ODPOVĚDNOST ZA ODLOŽENÉ VĚCI Zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání. Co to znamená v praxi a jaké změny přinesl nový zákoník práce? Nový zákoník práce převzal povinnost zaměstnavatelů ohledně úschovy svršků a osobních předmětů zaměstnanců v téměř nezměněné podobě.
ODPOVĚDNOST ZA ODLOŽENÉ VĚCI Zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání. Co to znamená v praxi a jaké změny přinesl nový zákoník práce?
Nový zákoník práce převzal povinnost zaměstnavatelů ohledně úschovy svršků a osobních předmětů zaměstnanců v téměř nezměněné podobě. Příslušné ustanovení nyní najdeme v paragrafu 226 nového zákoníku práce (č. 262/2006 Sb., v platném znění): Zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání.
Proto také zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu na těchto věcech, a to v plné výši. Musí se však jednat o věci, které se obvykle nosí do práce a které si zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo obvyklém.
Oproti dřívější právní úpravě však již nový zákoník práce neukládá zaměstnavateli rovněž povinnost zajistit bezpečnou úschovu dopravních prostředků, pokud jich zaměstnanci používají k cestě do zaměstnání a zpět. Ostatně v praxi bylo plnění tohoto ustanovení již velmi obtížné.
ODPOVĚDNOST SE ZVYŠUJE NA DVOJNÁSOBEK Další novinka se týká věcí, které zaměstnanec obvykle do práce nenosí a které zaměstnavatel nepřevzal do zvláštní úschovy. U nich zaměstnavatel odpovídá „pouze“ do částky 10 tisíc korun, což je však dvojnásobek oproti dřívějšímu zákoníku, kde ručil jen do výše 5000 korun. Tato částka přitom může být v budoucnu zvýšena (valorizována) nařízením vlády. Může tedy nastat problém, kdy zaměstnanec tvrdí, že měl v kabátě 10 tisíc korun a někdo mu je v zaměstnání ukradl. Abyste se vyhnuli komplikacím s dokazováním a zneužíváním tohoto ustanovení ze strany zaměstnanců, vyplatí se využít dalších ustanovení zákoníku práce: Jestliže zaměstnavatel převzal věci, které se obvykle do práce nenosí, do zvláštní úschovy, odpovídá za škodu v plné výši. To je sice zdánlivě méně výhodné, ale zároveň existuje jednoznačný důkaz, že zaměstnanec nějakou cennost na pracoviště přinesl (vhodné je při takové úschově vystavit potvrzení o převzetí věci do úschovy, či situaci vyřešit uzamykatelnou skříňkou pro každého zaměstnance). Když už si zaměstnanci přinesou do zaměstnání nějakou cennost nebo větší částku peněz, měli by tedy požádat zaměstnavatele o uložení do úschovy (například trezoru) a vyzvednout si ji zpět až po skončení směny při odchodu ze zaměstnání. Zákoník práce sice předpokládá připravenost zaměstnavatele převzít takové věci do úschovy, ale jako povinnost to neukládá ani zaměstnavateli, ani zaměstnanci. Aby tedy bylo opatření účinné, musí v interním předpisu existovat jasný příkaz, aby takové věci zaměstnanci nenechávali volně ležet, ale dávali je do zvláštní úschovy. Ani v takovém případě se zákonné odpovědnosti za neuschované věci nezbavíte, nicméně alespoň můžete vyvodit důsledky z porušení interního předpisu. Zaměstnavatel odpovídá v plné výši také za škodu, kterou na těchto věcech (které se obvykle do práce nenosí) způsobil jiný zaměstnanec. Nelze tedy poškozenému říci, aby sám hledal zloděje a vypořádal se. Za událost odpovídá zaměstnavatel, který pak samozřejmě může škodu vymáhat po skutečném viníkovi. ODPOVĚDNOSTI SE NEZBAVÍTE Odpovědnosti se zaměstnavatel nemůže zbavit jednostranným prohlášením, například že neručí za věci odložené na věšáku. Takové prohlášení nemá právní důsledky. Podle zákoníku práce je zaměstnavatel odpovědný za škodu bez ohledu na její zavinění, jeho odpovědnost je odborně řečeno objektivní. Je tedy odpovědný za škodu i v případě, kdy neporušil žádnou právní povinnost. Je odpovědný i za škodu způsobenou jinými zaměstnanci nebo třetími osobami (například návštěvníky, hosty či klienty). Nezbytným předpokladem odpovědnosti za škodu na odložených věcech však je, že k odložení došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Dodejme ještě, že škoda může spočívat nejen v odcizení věci, ale i v jejím zničení nebo poškození. VĚCI OBVYKLÉ A NEOBVYKLÉ Z hlediska rozsahu odškodnění tedy zákoník rozlišuje odpovědnost za věci, které pracovníci do zaměstnání obvykle nosí (ta limitována není), a věci, které obvykle do práce nenosí (ta zásadně limitována je). Jak posoudit, o kterou ze zmíněných kategorií věcí se jedná? Především se vychází z toho, zda se jedná o věc, jejíž nošení do práce je obvyklé u většiny ostatních zaměstnanců. Rozhoduje objektivní pohled, a nikoliv subjektivní pohled jednotlivého zaměstnance. Přihlíží se také k místu a charakteru pracoviště, zařazení zaměstnance, ale též třeba k ročnímu období. Obvykle nošenými věcmi jsou samozřejmě oděvy, hodinky, mobilní telefony, kabelky (vše bez ohledu na jejich hodnotu), ale též například prsteny nebo náušnice. Nikoliv už ale třeba klenoty mimořádné ceny nebo ojedinělé umělecké hodnoty. Větší peněžní částky je třeba posuzovat zásadně jako věc, kterou zaměstnanci obvykle do zaměstnání nenosí. Ovšem v den, na který připadá výplatní termín (je-li výplata prováděna v hotovosti v pokladně zaměstnavatele), je nutno hledět na větší částku peněz až do výše celé (nebo příslušné části) čisté mzdy zaměstnance jako na částku obvyklou; v jiné dny již jako na částku neobvyklou. OBVYKLÉ MÍSTO PRO ODLOŽENÍ
Důležitou podmínkou odpovědnosti je „odložení věcí na místě k tomu určeném či obvyklém“. Také to je nutné hodnotit případ od případu, přihlíží se k praxi a zvyklostem u konkrétního zaměstnavatele.
Firma však zcela jistě neodpovídá za škodu, odkládají-li zaměstnanci své vlastnictví zcela libovolně. Věci musí zaměstnanec odložit na místě k tomu určeném (například v šatně, uzamykatelné skříni či zásuvce psacího stolu) nebo na místě, kam se obvykle odkládají (třeba věšák v zasedací místnosti). Jestliže zaměstnavatel poskytl zaměstnanci pro úschovu jeho věcí například stůl s uzamykatelnými zásuvkami nebo skříňku opatřenou zámkem, neodpovídal by za škodu, pokud by věci byly odcizeny z neuzamčené schránky, a pachatel tak nemusel překonat překážku. Rovněž nelze požadovat náhradu za škodu v situacích, kdy zaměstnanec například zapomene hodinky v umývárně, odloží-li si sako přes židli, nikoli do skříně, a podobně.
**ÚJMU JE NUTNO OHLÁSIT DO 15 DNŮ
O vzniku škody musí pracovník uvědomit zaměstnavatele bez zbytečného odkladu, nejpozději však ve lhůtě 15 dnů (počítané ode dne, kdy se o škodě dozvěděl). Jinak jeho nárok na náhradu škody zcela zanikne!
Zaměstnanec musí v uvedené lhůtě ohlásit zaměstnavateli alespoň vznik škodné události. Uplatnit nárok také na náhradu škody může eventuálně i později, při dodržení promlčecí doby podle § 106 občanského zákoníku.
Při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození nebo ztráty. Tedy z ceny obvyklé v místě a čase vzniku škody, snížené o částku připadající na případné opotřebení věci. Takový postup (odlišný například od praxe mnoha pojišťoven, které k opotřebení věci nepřihlížejí) výslovně vyplývá z paragrafu 272 zákoníku práce.
