Českým firmám vadí absurdní dovozní clo
O Evropské unii její kritici mluví jako o „pevnosti Evropa“. Ochranářská opatření ztěžují neevropským obchodníkům vstup na společný trh. České firmy by se tak po vstupu do unie teoreticky mohly radovat. V případě zpracovatelů hliníku je to ale přesně naopak.
V Evropské unii platí šestiprocentní clo na dovoz primárního hliníku. Muselo ho tedy zavést i Česko. Pro tuzemské zpracovatele hliníku, mezi něž patří AlInvest Břidličná či Alcan Děčín, to byla špatná zpráva. Primární hliník dovážejí z Ruska a nemají prakticky žádnou šanci se přeorientovat na import přímo ze zemí Evropské unie. Ta je totiž zhruba ze dvou třetin závislá na dovozu.
Nynější systém vyhovuje velkým společnostem, které mají přístup k základní surovině - bauxitu, z něhož se primární hliník taví. Ironií osudu sídla těchto obřích firem vůbec nejsou na území států Evropské unie - jde o americkou Alcoa, kanadský Alcan a norskou společnost Hydro Aluminium. Ty však mají oporu v některých členských zemích unie. Většina nezávislých zpracovatelů hliníku, kteří ovšem neovládají takovou část evropského trhu, na systému prodělává.
Češi se po vstupu do unie snaží na různých evropských fórech o dosažení rovných podmínek. Podobné úsilí vyvíjejí i Poláci, Slováci a Slovinci. Proti dovoznímu clu už dříve vystupovali Italové, Rakušané a Britové. Jenže narážejí na odpor Francie, Německa či Nizozemska. „Hliník je ukázkou toho, jak obtížné je liberalizovat obchod v Evropě,“ řekl týdeníku EURO náměstek ministra průmyslu a obchodu Martin Tlapa.
Ztráty desítek milionů.
Zástupci českých firem uvádějí, že pokud clo zůstane zachováno, budou každoročně přicházet o značné částky. Alcan Děčín tuto sumu odhaduje na 60 až 70 milionů korun, AlInvest Břidličná dokonce na více než sto milionů. Pokud se připočtou i další firmy včetně kabeloven, přijdou české podniky o více než 200 milionů korun.
Vzhledem ke konkurenčnímu prostředí totiž firmy nemají šanci zvyšovat cenu své produkce, kterou zásobují automobilový, strojírenský, potravinářský, ale například i tabákový průmysl. České podniky se sice před vstupem do unie ruským hliníkem předzásobily, ale tyto rezervy začas zmizí.
„Zhorší se naše konkurenční schopnost,“ uvádí finanční ředitelka Alcanu Děčín Jitka Hlinovská. Upozorňuje, že zpracovatelé hliníku se musejí vyrovnávat s přísnými předpisy v oblasti životního prostředí i bezpečnosti práce. Možnosti dalších investic se tedy podstatně zhorší. To se odrazí i na sumě, kterou zpracovatelé hliníku odvádějí na daních do státní kasy.
Český Alcan je v zajímavé situaci. Je součástí nadnárodní skupiny Alcan se sídlem v Montrealu, ale hájí své zájmy jako česká firma. Pokud jde o kanadský Alcan, ten se v minulosti na rozdíl od jiných velkých společností nestavěl do role obhájce dovozního cla. Pozorovatelé spekulují o tom, zda se jeho postoj nezmění poté, co převzal francouzskou společnost Pechiney. Právě ta v minulosti patřila k nejaktivnějším advokátům cla.
Pochybnosti o burze.
Evropská komise na české stížnosti namítá, že je možné dovážet hliník z oblastí, s nimiž unie uzavřela preferenční dohody - tedy bez dovozního cla. Taková ujednání Evropská unie podepsala s řadou zemí světa. To, že Rusko zůstává stranou, není náhoda. Smyslem dovozního cla bylo bránit se právě před dovozem levného ruského hliníku.
Proč se tedy české firmy neobrátí třeba na Mosambik, Kamerun nebo Bahrajn? Obchodní ředitel AlInvestu Břidličná Jiří Palma vysvětluje, že to vůbec není tak jednoduché. S hliníkem se obchoduje prostřednictvím Londýnské burzy kovů LME. Teoreticky přicházejí v úvahu tři možnosti: dovézt primární hliník z Evropské unie, z preferenčních oblastí nebo z nepreferenčních oblastí (tedy v našem případě z Ruska). První možnost je prakticky vyloučena, neboť v unii se hliník v dostatečném množství nevyrábí. Dokonce ani velké společnosti nejsou tímto způsobem schopné pokrýt vlastní potřebu.
Pak je tu druhá možnost - preferenční oblasti. Jenže právě způsob obchodování na LME vede k tomu, že šestiprocentní clo je fakticky zahrnuto do ceny hliníku v každém případě - ať už se skutečně uplatňuje či nikoliv. Jak je to možné? Poptávka převyšuje nabídku neprocleného hliníku. Takže prodejci mají volné ruce a vyrovnávají ceny s hliníkem procleným. Kromě toho ani hliník dovážený z preferenčních oblastí nepokrývá celou potřebu unie. České podniky prostě rozchodem s ruskými dodavateli nemohou nic získat.
Zato výrobci primárního hliníku na všem vydělávají, neboť si mohou připočíst k ceně oněch šest procent. Firmy z Norska, které není členem Evropské unie, vlastně rýžují na úkor zpracovatelů v unii. Připomeňme, že dovozní clo je ochranářským opatřením, které má chránit unii!
Maďaři byli aktivnější.
Zatímco Češi musejí dovozní clo na hliník z Ruska uplatňovat za jakýchkoliv okolností, Maďaři si před vstupem do Evropské unie sjednali výjimku. Ta má svá omezení: Platí jen tehdy, když produkt zpracovaný z primárního hliníku zůstává na území Maďarska. Netýká se tedy produkce, která jde na export.
I taková výjimka by pro české firmy nebyla k zahození. Alcan Děčín i AlInvest Břidličná vyvážejí něco přes polovinu své produkce. Kdyby čeští vyjednavači v rozhovorech o přistoupení k unii prosadili totéž co Maďaři, mohla by dnes být částka, o niž tuzemští zpracovatelé přijdou, alespoň o čtyřicet procent nižší.
Proč jsme tedy nebyli tak chytří jako Maďaři? Martin Tlapa upozorňuje, že v době, kdy se formovala česká vyjednávací pozice, nepovažovaly výjimku na dovozní clo za svou prioritu ani tuzemské podniky. To připouští i Jiří Palma. Na konci devadesátých let, kdy už Maďaři vytvářeli své představy pro jednání, byli čeští zpracovatelé hliníku ve velkých problémech a měli svých starostí dost.
V době těsně před vstupem už byly české podniky velmi aktivní a údajně vždy nenacházely pochopení na českém ministerstvu průmyslu, jež by mělo hájit zájmy firem v Bruselu. Jiří Palma nicméně dodává, že v letošním roce už se spolupráce s ministerstvem výrazně zlepšuje. Česko požádalo o tarifní kvótu, která by umožnila, že se dovozní clo nebude uplatňovat na určité množství importovaného hliníku. „Je zde jasný národní zájem,“ říká Martin Tlapa. Zdůrazňuje, že se ministerstvo hodlá do budoucna opírat také o argumentaci českých firem.
Zatím neúspěšní.
Se žádostí o tarifní kvótu, kterou Praha předložila na příslušném poradním fóru Evropské komise, však Češi zatím neuspěli. Některé země se postavily proti. Česko proti jejich „opozicím“ argumentovalo důkazy, že ani firmy z těchto států nejsou schopné dodat českým zpracovatelským podnikům primární hliník vyrobený v Evropské unii. Právě to by měl být klíčový argument. Zatím se ovšem zdá, že ho Brusel nebere v potaz. Tvrdí, že jde o politicky citlivou záležitost. V tom má ovšem pravdu.
Jak ze začarovaného kruhu ven? Dan Michal z firmy PBA Group, která zastupuje zájmy českých podniků, soudí, že je nutné celou záležitost přenést na taková evropská fóra, na nichž bude český hlas slyšet. Očekává, že by Češi mohli společně s Italy a Rakušany vystoupit na Radě ministrů EU. Martin Tlapa takový postup nevylučuje. K této věci se ovšem musí vyjádřit také ministr průmyslu a obchodu Milan Urban.
Češi nicméně musejí bojovat s jedním handicapem. Před vstupem do Evropské unie z existujícího systému vlastně profitovali. Hliník z Ruska dováželi bezcelně a svými produkty pak snáze konkurovali na trhu Evropské unie. Tuto skutečnost jim i po přijetí do unie leckdo připomněl. Dokonce i pro staré odpůrce dovozního cla - Italy a Rakušany - nebylo v této situaci jednoduché spojovat síly právě s Čechy a dalšími Středoevropany. Tento podezíravý přístup se snad mění. Martin Tlapa slibuje, že Praha bude o spolupráci se svými spojenci velmi usilovat.
Lobbing
Už nás v Bruselu slyšíte?
Evropskou komisi zatím stížnosti českých zpracovatelů hliníku příliš netrápí. Jak docílit toho, aby si úředníci v Bruselu uvědomili, že dovozní clo na hliník je pro české firmy opravdu velký problém? To je jedna z věcí, o níž nyní bezpochyby přemýšlí Dan Michal, šéf firmy PBA Group (dříve JZP), která se zaměřuje na poradenství v evropských záležitostech. PBA lobbuje právě za zájmy českých zpracovatelů hliníku.
Spoluzakladatelem Michalovy firmy byl bývalý ministr zahraničí Josef Zieleniec, nyní poslanec Evropského parlamentu. Ten ovšem mezitím z firmy odešel a prodal svůj podíl. Sám Dan Michal se v minulosti věnoval problematice Evropské unie na ministerstvu průmyslu - za ministrů Vladimíra Dlouhého a Karla Kühnla.
A co vše takový lobbing obnáší? Na začátku je třeba mít po ruce správné informace. V daném případě je nutné vyhodnotit veškeré argumenty zastánců i odpůrců dovozního cla. Hledají se partneři, kteří mají podobný zájem jako české podniky. Dan Michal se hodně zaměřil na spolupráci s evropskou Federací zpracovatelů hliníku (FACE), jejímž hlavním cílem je právě odstranění cla. Důležité partnery našel v Itálii a Rakousku. Michal tvrdí, že lobbista musí hledat způsoby, jak oslabit argumenty protivníka. Na druhé straně musí být ochoten uzavírat i rozumné kompromisy. To v dnešní Evropské unii s 25 členy určitě platí dvojnásob.
Dan Michal přichází s podněty na české ministerstvo průmyslu a obchodu, které zastupuje stát na fórech Evropské unie. Ministerstvo se k takové spolupráci staví stále vstřícněji, což potvrzuje i náměstek ministra Martin Tlapa. Ten se jako bývalý šéf agentury CzechTrade zasazuje o razantní hájení zájmů českých podniků v zahraničí.
Šéf firmy PBA nyní v kauze „hliník“ řeší několik problémů. Zdá se, že Evropská komise nehodlá zaujmout jasné stanovisko k české žádosti o tarifní kvótu, vzhledem k níž by nebylo dovozní clo uplatňováno na určité množství importovaného hliníku. Brusel vychází z toho, že proti tarifní kvótě se postavily členské státy jako Francie, Německo, Nizozemsko a Španělsko. Češi však přišli s důkazy, že odpor těchto zemí nemá opodstatnění. Na tyto důkazy Evropská komise nereaguje. Co s tím? Dan Michal se svými spolupracovníky hledá možnosti, jak Brusel donutit alespoň k nějakému stanovisku. Pořád lepší třeba i negativní stanovisko, které lze zpochybnit a napadnout, než žádné. „Evropská komise přece musí sdělit motivy svého jednání,“ uvádí Michal.
Věc českých zpracovatelů hliníku však bude nutné přenést na významnější evropská fóra. Michal doufá, že se zapojí i ministr průmysl a obchodu Milan Urban. Hodlá oslovit také nového vicepremiéra Martina Jahna, který vyjadřuje ochotu bojovat za české zájmy v zahraničí.
Významné místo v Michalově strategii hrají poslanci Evropského parlamentu. Ti by mohli interpelovat představitele Evropské komise. Že by Dan Michal chtěl využít staré známosti se Zielencem? Šéf PBA uvádí, že hodlá požádat o pomoc všech 24 českých europoslanců. Zieleniec je pouze jedním z nich.
