Všechny české zastánce Adama Smithe a zahraniční investory musely zarmoutit a demotivovat nečekané zprávy, které se o liberalizaci a privatizaci energetického sektoru minulý týden objevily na veřejnosti.
V pondělí polská vláda schválila plán částečné privatizace monopolu ropné a plynárenské společnosti PGNiG. Ve středu slovenský kabinet rozhodl privatizovat 49 procent společnosti Slovenský plynárenský průmysl. Ředitel odboru energetické politiky ministerstva průmyslu a obchodu Pavel Brychta na konferenci Energetika ve střední a východní Evropě prohlásil, že trh s elektřinou bude v České republice plně liberalizován nejdříve v roce 2006, trh s plynem by měl být otevřen nejméně z dvaceti procent až v roce 2005 a v roce 2008 nejméně ze 33 procent. Tyto termíny, jak uvedla ČTK, se však příliš nezamlouvají Evropské unii, kterou Česká republika požádala o přechodná období pro liberalizaci tuzemského energetického trhu.
Nápady Grégrových úředníků se však naopak zamlouvají například předsedovi představenstva společnosti ČEZ Theodoru Dvořákovi, jehož křeslo se v poslední době dost houpe. Tento manažer se před blížící se valnou hromadou podniku, o kterém rozhoduje ministr Grégr, překvapivě nechal slyšet, že vítá jedinou variantu ministerstva průmyslu a obchodu na privatizaci energetického sektoru.
Urputné odmítání privatizace elektroenergetiky a plynárenství ze strany státu má své důsledky. Jeden z takzvaných samozvaných strategických partnerů, americký Texas Utilities, už oznámil, že svůj podíl v Severomoravské energetice prodává. Vládním úředníkům se ještě může podařit „vyhnat z Východočeské energetiky švédský Vattenfall, jemuž dnes musí být jasné, že majoritu v podniku v době vlády ČSSD nezíská. Koneckonců Seveřanům, ale i ostatním investorům, kteří by na privatizaci ještě počkali, již bylo jednoznačně naznačeno, že Fond národního majetku by uvítal opak.
Ředitel Grégrova kabinetu Vlastimil Nesrsta označuje privatizaci energetických společností za velice složité případy, které rozhodnou o budoucnosti energetického trhu v republice, a proto se nesmí uspěchat. Šéf odboru privatizace na ministerstvu financí Igor Fojtík uvádí, že o prodeji energetických firem má být jasno do konce roku 2000.
Tato strategie může nakonec skončit tím, že v privatizaci a liberalizaci zůstaneme skutečně poslední, přestože v zájmu politického úspěchu druhé vlny kuponové privatizace došlo k částečné privatizaci české energetiky již v roce 1994. Maďarsko, kde privatizace proběhla před čtyřmi lety, Slovensko a Polsko už jsou najednou dále než my.
České vlády řeší privatizaci plynárenství již od roku 1993, bez valné naděje na brzké rozhodnutí. Bez strategických partnerů, o nichž státně–monopolní podnikatelské kruhy nyní začaly pejorativně mluvit jako o samozvancích, můžeme výběr zájemců zúžit na ty, kteří vůbec budou ochotni něco koupit – jak se stalo v případě České spořitelny či jak se stane v případě Komerční banky – nebo se kterými jsou obchody předem domluvené. A cena? Ta je v takových případech vždy nízká. Ale není náhodou právě tato skutečnost důvodem k odkládání rozhodnutí o privatizaci?
