Porevoluční vývoj největšího domácího pojistitele je úzce svázán se vzestupem nejbohatšího Čecha. Nebýt České pojišťovny, měl by Petr Kellner potíže vybudovat své impérium. Za posledních dvacet let si tato instituce prošla bouřlivým vývojem. Bez několika osudových momentů by se ale jen těžko mohla stát základním stavebním prvkem holdingu PPF.
Její příběh se začal psát v roce 1827, kdy v Praze vznikla První česká vzájemná pojišťovna. Již ve druhé polovině 19. století byla mocnou institucí a nic na tom nezměnila nutnost vyplatit náhradu škody po požáru Národního divadla, hospodářská krize třicátých let či nepřehledná situace za druhé světové války. Po ní ji již čekalo znárodnění v roce 1948, které pětici tehdejších pojišťoven sloučilo v jednu monopolní organizaci. Výlučné postavení si udržela až do roku 1991, kdy byl schválen zákon o pojišťovnictví, jenž umožnil vznik konkurentek. Česká státní pojišťovna byla hned následující rok privatizována.
Většinu z patnácti procent nabídnutých v kuponové privatizaci urvaly společnosti Harvard Capital & Consulting, První investiční a Spořitelní investiční společnost. Následně byl prodán majoritní podíl polostátním bankám. ČSOB získala 14 procent, Komerční banka, Investiční a poštovní banka, Česká spořitelna a Interbanka shodně desetinu akcií. Fond národního majetku si ponechal pouze třicetiprocentní podíl.
V té době ještě PPF v této kauze nefigurovala. Je nutné ale připomenout, že její fondy se do privatizace mohly zapojit díky „malému“ dárku od teplických skláren. Petra Kellnera potkává první osudový moment, když se v teplickém hotelu schází se šéfem tehdy ještě státního Sklounionu Štěpánem Popovičem. Získává od skláren půjčku 40 milionů korun, jež svému dobrodinci vrátí s významným nádavkem. V kuponovce PPF ještě o finančnictví ani neškrtla, její privatizační fondy se soustředily spíše na firemní sféru. Získaly na dvě stovky majetkových účastí v různých podnicích za zhruba pět miliard korun. Již v první polovině devadesátých let se spekuluje, že většina z nich „byla využita“ ke kumulaci kapitálu. Nezvládnutou skvrnou je bankrot kdysi významných zlínských strojíren ZPS.
Do hry o Českou pojišťovnu vstupuje PPF až v polovině devadesátých let, když vykupuje podíl Interbanky a České spořitelny, které se stejně jako ostatní polostátní banky potýkají s nezvládnutým nárůstem špatných úvěrů. Tato akvizice se rázem stává zlatým vejcem celého portfolia, i když prozatím je zlato dobře skryté pod nánosem potíží, v nichž se pojišťovna ocitla. Hrozí jí totiž miliardové ztráty z podílů v krachující Kreditní bance Plzeň a Pragobance.
Kellner a jeho lidé díky akvizici získávají vstupenku do rozhodovacích struktur pojišťovny.
Zanedlouho má tato vstupenka váhu mamuta.
Stvrzenou osudovou, a jak ukáže čas, také zlatonosnou, dohodou s ministrem financí Ivanem Kočárníkem. Na schůzce akcionářů České pojišťovny včetně tehdejšího šéfa FNM Romana Češky a guvernéra ČNB Josefa Tošovského v polovině roku 1996 rozhoduje Kočárník, že PPF převezme řízení České pojišťovny, manažeři IPB dostali na starost problémové banky. Součástí dohod byla pro obě skupiny i opce na podíl ČSOB, pokud se podaří pojišťovnu dostat do zisku.
Exministr Kočárník si za svou nezastupitelnou roli vysloužil po odchodu z vlády v roce 1997 v České pojišťovně funkci předsedy představenstva. O rok později PPF spolu s IPB uplatňují opci a instituci ovládají. Zbývajících čtyřicet procent základního jmění však i nadále držel stát spolu s Komerční bankou, ale už ne dlouho. Dva roky nato PPF koupila podíl od IPB a později se stává držitelem celého balíku akcií. V té době zisky pojišťovny pravidelně dosahují částky kolem čtyř miliard korun.
Mezitím se ale rychle oslabuje její váha na trhu. Do konce tisíciletí se na pojišťovacím trhu již pasou na čtyři desítky subjektů, a přestože mnohé z nich situaci neustojí, váha absolutní královny trhu se vcelku rychle umírňuje na relativní prvenství.
Největší ránu jejímu výsadnímu postavení zasadila sice dlouho odkládaná, ale nakonec nevyhnutelná liberalizace trhu s povinným ručením na auta. Hned v lednu 2000 využila více než polovina motoristů nabídky konkurenčních pojistitelů. To se nemohlo neprojevit na síle České pojišťovny. Ačkoli do tohoto roku vstupovala s třiapadesátiprocentním podílem na celkovém trhu, na jeho konci již tratila patnáct procentních bodů. A od té doby její váha plynule klesá až na necelých sedmadvacet procent v loňském roce, i když stále zůstává v mírném předstihu před konkurencí.
O autorovi| Marcela Alföldi Šperkerová • alfoldi@mf.cz
