velmi citliví na nenaplněné sliby, to už úředníci poznali. Paměť mají jako sloni, na nesrovnalosti upozorní třeba za tři čtvrtě roku. „Otevřou notýsek, zalistují zpátky a připomenou předchozí slova,“ vzpomíná Koláček. Problém byl tehdy kolem harmonogramu zavádění sítí. Jednání s nimi bývají celkově velmi zdlouhavá, většina věcí se schvaluje na zasedáních v Japonsku. Potom už to ale platí a nemění se. Pomáhá i navazování osobních vazeb. „Vzali jsme je na hokej, dostihy a do celkového života města. Bylo to zvláštní, ale velice příjemné. Jednání nikdy nezamrzla na mrtvém bodě,“ dodává.
Museli již investora odmítnout
Kvůli zmíněnému hluku již radnice musela vypovědět několik let rozjednanou smlouvu s developerskou firmou CTPark, která už dlouho funguje v Brně, a i zde chtěla stavět flexibilní nájemní haly pro různé výrobce i služby. „Máme tam nyní volných kolem 15 hektarů, na které jsme měli do minulého měsíce kupní smlouvu,“ vykládá Koláček.
Krajská hygienická stanice ale podle něj nechce připustit žádné zhoršení situace a pouštět do zóny další projekty. „Byl obrovský zájem, abychom tam umístili nějaké logistické centrum, ale to v žádném případě neuděláme. Tuto průmyslovou zónu si hýčkáme na sofistikovanější záležitosti, jako jsou strategické služby nebo výzkum a vývoj,“ zdůvodňuje.
Celková plocha zóny je 75 hektarů, pracuje v ní kolem tří tisíc lidí. Celkové náklady na přípravu pozemků přišly přibližně na 350 milionů korun, z toho Evropská unie přispěla 95 miliony korun. Z prodeje město inkasovalo 187 milionů korun. V územním plánu je rovněž možnost rozšířit zónu o dalších
asi 50 hektarů, pozemky ale ještě nejsou vykoupeny.
Strádá i TechnoPark
Nejcitelněji krize zasáhla zdejší TechnoPark, který byl postaven na předpokládaném zájmu vývojářů z automobilového průmyslu. Před sedmi měsíci se otevřely zbrusu nové haly s nevšedním zázemím, například voda k vytápění se čerpá z vrtů hlubokých 180 metrů. Její teplota dosahuje asi 15 stupňů, takže v létě jí lze chladit místnosti. Zatím jsou ale zaplněny asi z jedné čtvrtiny, což však údajně odpovídá dřívějším náběhům obdobných zařízení v Plzni či Ostravě. Park však může ekonomicky dobře fungovat až při 80procentním zaplnění.
Prohlídka naleštěného, téměř liduprázdného areálu tak připomíná virtuální procházku bezchybnou vizualizací. „TechnoPark je obětí ekonomické krize. Otcové zakladatelé jej směrovali vzhledem k dobrým kontaktům na automobilky Škoda, Volkswagen, Audi a subdodavatele do automobilového průmyslu,“ vysvětluje člen představenstva Jaroslav Valoušek.
Park se původně měl zaplnit dnem otevření, poté však následoval sešup celého odvětví. Z plejády zvučných nápadníků zbyla jen firma Gradus s korozními testy součástek. Dotace z EU přitom činily přibližně 300 milionů korun, dalších asi 150 milionů korun si majitelé půjčili od bank a musí je splácet. Nepříznivá situace si vyžaduje řešení, angažovat se v tom začal krajský úřad.
Útočiště zde nalezly firmy i z jiných branží, například Frimark zabývající se vakuovou technikou. Zájem o prostory má česká firma zaměřující se na bezpečnostní kamery Koukaam. Jednání probíhají i s Foxconnem, který však šetří a uvolňuje vlastní budovy. A japonští sousedé si vystačí s rozvojovými plány sami. Jak je vidět, japonská hesla zabírají. Škoda, že vymizela z myslí pardubických radních. Jedno by si ale na vývěsku měli dát. Nezpůsobím odchod investorů.
