Vypadá to, jako by problém kvality potravin v Česku byl neřešitelný. Lidé prostě chtějí levné jídlo a to musí být nekvalitní. Kontrolní orgány pak ani nestačí kontrolovat vše, co by měly, a obchodní řetězce tak dělají z našich žaludků popelnice na odpadní produkci evropských potravinářských firem.
Když ale trochu rozebereme náš „potravní“ řetězec z ekonomického hlediska, ukáže se, že situace není zdaleka tak neřešitelná, jak se zdá. Dokonce existují i nástroje, které by mohly vést ke zlepšení kvality potravin na pultech obchodů i bez podstatného zdražení. Je totiž sice pravda, že ve špekáčcích za padesát korun za kilo moc masa nebude, ale také je pravda, že jen v Česku si obchodní řetězce dovolí prodávat hovězí maso z vydojených krav za ceny téměř identické s kvalitním býkem či jalovicí. V pohraničí navíc dobře vědí, že spoustu identických výrobků, a nejen potravinářských, nakoupí ve stejném řetězci v Německu nebo Rakousku mnohem levněji. A to tamní „identické“ výrobky nejsou pouze levnější, ale často také kvalitnější. Rozsah odlišnosti pak ani náhodou nelze svádět na rozdílnou výši DPH.
Je proti ekonomické logice, aby méně kvalitní jogurt český obchodník od výrobce nakupoval za stejnou nebo vyšší cenu, než za jakou koupí obchodník ten lepší v Mnichově. A u masných výrobků je rozdíl ještě markantnější, když vezmeme v úvahu, že nákupní ceny masa na německém trhu jsou stále o dost vyšší než v Česku. Zejména u hovězího. Bylo by proto podivuhodné, kdyby české filiálky evropských obchodních řetězců nedosahovaly zcela mimořádných marží a nadstandardních zisků. O dost větších než jejich západní sestřičky. A to, že nefigurují v seznamech největších plátců korporátních daní v Česku, by mělo vést k tomu, že orgány daňové kontroly zbystří. Při zkoumání těchto firem pak snad budou věnovat značnou pozornost tomu, jestli třeba platba za vedení účetnictví u švýcarské účetní firmy opravdu odpovídá standardní úrovni cen, která se za tyto služby platí. Prostě zda zisky z ničení zdraví českého obyvatelstva neodplouvají k jiným daňovým poplatníkům.
Problém spočívá ovšem nejen v tom, že konzumace nekvalitních a podřadných potravin ovlivňuje zdravotní stav populace a ten následně něco stojí náš systém zdravotního pojištění. Má to i dopady na ekonomickou aktivitu. Cenový tlak vyvíjený velkými maloobchodními řetězci na dodavatele po Novém roce, kdy narostla DPH na potraviny, ještě zesílil. A tak dochází stále častěji k tomu, že jsou i velmi benevolentní normy ještě šizeny, kvalitnější surovina nahrazována méně kvalitní, nedodržují se technologická pravidla a ti, kteří se trendu odmítají přizpůsobit, zavírají provozovny a propouštějí zaměstnance.
To je nakonec dost dobrý důvod pro to, aby se něco udělalo i s potravinářskými kontrolami, jejichž efektivita zdaleka není taková, jakou bychom si zasloužili. Složitá dělba kompetencí mezi Státní veterinární správu, Potravinářskou inspekci a Českou obchodní inspekci přinejmenším komplikuje zjištění, kde došlo k chybě či podvodu, a umožňuje obchodníkovi vymlouvat se na dodavatele a naopak. Navíc řada kontrolovaných subjektů je zatížena množstvím navzájem se dublujících kontrol, které je stojí čas i peníze a levně nevyjdou ani daňového poplatníka. Prostě by to chtělo osvícenou reformu kontrolních mechanismů.
A nejspíše i tvrdší legislativu. Po zrušení dlouhá léta dobře fungujících Československých státních norem pod vlivem těžkého lobbingu zahraničních obchodních řetězců dochází sice čas od času ke zpřísňování legislativy, ale je to stále nedostatečné. Objem náhražek typu drůbežího separátu umístěných na českém potravinářském trhu totiž neklesá. V případě masných výrobků by mohlo být například použito evropské pravidlo pro máslo, kde v případě nižšího podílu mléčného tuku není možné nazývat výrobek máslem. Z lecjakého špekáčku by se náhle musel stát sójový vuřt s přídavkem masa. Je pravda, že nemalá část sortimentu řeznických oddělení by se náhle přestěhovala do regálu v oddělení drogerie, ale toho by asi nikdo nelitoval.
