Odborníci, kteří po desetiletí spoluvybírali soudce a státní návladní, postupovali nekorektně. Přiznala to etická komise psychologů
Česká republika má zhruba tři tisíce soudců. Zatímco ve Spojených státech si soudce volí většinou sami lidé, v našich podmínkách je jejich výběr složitou alchymií provozovanou předsedy krajských soudů, ministerstvem spravedlnosti, prezidentem – a ještě donedávna také psychology. Přitom platí, že nebýt těch posledních, mohlo složení soudcovského stavu vypadat podstatně jinak než dnes.
Psychologové Jiří Dan z brněnské pedagogické fakulty a Pavel Prunner z plzeňských práv vládli dlouhá léta – od roku 1998 do roku 2011 – obrovskou mocí. Prakticky monopolně – po jistou dobu se na psychotestech podílel Karel Netík, proti němu však žádné výhrady nejsou – zadávali a vyhodnocovali psychologická vyšetření, kterými neprošla většina zájemců o povolání soudce či státního zástupce. Přičemž ministerstvo spravedlnosti či předsedové krajských soudů jejich stanoviska zhusta respektovali.
Od začátku roku 2012 se činností obou pánů zabývala Etická komise Českomoravské psychologické společnosti (ČMPS). Až letos v květnu rozhodla, že Dan s Prunnerem chybovali a jejich postup při testování mnoha stovek budoucích soudců a státních zástupců byl „vzhledem k současné úrovni psychologické profese (…) procesně problematický“.
Hlavně opatrně Stanovisko Etické komise je velmi opatrně formulováno a neznamená, že v Česku se 13 let vybírali špatní soudci a státní zástupci. Zesiluje však starší podezření, že mohlo docházet k odmítání výborných kandidátů na tyto posty, přičemž vlastně nikdo netuší, na základě čeho přesně oba psychologové své verdikty, které spolurozhodovaly o kariéře stovek lidí, vynášeli.
Kritika Etické komise míří proti skutečnosti, že Dan s Prunnerem neposkytovali podrobná vysvětlení svých rozhodnutí, jejich výroky proto byly prakticky nepřezkoumatelné a odmítnutým adeptům na post soudce či návladního tak dávaly jen minimální šanci se bránit. Toto tajnůstkářství zároveň znamená, že zpětně nelze posoudit ani to, zda metody používané oběma psychology byly vhodné a relevantní. Platí přitom, že Dan v rozhovorech s médii prezentoval velmi svérázné a podezřele jednoduché soudy typu „ženy se na post soudce hodí více než dnešní muži, a to proto, že mužům během dospívání často srážejí sebevědomí jejich matky nechovající se jako dámy“.
Prunner na otázky týdeníku Euro neodpověděl. Zato Dan poskytl obsáhlé vyjádření, v němž kritiku coby účelovou odmítl a dodal, že jde jen o jedno „z řady zneužití Etické komise ČMPS v soutěži o veřejné zakázky“.
Velmi úzké hrdlo Psychologická vyšetření se v justici začala používat v raných 90. letech, přičemž Dan uvádí, že s nimi pro Krajský soud v Brně začal zhruba v roce 1992. K první centralizaci psychologického testování došlo v roce 1998 a od ledna 1999 je začalo z rozhodnutí tehdejšího šéfa resortu a pozdějšího ombudsmana Otakara Motejla zajišťovat ministerstvo spravedlnosti. Říká se, že bezprostřední Motejlovou pohnutkou pro zavedení centrálních – mimo jiné i zralostních – psychologických vyšetření byla snaha oponovat tlaku vlády na zvednutí věku pro jmenování soudcem z 25 na 30 let.
Dan s Prunnerem se na testech podle ministerstva podíleli hned od roku 1998. Kolik lidí těmito vyšetřeními prošlo, je tak trochu otázkou. Ministerstvo spravedlnosti přesná čísla kvůli časové náročnosti dotazu nedodalo.
Sám Dan v roce 2011 napsal, že v případě státních zástupců šlo o přibližně tisíc osob. Kolik to bylo v případě budoucích soudců, není jasné, platí však, že soudců je zhruba o třetinu více než návladních. Skutečnost, že šlo o tisíce lidí, potvrzuje parciální údaj ministerstva spravedlnosti, podle kterého jen v roce 2010 prošlo psychotesty zhruba dvě stě zájemců o práci soudce či státního zástupce, přičemž tento rok byl prý z hlediska počtu uchazečů podprůměrný.
V roce 2003 dostala psychologická vyšetření definitivní podobu, přičemž ze zadání pro psychology plyne, že měli zjišťovat celkem 18 různých kritérií – zralost, schopnost empatie, schopnost plánování, intelekt či schopnost se rychle a správně rozhodnout, přičemž formálně obvykle šlo o několikahodinovou písemnou zkoušku s mnoha sty otázek. Výsledkem bylo stručné hodnocení na třístupňové škále – doporučuje se, doporučuje se s výhradou, nedoporučuje se. Teprve ti odmítnutí, kteří si stěžovali, dostali buď přímo, či prostřednictvím předsedy soudu velmi stručné ústní vysvětlení.
A právě psychotesty, jak se jim u soudů neformálně říkalo, se staly úzkým hrdlem, které vedlo k odmítnutí celé řady zájemců. Sám Dan uvádí, že psychotesty prošlo 41,53 procenta všech uchazečů – tedy skoro tři pětiny z nich psychologové odmítli.
Další otázkou je, nakolik se předsedové soudů doporučením psychologů řídili. Odpověď zní, že praxe se v různých dobách a u různých soudů lišila. „Po určitou dobu šlo o zásadní, ne-li hlavní hledisko, kdy ministerstvo spravedlnosti psychology nedoporučené kandidáty automaticky vyřazovalo,“ říká někdejší předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček. Později podle něj přestalo vedení soudů doporučení bezvýhradně respektovat a daleko více se spoléhalo na vlastní zkušenosti, které o čekatelích či asistentech soudců nasbíralo během jejich několikaleté praxe u soudů, což se prý „historicky osvědčilo“.
V roce 2010 „duumvirát“ Dana s Prunnerem skončil. V dalším výběrovém řízení uspěli jiní dva psychologové – pražský Marek Preiss a českobudějovický Václav Šnorek – kteří mají od roku 2011 testování budoucích soudců a státních zástupců na starost. Vyšetřovaní nyní dostávají písemné hodnocení svého psychologického vyšetření (písemného i ústního) a především se úplně obrátil jeho smysl. Nehledá se již ideální soudce, ale naopak jsou vylučováni ti, kteří se z nějakého závažného důvodu – třeba kvůli duševní poruše, poruše osobnosti či neschopnoti komunikovat s klienty justice – na soudce či návladního zjevně nehodí.
„Komické a účelové“ Podnět Etické komisi týkající se Dana s Prunnerem podal v lednu 2012 psycholog Preiss.
Do svého podnětu (týdeníku Euro ho poskytl Dan) napsal, že v celkem devíti případech vyšetřoval zájemce dříve odmítnuté Danem, Prunnerem, či dokonce oběma a na rozdíl od nich ve většině případů shledal, že jde o kandidáty „velmi kvalitní“.
Takové rozdíly v hodnocení jsou podle Preisse nepravděpodobné, a to navíc v situaci, kdy neexistuje žádné zdůvodnění, proč se jeho předchůdci rozhodli pro odmítnutí, a nejsou známy metody, na kterých Dan s Prunnerem stavěli. Preiss k tomu říká: „Při takto důležitých rozhodnutích, kdy psychologické vyšetření rozhodovalo o pokračování či nepokračování pracovní dráhy, mi připadá neetické nearchivovat podklady pro vyšetření, a to i v případě, pokud k tomu nebyli doc. Dan a doc. Prunner ministerstvem spravedlnosti smluvně zavázáni.“
Etická komise posuzovala stížnost velmi dlouho, protože, jak týdeníku Euro řekla její předsedkyně Bohumila Baštecká, šlo o „vůbec první stížnost kolegy na kolegu“. Na začátku článku popsané stanovisko vynesla Etická komise teprve na konci letošního května.
Dan bere stanovisko komise úkorně. Ve svém vyjádření namítá, že se jen řídil platnou vyhláškou, a stanovisko proto prý „působí komicky a účelově“. Tvrdí rovněž, že Etická komise neměla Preissův podnět vůbec přijmout, a pokud už tak učinila, měla stanovisko formulovat jinak a například do něj výslovně zahrnout „výrok o porušení či neporušení etického kodexu“.
Dan argumentuje i tím, že „archivování podkladů pro kontrolu třetí osobou“ by bylo porušením zákona o ochraně osobních údajů. „Důvody a okolnosti neprojednávání výsledků vyšetření po roce 2006“ hájí rovněž tvrzením, že k psychologickému vyšetření opakovaně přicházeli „uchazeči připravení od kolegů-psychologů“, za což prý někteří z nich zaplatili i 50 tisíc korun. V tom má Dan pravdu, i autor tohoto článku ví o takových případech (byť v nich nešlo o peníze), otázkou však je, zda sám fakt, že se zájemci o povolání soudce či státního zástupce na vyšetření připravovali s externím psychologem, nezpochybňuje podstatu v minulosti prováděných testování.
Ministerstvo spravedlnosti hájí psychotesty námitkou, že „výsledek (psychologického) vyšetření je pouze jedním z podkladů pro přijetí uchazeče do přípravné služby nebo navržení, případně jmenování do funkce soudce nebo státního zástupce“.
Ano, to je pravda. Psychologické vyšetření však často bylo právě tím rozhodujícím kritériem a pro mladé lidi, kteří se právě kvůli Danovi s Prunnerem nestali soudci či návladními a nikdy pořádně nezjistili proč, je to hodně chabá útěcha.
The Best of Jiří Dan Ukázka kontroverzních výroků psychologa doc. Jiřího Dana Proč si v psychotestech vedou lépe ženy: „Co se zralosti a sebevědomí týče, jsou na tom dnešní generace žen prostě jednoznačně lépe než jejich mužské protějšky“, přičemž v psychotestech se to prý projevuje u „všech věkových kategorií od 20 do 55 let“. „Příčiny mohou být různé, k nejčastějším patří výchova v rodině. Část svého sebevědomí buduje mladý muž v kontaktu s matkou, a pokud ta se nechová v době jeho dospívání jako dáma, tak jen s překážkami a za cenu životních zklamání a ztrát dospívá v sebevědomého nositele mužské role.“ Jak odhaluji podvodníky: „Justice nevezme ty, kteří jsou nositelé takových rysů, že pravděpodobně budou podvádět. Upozorňuji, že když promluvíte s nějakým profesorem psychologie, řekne vám, že toto není možné. Tomu já se mohu smát. Předpověděl jsem u lidí s určitými rysy selhání. A oni pak selhali.“ Na otázku, jestli existují nějaké testy na odhalování podvodníků, odvětil Dan, že je to jeho „know-how“, a proto ho neprozradí. l Zdroj: Lidové noviny a Právo, 2001–2010
Jak stát přichází o soudce a návladní Ukázkové případy ústního vysvětlení, jehož se dostalo zájemcům o povolání v justici odmítnutým na základě psychotestů vyhodnocovaných Jiřím Danem a Pavlem Prunnerem. Nebyl byste šťasten Karel Žalud chtěl být státním zástupcem. Po škole se přihlásil hned do tří konkurzů (to bylo v roce 2009), která na místa právních čekatelů vyhlásila tři různá státní zastupitelství. Úspěšně prošel písemným a ústním testem, ovšem ztroskotal na psychotestech, které dělal u Jiřího Dana. Jeho příběh přinesly v roce 2010 Lidové noviny. Žalud patřil k těm šťastlivcům, kterým Dan alespoň stručně vysvětlil své pohnutky. Danův výklad si Žalud nahrál: „Jste příklad jasně vyhraněného člověka, kterého hodnotím pozitivně. Nárokům státního zastupitelství byte se nějak přizpůsobil. Ale nebyl byste šťasten,“ podotkl Dan na úvod. Na dotaz, proč tak smýšlí, vysvětlil Žaludovi, že by se v práci nudil: „Vaše předpoklady spočívají v tom, že jste člověk velice vitální (…) a jste sociálně přizpůsobivý. Vy jste pro mě prototyp manažera. Slabiny. Nejste odolný vůči monotonii, kterou přináší povolání státního zástupce.“ Po odmítnutí se Žalud stal podnikovým právníkem a tím je dosud. Tři roky a nic Martin Bílý se měl stát soudcem. Ovšem nestal a nyní je advokátem. Asistentem soudce byl u Krajského soudu v Hradci Králové rovných 35 měsíců, pak ale (na jaře 2009) absolvoval psychologické vyšetření u Pavla Prunnera a bylo po nadějích. „Výsledkem byla strohá věta – nedoporučuje se. Z našeho soudu dělali psychotesty tři asistenti a neprošel ani jeden,“ vzpomíná Bílý. Předseda soudu mu poté oznámil, že se posudkem „cítí vázán“, na soudce ho nenavrhl a stručně mu tlumočil psychologovy námitky. „Docent Prunner si pochvaloval, že jsem velice inteligentní, ale příliš sebevědomý, příliš sebekritický. Prý si příliš připouštím problémy jiných a necítím pocit viny. Svým založením se prý výborně hodím na advokáta, nikoli na soudce,“ říká Bílý. l Zdroj: Lidové noviny a Právo, 2001–2010 STANOVISKO ETICKÉ KO MISE Procesně problematické Vzhledem k současné úrovni psychologické profese považuje Etická komise ČMPS postup Jiřího Dana a Pavla Prunnera za procesně problematický. Z jejich reakcí lze usuzovat na nejasnosti kolem smlouvy (psychologa s vyšetřovaným – pozn. red.), písemného souhlasu (vyšetřovaného – pozn. red.) a kontroly uchazečů nad výsledky. Zároveň lze předpokládat, že v době jejich praxe v této oblasti byla procesní pravidla méně sledovaná; zadání a kontrola zadavatele mohly zčásti přispět ke způsobu, jakým dosahovali výsledků vyšetření a dávali o nich zprávu uchazečům.
Psychologové Jiří Dan a Pavel Prunner prakticky monopolně zadávali a vyhodnocovali psychotesty, jimiž neprošla většina zájemců o povolání soudce či státního zástupce.
O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz
