Polovina obyvatel planety žije v bídě
Oneatraktivní chudobě se netočí seriály – nouze není exkluzivní. Z šesti miliard lidí na planetě bezmála polovina musí denně vystačit s obnosem nepřevyšujícím dva dolary a pětina ze všech má na den méně než dolar. Nejvíce chudých, kolem 44 procent, žije v Asii. Vyplývá to z nejnovější Zprávy o rozvoji světa na rok 2000/2001, kterou dva roky vypracovával tým Světové banky a zveřejnil ji v minulém týdnu v Praze. Zpráva je založena na dlouhodobém výzkumu osobních výpovědí více než šedesáti tisíc lidí z šedesáti zemí světa žijících v chudobě. Autoři zprávy doplnili tento výzkum o konzultace s vládami, nevládními organizacemi, skupinami občanské společnosti, univerzitami a také s podnikateli. Chudoba neznamená jen a pouze nízký příjem, špatnou výživu a chatrné zdraví, ale i nedostatek vzdělání, větší zranitelnost, bezmocnost a strach. Jsou to různé dimenze chudoby, které spolu souvisí, uvádí hlavní ekonom a viceprezident Světové banky Nicholas Stern. „Neoddiskutovatelnou roli v posílení rozvoje a začlenění chudých lidí do společnosti mají vedle zásadního ekonomického růstu stej–ně institucionální a sociální změny, upřesnil Stern. Zpráva doporučuje vládám rozvojových zemí, dárcovským zemím, mezinárodním agenturám a nevládním organizacím, aby se zaměřily na tři klíčové oblasti: příležitosti, posilování postavení a bezpečnost. Jde o to rozšířit ekonomické příležitosti pro chudé, především jim zpřístupnit vzdělání a půdu. Stejně i posílit jejich postavení, aby mohli mít vliv na svůj osud a nebyli diskriminováni. Autoři studie radí snížit dopad na chudé v případě ekonomických šoků, při neúrodě nebo například v nemoci. Ačkoliv se životní podmínky lidí v posledním století bezprecedentně zlepšily, rozdělení výhod je mimořádně nerovnoměrné. Průměrný příjem ve dvacítce zemí řazených k nejbohatším je 37krát vyšší než průměr ve dvaceti nejchudších zemích. Za posledních čtyřicet let se přitom tato propast podle výzkumu zdvojnásobila. Zpráva je dobře načasovaná. Na zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky bude vedle reformy institucí dluh chudých zemí a potažmo možné odpouštění dluhu jedním ze dvou hlavních diskutovaných témat. Zástupci banky mluví o tom, že v úvahu přichází asi čtyřicítka zemí. Jenže k dohodám se letos dospělo nebo ještě dospěje s pouhou polovinou z nich, protože ve zbylé dvacítce není nikdo, kdo by jménem státu vyjednával. V takových zemích například zuří války nebo sociální nepokoje, nebo prostě nejsou lidé, kteří by s bankou jednali.
ADVOKÁT CHUDÝCH
Týdeník EURO oslovil Michaela Waltona, ředitele skupiny Světové banky pro ekonomické řízení a omezování chudoby, který se na zprávě o chudobě podílel. Walton je Brit, vystudoval ekonomii v Oxfordu a pro Světovou banku pracuje už dvacet let.
EURO: Je snadné upoutat pozornost, když se mluví o milionářích a jejich životním stylu. Proč by měli čtenáře zajímat chudí? WALTON: Soucit, zájem západních zemí o chudé lidi a jejich problémy, chuť jim pomoci a efektivně s nimi komuniko–vat. Druhým důvodem zájmu, a to zejména v tranzitivních ekonomikách, může být zkušenost s nouzí. A třetím: nechudí lidé uznávají, že bída není pouze otázkou chudých. Bohaté společnosti si uvědomují, že pokud nebudou dbát o chudé, pak jejich prosperita nebude v globální společnosti udržitelná.
EURO: Považujete se za advokáta chudých?
WALTON: Rád bych jím byl a vše pro to dělám. Pocházím z Británie, z prostředí, pro které se vžil název nižší střední třída.
EURO: K čemu má být zpráva využita?
WALTON: Doufám, že zpráva přispěje k diskusi o tom, proč bychom se měli o bídu zajímat a co bída znamená. Myslím, že by mohla posloužit argumentačně k debatám na regionální i na mezistátní úrovni a přispět k pochopení problému.
EURO: Kolik dní v týdnu nosíte kravatu? Zkrátka pracujete v terénu?
WALTON: Poslední tři roky jsem pobýval ve Washingtonu, avšak téměř třetinu roku jsem cestoval a navštěvoval chudé komunity. I proto jsem před dvaceti lety nastoupil do Světové banky. Chtěl jsem žít v Africe, pracovat na jejím rozvoji a studovat kulturu v různých společnostech. Stejně tak jsem se zajímal o chudé v rozvinutých zemích, hlavně v rodné Británii. V budoucnu, až z banky odejdu, chci v této práci pokračovat v rozvojových projektech.
