České stíhačky mohou tankovat za letu. Je jim to ale úplně k ničemu.
Není to tak dávno, co se k technickým kvalitám švédských letadel Gripen vyjadřoval pomalu každý český politik. Téměř všichni v Česku pak věděli, co to znamená být „kompatibilní s NATO“. A také skoro všichni věděli, že starší gripeny nedokážou tankovat za letu. Tlak kritiků a opozice nakonec vedl k tomu, že české gripeny mají všechny „NATO vymoženosti“ a že - pochopitelně - dokážou i doplňovat palivo přímo ve vzduchu. Jenže teď se ukazuje, že česká armáda takové nákladné „fígle“ u svých nadzvukových letounů vůbec nepotřebuje. Sny o zapojení do zahraničních aliančních operací jsou totiž už definitivně passé.
Česko odmítlo.
Že nejde o žádné spekulace, dokazuje například i to, že český ministr obrany Karel Kühnl před pár dny odmítl nabídku Evropské obranné agentury EDA zapojit se do společného projektu na posílení evropských „kapacit vzdušného tankování“.
„K projektu jsme samozřejmě přizvali všechny členské státy včetně České republiky,“ sdělila týdeníku EURO mluvčí agentury EDA Malgorzata Alterman. „Česko ale naší nabídky nevyužilo. Pokud chcete zjistit proč, doporučuji obrátit se na české ministerstvo obrany,“ dodala. Další zdroj přímo z agentury uvedl, že Česko už velmi pravděpodobně vůbec nepočítá s tím, že by jeho vojenská letadla včetně gripenů někdy tankování za letu využila. „Odpověď je úplně jednoduchá: ministerstvo obrany České republiky nepředpokládá, že by v dohledné době jeho stroje opustily území republiky,“ tvrdí zdroj z EDA.
K létání na českém nebi stíhačky Gripen schopnost tankovat ve vzduchu opravdu nepotřebují. Z armádních expertiz, které má týdeník EURO k dispozici, totiž vyplývá, že „při umístění nadzvukového letectva na letecké základně Čáslav je možné dosáhnout jakéhokoli místa ve vzdušném prostoru České republiky – bez započtení reakční doby před startem - do osmnácti minut.“
Fakt, že české Gripeny jsou nyní určeny výhradně ke střežení české vzdušného prostoru, nakonec s jistými výhradami potvrzuje i tuzemské ministerstvo obrany. „Gripeny zabezpečují českou účast v systému vzdušné obrany NATO. Hlídají vzdušný prostor na Českem,“ řekl major Petr Sýkora z tiskové služby ministerstva. „Naše kapacity k zahraničním operacím nepostačují… I když to nevylučuje, že se české gripeny zapojí do mezinárodních výcvikových aktivit,“ dodal.
Ještě před několika lety ale české ministerstvo obrany o možnosti vysílat vojenská letadla do zahraničních mísí zcela reálně uvažovalo. Mělo už dokonce připraveno několik možných scénářů. V „minimální“ variantě se chtělo zapojit pouze do případných obranných operací v případě napadení některého členského státu NATO. V úvahu ale připadalo i vyslání maximálně osmi letounů v českých barvách do operací za „krize vyšší intenzity“ nebo čtyř stíhaček do operací za „krize nižší intenzity“. O možnosti vysílat nově nakoupené české stíhačky do operací v zahraničí se v době obhajování jejich pořízení zmiňoval na oficiální tiskové konferenci například tehdejší náměstek ministra obrany Štefan Füle.
Armáda ale nakonec získala pouze čtrnáct stíhaček Gripen, i když původně požadovala šestatřicet nebo alespoň čtyřiadvacet letadel. To její nynější schopnosti samozřejmě silně limituje. Některé novější členské státy Severoatlantické aliance ale nemají vzdušné síly, natož ty nadzvukové, vůbec. Takže Česko je na tom ještě poměrně dobře: ubrání alespoň samo sebe.
Potíže tu byly...
Technické kvality gripenů budily v době vyjednávání o jejich koupi rozpaky. Staré typy A a B, které používají vzdušné síly neutrálního Švédska, totiž skutečně nebyly kompatibilní s letadly a radary NATO. Média označovala gripeny za „nová letadla která ale ještě nikdy nebojovala“. „Vzhledem k tomu, že Švédsko je neutrální zemí, byly jejich kokpity uzpůsobeny pouze švédským pilotům a například ´neuměly anglicky´. Těmto gripenům chyběly i další prvky, například zařízení pro tankování za letu…“ psala v prosinci 2003 Mladá fronta Dnes.
Stínový ministr obrany za ODS Petr Nečas tehdy požadoval, aby armáda jasně deklarovala, zda si pořizuje letadla jen na ochranu vlastního území, nebo jestli poskytne několik strojů i do aliančních operací. To se ale nestalo.
Proti gripenům šli tvrdě i Američané, kteří nám nabízeli své stíhačky F-16 a F/A-18. Ředitel Agentury pro obrannou a bezpečnostní spolupráci ministerstva obrany USA Tome Walters například v květnu 2002 prohlásil: „S gripeny máme problémy v pěti základních oblastech. Jde o komunikaci, bezpečný přenos dat, tankování za letu, integrování vyspělých zbraňových systémů a schopnost cvičit a operovat podle doktrín NATO. V každé z těchto oblastí zbývá ještě hodně práce. Někdo bude muset ty velmi vysoké náklady na integraci a testy zaplatit…“
O neschopnosti gripenů tankovat za letu mluvil i tehdejší americký velvyslanec v Praze Craig Stapleton. Jeho slova ale vzápětí označil švédský velvyslanec v Česku Harald Fälth za „čistou lež“.
Výrobce Gripenu nakonec letos v dubnu prokázal, že stíhačka je opravdu schopna tankovat palivo za letu od standardního NATO tankeru. Saab zkoušel Gripen v kombinaci s tankerem Boeingem 707 Jihoafrických leteckých sil. „Gripeny řady C a D jsou plně interoperabilní s NATO a současně splňují všechny požadavky pro národní a mezinárodní operace. Schopnost tankovat za letu rozšiřuje operační kapacitu a výdrž Gripenů ve vzduchu, což je základní předpoklad pro úspěšné mezinárodní operace,“ uvedl po úspěšné praktické zkoušce Peter Larsson z tiskového oddělení skupiny Saab.
Deset odvážných.
K nově vyhlášené iniciativě agentury EDA na posílení „kapacit vzdušného tankování“ se přihlásilo deset členských zemí Evropské unie: Finsko, Francie, Německo, Řecko, Itálie, Polsko, Španělsko, Švédsko, Belgie a Portugalsko.
Ministři obrany zmíněných členských států po podpisu dohody uvedli, že „nedostatky ve vzdušném tankování ohrožují evropské ambice na vybudování vlastních a nezávislých sil rychle reakce“.
„Dosavadní pokusy vybudovat kapacity k doplňování paliva za letu – ať už pod hlavičkou NATO nebo EU – nevedly v posledních letech k téměř žádnému pokroku,“ uvádí se dále v prohlášení ministrů, „a to i přes některé individuální snahy některých členských zemí Evropské unie. Pokud se nám nepodaří nedostatky v této oblasti překonat, nedokážeme splnit ani cíle, které jsme si stanovili. Proto jsme se shodli na tom, že musíme přehodnotit naše národní plány v oblasti vzdušného tankování a vyzvat naše národní experty, aby spojili své síly a začali více spolupracovat.“
Evropa hodlá využívat letecké tankery a stíhačky schopné doplňovat palivo za letu především v takzvaných operacích krizového managementu, kdy jde o to, aby lokální krize nepřerostla v konflikt většího rozsahu. Jak vyplývá z propočtů expertů, Evropská unie k tomu potřebuje na sedm desítek strategických leteckých tankovacích letadel. Jaká je realita? Tankery má ve svých vzdušných silách pouze šest členských zemí: Velká Británie, Francie, Německo, Nizozemsko, Itálie a Španělsko. Dohromady mají k dispozici dvaatřicet letounů, tedy necelou polovinu požadovaných kapacit.
„Role strategických leteckých tankerů neustále narůstá, to nám ukázaly operace na Balkáně a v Afghánistánu. Ukázalo se také, že útočné a podpůrné letouny se mohou dostat ke svým cílům a zpět a umožnit tím stíhačkám zůstat ve vzduchu a chránit přátelskou civilní populaci a vojenské síly… A evropské síly přitom neustále stárnou a slábnou,“ uvádí se v prohlášení z posledního jednání vedení EDA, kde zasedají zástupci všech členských zemí Evropské unie s výjimkou Dánska.
Evropská obranná agentura vytvoří k projektu posílení evropských „kapacit vzdušného tankování“ speciální tým. Ten se má mimo jiné zabývat i tím, jestli by zainteresované členské státy EU neměly v tomto případě využít britského modelu privátního financování PFI. To by znamenalo, že kapacity k vzdušnému tankování by pro armádní vzdušné síly provozovalo soukromé konsorcium, které by dokázalo v případě potřeby okamžitě reagovat a poskytnout armádě své stroje. Služeb konsorcia by pak za výhodných podmínek mohli využívat všichni zúčastnění. Ostatní státy - včetně Česka - by zřejmě musely za využití tankerů draze platit. Pokud by se k nim vůbec dostaly.
