Brusel si musí odpovědět na otázku, jak se chovat k Moskvě
V bruselských kuloárech v těchto dnech zní, že „čím dříve uzavře Evropská unie novou dohodu o strategickém partnerství s Ruskem, tím dříve začne pro Evropu 21. století“. Finišují zde práce na přípravách 21. summitu EU-Rusko, který se v závěru června uskuteční v Chanty-Mansijsku. Na dva dny se tak tento sotva obydlený bod uprostřed sibiřské tundry stane hlavním městem Evropy. Aby dojem světovosti byl patřičně posílen, svolala místní samospráva na stejné dny také Světový kongres ugrofinských národů, čímž se počet akreditovaných novinářů rázem zdvojnásobil. Volba místa konání rozhodujícího rusko-evropského setkání byla bezchybná: nic působivějšího Rusko nabídnout nemohlo. Město s nevyslovitelným názvem stojí na věčně zmrzlé půdě, v bezprostřední blízkosti pólu mrazu, jenže pod zmrzlou zemskou slupkou šplouchá oceán ropy. Asi tak jako v arabské Dubaji, na ropném hospodářství byl zde zbudován kapesní ráj na zemi. Na mrakodrapech ve tvaru pasteveckých jurt hrdě vlají petroruble. Doprovodný program bude nade vší pochybnost velkolepý: závody psích spřežení, ochutnávka příslovečné lahůdky – uzeného jazyka severního soba marala, šamanské tanečky Chantyů a Mansiů, kaviárové zábaly, hon na sibiřského sobola. Někdo možná pozná i tradiční rodinnou pohostinnost zdejších přírodních národů.
**VÝSTŘEL ZE STARTOVNÍ PISTOLE**
Brusel již schválil direktivy označující okruh otázek jednání s Ruskem. Kapitola mezinárodní bezpečnosti zahrnuje spolupráci na velkém prostranství od Pobaltí až po jižní Kavkaz. Najdeme tam společný boj proti terorismu a proti šíření zbraní hromadného ničení, kontrolu nad vývozem zbraní, spolupráci při likvidaci živelních pohrom a mimořádných událostí, atd. Rozsáhlá je i kapitola o obchodní a ekonomické spolupráci. EU podporuje ruský pokrok na cestě do Světové obchodní organizace (WTO) a přeje si volnější přístup ke státním zakázkám, lepší ochranu duševního vlastnictví, zdokonalení dopravy, protidumpingových opatření a zrušení protekcionismu. Dlouhý seznam zbožných přání zahrnuje energetiku, cla a celní procedury, bankovnictví, turismus a zemědělství, neomezený přístup k těžbě surovin, ochranu životního prostředí. Do zvláštních kapitol jsou seskupeny požadavky v oblasti soudnictví a občanských svobod, kultury, školství a vědy. Summit v Chanty-Mansijsku bude jen výstřelem ze startovací pistole. Jednání o nové základní smlouvě mezi EU a Ruskem potrvá měsíce, spíše léta. Nikdo se neodvažuje říct, jak dlouho. Německo by chtělo uzavřít přípravy do jednoho roku, ale ostatní to vidí jako zbytečně naivní nadšení hlavního ruského spojence. Litva prosadila do programu jednání svůj požadavek na obnovení dodávek ropovodem Družba, který je údajně v tak dezolátním technickém stavu, že ropu může dopravovat jen k litevským hranicím. Ježto finální návrh smlouvy podléhá ratifikaci parlamenty všech členských států EU, každá země může dodatečně zablokovat ty jeho části, které jsou ve vládních, nikoli v unijních kompetencích.
RUSKÉ LAMENTACE
I když nabídka uskutečnit setkání v nejzazším bodě galejnické Sibiře vzešla ještě z pera Vladimira Putina, jeho průběh bude mít v režii již Dmitrij Medveděv. Mnohé proto naznačila uváděcí návštěva nového ruského prezidenta v Německu. Svou zaobleností a kulantností berlínské projevy Medveděva připomínají doby „gorbimánie“: společný evropský dům, větve stejného civilizačního stromu, tlustá čára za minulostí a zraky upřené do budoucna. Putinovu jestřábí útočnost nahradily citace ze Schillera a Johna Le Carré. Vládce Kremlu klade důraz na dodržování stávajícího světového řádu a na odstranění „umělé bipolarity“ ve prospěch „přirozenějšího polycentrického mezinárodního systému“. Severoatlantickou alianci (NATO) pokládá Medveděv za přežitek studené války a výpotek zákopového myšlení, který do současnosti nepatří. Před dalším východním rozšířením NATO varuje zdviženým ukazováčkem: „Naše vztahy s aliancí v takovém případě budou kapitálně a dlouhodobě poškozeny. Za takový postup by NATO zaplatilo velmi vysokou cenu.“ Jak vysokou, raději neupřesnil.
Moskva není spokojena také se současnou „architekturou Evropy“. Zatímco dříve se snažila o maximální adaptaci k Evropě, nyní by raději přestavěla evropské instituce dle vlastní libosti. „Nynější architektura Evropy,“ smutně konstatuje Medveděv, „má na sobě pečeť ideologie zděděné z minulosti.“ Bezpečnost Evropy by se měla opřít o závaznou smlouvu na způsob Brian-Kellogova paktu z roku 1928. Byla to, připomeňme, smlouva o zřeknutí se války jakožto nástroje národní politiky. Taková smlouva, dle názoru ruského prezidenta, by měla být založena na „pouhých národních zájmech nepokřivených žádnými ideologickými motivy“.
Problém je v tom, že ruské lamentace na adresu NATO jsou právě projevem zákopového myšlení, které do současnosti nepatří. Aliance dávno netrpí syndromem studené války. Celé její dnešní zacílení je odpovědí na globální výzvy. Je příznačné, že ruský prezident nabízí rozsáhlý seznam „reálných hrozeb dnešního světa“, jako jsou nelegální přistěhovalectví, klimatické změny nebo globální chudoba, a poprvé mezi ně neřadí mezinárodní terorismus. Ruské představy o kolektivní bezpečnosti jsou značně zpozdilé: Brian-Kellogův pakt, jakož i všechny další obdobné papírové pokusy zkrachovaly právě proto, že jejich signatáři sledovali „pouhé národní zájmy nepokřivené žádnými ideologickými motivy“. Bezpečnost současného světa je stmelena sdílenými hodnotami, nikoli dílčímu zájmy států. „Právně závazné“ smlouvy ještě nikdy nikoho neochránily před válkou – před válkou ochraňuje síla, spojenectví nebo nejlépe vzájemná důvěra. Pakty o neútočení, toť vskutku předvčerejší den evropské politiky.
Z DISKUSE SE ZRODÍ PRAVDA
Do kuriózních poloh se dostává ruský prezident, když stočí řeč na lidská práva. Vyčítá západním partnerům pokrytectví a morálku dvojího lokte. Západ prý nabádá Rusko, aby bylo povolnější v mezinárodních otázkách, a výměnou nabízí, že přivře oči nad dodržováním lidských práv a jinými pokřiveními demokratického vývoje v Rusku. „Takto to není nic pro nás,“ rázně opáčí Medveděv. „Pro nás jsou lidská práva základní, fundamentální hodnotou a nejsme ochotni dělat z nich předmět kupčení.“ Je dobré si to pro příště zapamatovat. Jakož i výroky nového ruské hlavy státu o historickém dědictví Evropy. S nelibostí konstatuje Medveděv „tendence k selektivnímu a zpolitizovanému přístupu k našim společným dějinám“. Je prý na čase uskutečnit čestnou, čistě vědeckou diskusi, v jejímž průběhu, jak očekává, se zrodí pravda. Avšak na otázku, jak hodnotí příběh Pražského jara a jeho potlačení „poskytnutím Československu bratrské pomoci“ odpovídat odmítl. Poukázal na to, že – ano – v našich dějinách byly jak slavné, tak smutné kapitoly a on sám nepokládá za správné vypichovat jednu na úkor druhé: „Víte, historie, to je taková komplikovaná, nejednoduchá věc. Je složena z toho i z onoho. Měli bychom hlavně myslet na budoucnost, aniž bychom zapomínali na minulost. A dorůstající mládeži pojďme vypravovat o historických událostech tak, aby se nikdo necítil být tlačen do kouta.“ Je to ten případ, kdy opatrnosti je nazbyt. Jsem zvědav na čestné, čistě vědecké diskuse o Pražském jaru, k čemuž příležitost záhy poskytne 40. výročí sovětského vpádu a následné více než dvacetileté okupace Československa.
NEHÝČKAT SE ILUZEMI
Rusko se rádo srovnává s Čínou a očividně se rozhodlo jít ve šlépějích svého velkého východního souseda. Nemá valného smyslu promítat do politiky zbožná přání založená na literárních obrazech nebo kulturních vlivech, jak to nezřídka činí Německo, které s Ruskem údajně pojí mystický román. Je rozumnější vzít za základ představu, kterou potenciální partner má sám o sobě. Vidí-li Moskva sama sebe tak trochu jako Peking, měla by si Evropská unie odpovědět na otázku, zda chce mít s Ruskem zvláštní, strategické nebo jakkoli jinak výjimečné vztahy. Nepostačily by Evropě pouze maximálně plodné obchodní styky a nenapjaté politické vztahy zbavené vojenské konfrontace? Než se hýčkat iluzemi, není lepší osvobozující vědomí, že politicky a společensky žijeme v různých světech a úplné připodobnění nemůže být naším cílem? Čas je kategorie pružná, až natahovací. Co na tom, že na konci června v Chanty-Mansijsku pro Evropu započne 21. století? Hlavně aby nevypadalo jako to devatenácté, čehož se mnozí obávají.
SOUVISLOSTI Bezpečnost Evropy by se podle Ruska měla opřít o závaznou smlouvu na způsob Brian-Kellogova paktu z roku 1928 (smlouva o zřeknutí se války jakožto nástroje národní politiky). Taková smlouva, dle názoru ruského prezidenta Dmitrije Medveděva, by měla být založena na „pouhých národních zájmech nepokřivených žádnými ideologickými motivy“.
MAPKA - Chanty-Mansijsk
BOX Chanty-Mansijsk je administrativním střediskem Chantymansijského autonomního okruhu. Podle sčítání lidu v něm v roce 2005 žilo 59 tisíc obyvatel. Chanty-Mansijsk se nachází na jihozápadní Sibiři na řece Irtyši, patnáct kilometrů od jejího soutoku s Obem. Město bylo založeno v roce 1930 jako sídliště pro dělníky s názvem Osťako-Voguľsk. Pojmenování vzniklo podle dřívějších jmen Osťakové a Vogulové, používaného pro Chanty a Mansije. Na Chanty-Mansijsk byl přejmenován v roce 1940 a v roce 1950 se stal městem, když se sloučil s blízkou vesnicí Samarovo, která byla známa už v roce 1637.
