Ačkoli obvykle řadu restaurací navštěvujeme pro účely recenze několikrát, obvykle popisujeme jen jednu, a to nejtypičtější návštěvu. V případě Caffe In je však výjimka odůvodněná.
Kapitola první
Byla krásná sobota a okolo se neúnavně řinul průvod manifestujících za právo na početí a narození. Ta řada bílých křížů za okny jako by nám vyčítala, že si dáváme do trumpety. Tentokrát v podniku Caffe In, umístěném ve známém barokním paláci naproti Stavovskému divadlu, který rodina Kolowrat-Krakovských pronajímá za symbolickou jednu korunu Národnímu divadlu. Pozor, neplést s divadelním klubem a restaurací, do které se sestupuje po schodech. V Caffe In zůstáváte na úrovni chodníku, existenci vchodu (mimochodem velmi nenápadného) prozrazuje jen květník s buxusem.
Přijít můžete už na snídani, lokál totiž funguje rovněž jako kavárna, případně bar (až při odchodu jsme si všimly obvykle proklínané plazmové obrazovky – tady se jí však lze úspěšně vyhnout usazením v zadních místnostech). U oběda pak může host volit z několika variabilních menu. Jelikož nás stávající skladba ani jednoho z nich úplně neinspirovala, vymyslely jsme si pár bláznivých variant a napjatě očekávaly, jestli je obsluha (a hlavně kuchař) skousne. Skousl. Ba co víc, sympatický a každým coulem profesionální číšník nám dokonce nabídl další možnosti kombinací. První poznatek: host, který si jinde vyslouží nálepku potížisty, je zde vítán. Ani se nechce věřit, že podnik patří do řetězce Kogo, který – právě především kvůli obsluze – nepatří k našim horkým favoritům.
Nejprve jsme tedy dostaly malou porcičku těstovin a mozzarellu. Linguini připravené al dente, verze alio olio s papričkami a sekanou petrželkou, chutnaly přesně na skus, výrazně a patřičně žahavě. Porce co do množství akorát, nastavená jako dokonalý „otvírač“ apetitu.
Stejně dobře si vedli i s druhým předkrmem, přitažlivým už na pohled: dvěma elegantně aranžovanými kopečky buvolí mozzarelly na přeložených plátcích grilované cukety a lilku; vzniklý vějíř doplnily proužky červené a žluté papriky (prozíravě bez zelené, která často zhořkne) a svěže zelená kytička čerstvé bazalky. Krémová mozzarella se dokonale rozplývala na jazyku, plátky zeleniny byly z grilu patřičně přičmoudlé. Opět všechno chutnalo, jak má, olivový olej byl kvalitní, prostě skvělý bezmasý předkrm (v době předvelikonočního půstu či v rámci jarní detoxikace žádoucí).
Hlavní chod – mořského okouna – jsme si užily hned nadvakrát; nejprve čistě vizuálně ve chvíli, kdy ho obsluha před našimi zraky vzorně vykostila. I když se operace odehrála bleskově a na nahřáté (mimochodem velmi půvabné) porcelánové míse, v duchu jsme trnuly, při jaké teplotě asi rybka dorazí na náš talíř. Okoun však zůstal horký prakticky až do posledního sousta. Vyznačoval se báječnou kůžičkou, stěží uvěřit číšníkovu tvrzení, že v kuchyni k jeho přípravě nepoužili žádné kouzelné koření… Takhle dobré rybí maso jsme už dlouho neochutnaly, a to k blaženosti stačilo jen pár kapek citronu a olivového oleje. Přílohu spartánsky obstaraly proužky grilovaných cuket a červené a žluté papriky.
Paralelně k okounovi jsme zvládly i telecí s citronovou omáčkou a listovým špenátem, který jsme rozhojnily o brambory pečené na rozmarýnu. Tam už to taková sláva nebyla.
Inspirovány prvním jarním dnem vrhly jsme se nejprve na kupičku zlehka podušených velkých listů špenátu – skvěle ochucených, a na brambůrky – mile křupaly. Zadrhlo se to vlastně až u masa (tele v důchodu?), které mělo zazářit jako hlavní hvězda, ale vzhledem k svému charakteru podešve bohužel spadlo rovnou do béčkové kategorie.
Ukázalo se, že v ceně menu je zahrnut i malý dezert a káva. Zákusek jsme si popílily okouknout do velké vitriny, kde věru bylo z čeho vybírat. Výstava dortů je ostatně to první, nač host při vstupu do podniku narazí – jistě ne náhodou! S těžkým srdcem jsme zúžily výběr na čokoládový dort a plátek ořechového hřbetu. Dort se na obrovském skleněném talíři vyjímal jako osiřelý podzimní plod zapomenutý pod závějí spadaného listí, totiž pod záplavou mikroskopicky tenoučkých plátků čokolády, které se vedle zákusku snesly na celý talíř. Pochlubil se čerstvým měkkoučkým čokoládovým korpusem a rovněž čerstvým čokoládovým krémem.
O ořechovém hřbetu pak můžeme s klidným svědomím říct, že to byl bezkonkurenčně nejlepší ořechový dort, který jsme kdy v Praze jedly. Skládal se z několika tenkých vrstev tmavého a světlého ořechového korpusu, pospojovaných rovněž excelentním čokoládovým máslovým krémem. Dort chutnal prvotřídně nejen díky kvalitním surovinám, ale i tomu, že nebyl přeslazený– mohly tak vyniknout i ostatní ingredience (ořechy, čokoláda…).
Potěšila nás i silná káva Danesi, jen jsme jaksi nezaznamenaly předpisovou sklenku vody.
Sečteno a podtrženo, k placení se nabízí 1029 korun. Zdá se to až neuvěřitelné – flexibilita, kvalita, výborná obsluha a na centrum velmi férové ceny se tu vzácně sešly pod jednou střechou.
Kapitola druhá
Natěšeny z první návštěvy jsme se o týden později do Kolowratu vypravily znovu. Jak zjišťujeme, mají nový jídelní lístek – a hleďme, variabilní menu se z něj vytratila. Z čiré nerozhodnosti se tážeme číšníka – jiného a o poznání méně příjemného než poprvé (typ macho středomořský, jenž se dosud nevyrovnal s rolí obsluhujícího), zda nabídka na venkovní tabuli odpovídá té v lístku. Musí se prý jít podívat… Za chvíli je zpátky s původním rozpisem menu, údajně už neplatí, ale pokud si něco vybereme, zatím platit bude. Jedno z menu nás skutečně oslovilo, ale u druhého bychom rády zaměnily předkrm za jiný – při naší první návštěvě to nebyl problém. Zřejmě však padla kosa na kámen („víte, ony ty ceny byly opravdu jiné…“). OK, ale proč nám tedy starý lístek vůbec nosil? Dokonale perplex volíme nakonec z nového: bramborovou polévku a gnocchi s brokolicí a pecorinem. Polévka je tak zoufale přesolená, že ji nezbývá než vrátit, aniž by se nám ovšem dostalo omluvy, natož minimálního odškodnění. Stejně se nám vede s vinným lístkem, který číšník nekompromisně odnáší, neboť jsme si neobjednaly hned po příchodu (absurdní myšlenka, když ještě nemáme vybrané jídlo). Gnocchi i další dva pokrmy jsou sice v pořádku, ale otrávený pocit už se v nás zabydlel. Syndrom Koga se zřejmě přece jen nezapře. Tam totiž, přestože jídlo bývá většinou slušné, se k vám s výjimkou známých štamgastů rovněž chovají všelijak. Ještěže jsme se do Kolowratu vrátily. Jinak by totiž výsledek hodnocení vypadal úplně jinak – na prakticky plný počet bodů. Pro zajímavost tentokrát první bodování uvádíme v závorce.
Caffe In
Kolowrat
Adresa: Ovocný trh 6, 110 00 Praha 1
Tel.: 224 242 507
www.caffein.cz
Otevírací doba: 8–23
Druh kuchyně: italská
Platební karty: všechny běžné
Cena vody: 45,- (Bonaqua)
Hodnocení restaurace:
jídlo 44 bodů z 50 (Při první návštěvě 45)
servis 7 bodů z 20 (20)
nápoje 10 bodů z 10 (10)
prostředí 10 bodů z 10 (10)
Kvalita/cena 7 bodů z 10 (9)
Celkem 78 bodů ze 100 (94)
VALUE FOR MONEY 7/10
+ Všechna vína z vinného lístku rozlévají
- OBROVSKÉ VÝKYVY V ÚROVNI OBSLUHY
Výběr z jídelního lístku:
Menu
Chobotnice na grilu s fazolemi a bramborami
Mořský okoun pečený v troubě s pečenou zeleninou
355,-
Bresaola con Rucola, Noci e Granna
Sušené solené hovězí s rukolou, oříšky a parmazánem 295,-
Filetto di pollo al radicchio Trevigiano e Lardo di Colonatta
Kuřecí rolka se slaninou Lardo a čekankou Trevigiano 270,-
Saltimbocca alla Sorentina
Telecí plátek s parmskou šunkou, šalvějí a mozzarellou 335,-
Mouse all Cioccolato 95,-
Cheesecake all Fragole 90,-
Tiramisù 90,-
Výběr z vinného lístku :
Vranac Montenegro 520,-
Villa Antinori 990,-
Pinot Nero Blauburgunder ’06, Hadesburg, Alto Adige 1100,-
Merlot Marina Cvetič ’06, Masciarelli, Abruzzi 1250,-
Gai de Gai „Bobo“ ’08, La Scolca, Piemonte 720,-
Greco di Tufo ’08, Fendi di San Gregorie, Campania 780,-
S. Annunziata ’05, Bellavista, Lombardia 1390,-
Villa Antinori ’08, Antinori 700,-
Brut Imperial, Moet Chandon 1860,-
