ZA KAŽDÉHO POČASÍ

K o r u p c e

Úředníci nejsou ryby. Berou bez ohledu na to, zda je před rozbřeskem či pravé poledne. Na háčku může být cokoli. Jedinou jejich podmínkou je, aby je při tom nikdo nežádoucí neviděl. A přesto se každý rok provalí v celém světě tisíce velkých i malých korupčních afér. Do boje s korupcí vyrazila v půlce února i Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.

Podle mezinárodní skupiny Transparency International (TI), která sleduje úplatkářství a podobné nešvary ve světě a snaží se proti nim bojovat, stojí v čele nejzkorumpovanějších zemí Kamerun, Paraguay, Honduras, Tanzanie a Nigérie. Vzhledem k velikosti je na místě jmenovat i hned následující Indonésii. Lepší straně žebříčku vévodí Dánsko, Švédsko, Finsko, Nový Zéland a Island. Česká republika zaujímá z 85 zařazených zemí hezké 37. místo, jen kousek za Maďarskem. Mafiózní Itálie je 39., tedy horší a spolu s ní na této příčce trůní rovněž Polsko. Ve Spojeném království se podle TI uplácí méně než v Německu, které je na tom ještě o trochu lépe než sedmnácté Spojené státy. Čína, která je podle světového tisku na prvním místě co do počtu oznámených případů korupce, zaujala kupodivu jen 52. místo. Rusko je podle očekávání hodně dole.

Nesnadné měření

Korupce má tu zvláštní vlastnost, že se o ní ví všeobecně, ale málo konkrétně. Velkou výjimkou je již uvedená Čína. Čínské soudy loni projednávaly na sto tisíc případů podplácení a zneužívání pravomoci. Nejvyšší čínský prokurátor Chan Ču-pin tvrdí, že letos propukne velká protikorupční kampaň s cílem snížit počet podobných případů. Podle něho bylo loni v trestně stíhatelných případech zapleteno přes čtyřicet tisíc lidí. Asi 1800 osob z tohoto počtu představovali vládní úředníci na vysokých místech, přibližně 7000 soudní a správní činitelé a kolem 1200 stíhaných osob byli policisté. Inu, velká země, velká čísla. Podle výkonného ředitele TI Jeremyho Popea je korupce jako ledovec, z něhož je vidět pouze špička. „Na rozdíl od ledovce ale nevíme, kolik se toho skrývá pod vodou, dodává.

Transparency International sestavuje každoročně index vnímané korupce (corruption perceptions index) ve veřejném sektoru. Index, který v roce 1998 zahrnoval 85 zemí, vychází mimo jiné z údajů několika společností a mezinárodních institucí, jako jsou například Světová banka, Světové ekonomické fórum, Economist Intelligence Unit nebo Gallupův mezinárodní ústav pro výzkum veřejného mínění, a opírá se rovněž o názory podnikatelů. Každé sledované zemi je na tomto základě přiřazena hodnota mezi desítkou a nulou, přičemž čím vyšší hodnota, tím je daná země „čistší .

Index korupce TI je občas kritizován jako pokrytecký odsudek chudých zemí ze strany těch bohatých, které přitom často figurují jako zdroj úplatků. „Podnikatelé říkají, že země, v nichž podnikají, jsou zkorumpovány. Ale kdo je korumpuje? Podniky v těchto zemích, říká jeden z představitelů TI Wesley Cragg. Letos by měl být proto publikován také nový oddělený index náchylnosti k dávání úplatků, podle něhož zřejmě bohatý Západ ztratí leccos ze své proklamované ctnosti. Předseda TI Peter Eigen to řekl na loňském výročním zasedání organizace jasně: „Rozsah korupce v mnoha chudších zemích, zejména korupce jejich elit, a negativní vliv korupce na rozvoj a kritický stav většiny chudých zemí by byly mnohem menší, kdyby nedocházelo k nezákonným akcím ze strany podniků, které mají svá vedení v mnoha předních průmyslových zemích.

Znovu v centru pozornosti

Korupce se obvykle definuje jako zneužívání veřejného úřadu za účelem osobního obohacování. Jejími projevy jsou úplatkářství, zneužívání úředního postavení (udělování pracovních míst, kontraktů a dalších výhod, nezákonné financování politických stran) a obchodní korupce (úplatky, podvody, nezákonné obchodní provize). Po velkých aférách ze 70. let, kdy se provalilo, že americké zbrojovky jsou ochotny v zájmu odbytu výrobků uplácet kdekoho stamilionovými a někdy i miliardovými částkami, jako by nastalo období korupčního zklidnění. V posledních několika letech se však toto téma dostává znovu do popředí zájmu politiků, veřejnosti i vědců.

Přispěly k tomu vládní korupční skandály jak ve vyspělých, tak i v rozvojových zemích, v nemalé míře rovněž přechod bývalých komunistických států k tržnímu hospodářství, který přinesl spoustu příležitostí i chutí podplácet a brát úplatky. Podle Světové banky se v postkomunistických zemích navíc lze často setkat i s transformací korupce - její dřívější dobře organizovaný systém opírající se o stát se rozpadl do menších a volněji, či dokonce chaoticky uspořádaných forem, což v konečném důsledku vytváří mnohem nebezpečnější, respektive nesnadněji odstranitelnou situaci.

Jsou země, které mají podle všeobecného mínění korupci ve svých historických základech a jen tak se jí nezbaví. Z těch větších jde zejména o Čínu a Rusko, respektive o nástupnické státy bývalého Sovětského svazu. Podle řady vědců zabývajících se touto problematikou se korupci dnes dobře daří zejména všude tam, kde vlády ve velké míře něco regulují. Státní regulace totiž za vhodných podmínek vede k velké libovůli úředníků v rozhodování. Jako typická situace se obvykle uvádí licencování dovozu - úředník dá licenci tomu podniku, který ho podplatí. Vědci kupodivu nejsou zcela jednotni v názoru, zda korupce škodí ekonomickému růstu, nebo ne. Většinový tábor říká, že úplatky působí jako dodatečná „daň , která například prodražuje start nových projektů anebo snižuje kvalitu budované výrobní infrastruktury, protože veřejnou zakázku nedostane vždy ta nejlepší firma. V odborném tisku se ale občas objevují i pozoruhodné protiargumenty - podplacený úředník prý často pracuje usilovněji, úplatek je účinným nástrojem, jak překonat různé administrativní překážky a rychle odstartovat nový záměr. Podle výzkumů a studií, prováděných pod hlavičkou Světové banky, však lze doložit, že v zemích, v nichž se korupce zmenšila, se zrychlí tempo růstu investic i hrubého domácího produktu.

Rakovina bez hranic

Americký tisk nedávno přinesl zprávu, že byla odhalena rozsáhlá korupce inspektorů výtahů v New Yorku. Podle vyšetřovatelů se stal podezřelým téměř každý z 58 městských inspektorů, 40 z nich bylo proto raději hned odvoláno. List New York Daily News napsal, že typický inspektor bral ročně na úplatcích třicet tisíc dolarů. Co ale veřejnost podivilo nejvíce, to byl účel úplatků. Jejich cílem nebylo, aby inspektoři prohlašovali, že nespolehlivé výtahy jsou bezpečné. Peníze často platili zoufalí podnikatelé, aby měli jistotu, že majitelé domů dostanou úřední vyrozumění, že výtahy jsou špatné a je nutné je opravit.

Podobného humoru nelze najít mnoho. Sotva se lze smát, když se v důsledku korupce rozpadá Mezinárodní olympijský výbor. Zástupce malého afrického království Svazijsko David Sibandze odstoupil poté, co připustil, že jeho syn dostal 100 000 dolarů od univerzity v Utahu, jež sídlí v Salt Lake City, které vyhrálo kandidaturu na pořádání zimních olympijských her v roce 2002. Zein Abdin Ahmed Abdel-Gadir, zástupce Súdánu, přiznal, že od zástupců přípravného výboru zimních olympijských her 2002 v Salt Lake City přijal 24 000 dolarů, údajně jako půjčku na uhrazení výdajů na studia svého syna ve Spojených státech. Z výboru odešlo z podobných důvodů rovněž několik dalších členů. Česká členka výboru Věra Čáslavská přiznala, že i ona musela čelit nabídkám některých kandidátských měst, aby svůj hlas prodala.

Bývalý šéf NATO a belgický politik Willy Claes byl v prosinci minulého roku odsouzen za korupci ke třem letům vězení podmíněně. Koncem ledna padli v Bruselu dva nejvýše postavení funkcionáři firmy a její výkonné filiálky, které byly pověřeny Evropskou komisí řízením programu Leonardo pro učňovskou mládež. Zpráva auditora z loňského prosince říká, že se objevily případy poskytování lukrativních funkcí příbuzným a známým úředníků komise, fakturování přemrštěných částek a daňových úniků.

Podle bývalého ruského ministra vnitra Anatolije Kulikova utrácejí obchodníci v Rusku více než polovinu svých zisků na uplácení byrokratů. „Korupce v Rusku dosáhla takových rozměrů, že ruinuje ekonomiku, konstatoval Kulikov. Vážnost situace si dobře uvědomuje ruský premiér Jevgenij Primakov, když zdůrazňuje, že úplatkářství poškozuje ruské hospodářství a ohrožuje finanční příjmy státu i pomoc ze zahraničí. Mezinárodní měnový fond a mnohé jiné mezinárodní finanční organizace totiž váhají s poskytnutím dalších půjček Rusku mimo jiné právě proto, že se obávají, aby nezmizely v kapsách zkorumpovaných ruských úředníků. „Nikdy nevybředneme z naší politováníhodné situace, pokud nezahájíme boj proti zločinnosti a korupci, řekl Primakov koncem ledna.

Zatočit rázně s korupcí se rozhodla také slovenská poslanecká sněmovna. Podle novely trestního zákona, schválené 18. ledna, je po třech letech opět trestné nejen dávání úplatků, ale také jejich přijímaní. Tak tomu bylo na Slovensku již jednou, do roku 1995. Novela v témže roce však přijímání úplatků z trestního postihu vyjmula. Poslední úprava tak vrací trestní odpovědnost za uplácení do dřívějšího stavu. Podle některých údajů bylo do roku 1995 na Slovensku ročně pravomocně odsouzeno za úplatkářství zhruba 30 lidí, zatímco loni to bylo jenom několik málo jednotlivců.

„Věřím, že zavedením trestného činu podplácení se nám podaří rozběhnout intenzivnější boj proti korupci. Je to však pouze jeden z nástrojů boje s korupcí, poznamenal k tomu slovenský poslanec vládní Strany demokratické levice (SDL) Robert Fico, který novelu navrhl.

Nástup OECD

Do rázného boje s korupcí vyrazila rovněž Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Její nynější úsilí však není zaměřeno ani tak dovnitř jednotlivých států, jako spíše na jejich vztahy se zahraničím. Letos 15. února vstoupila v platnost Úmluva OECD o potírání uplácení zahraničních veřejných činitelů při mezinárodních obchodních transakcích. K úmluvě přistoupilo všech 29 členských států OECD a pět nečlenských zemí - Argentina, Brazílie, Chile, Bulharsko a Slovensko. Do půlky letošního února už ratifikovalo úmluvu dvanáct zemí, mimo jiné Spojené státy, Japonsko, Spojené království, Německo, Kanada. Českou republiku i Slovensko naplnění závazku ratifikovat úmluvu a přizpůsobit jí domácí zákony ještě čeká.

Cílem úmluvy je postupovat koordinovaně tak, aby jednotlivé národní legislativy uplácení zahraničních veřejných činitelů výslovně kriminalizovaly. To totiž nebylo vždy samozřejmostí. Jednotlivé vyspělé země, za něž je 29 členských států OECD obvykle označováno, totiž přistupovaly ve svých daňových zákonech k úplatkům různými způsoby.

Protikorupčním průkopníkem se přitom již před mnoha lety staly Spojené státy, které postavily úplatky zahraničním vládním představitelům mimo zákon a změnily i daňové předpisy. Jestliže platba poskytnutá zahraničním vládním úředníkům je podle zákona o praxi zahraničního uplácení (Foreign Corrupt Practices Act) z roku 1977 nelegální, nelze ji odečíst od daňového základu. S případným úplatkem poskytnutým zahraniční dcerou se u americké mateřské společnosti musí zacházet jako se zdanitelným příjmem. Dokazování nezákonnosti úplatku je na ministerstvu financí.

Německá úprava vždy byla a i dnes zůstává tak trochu volnější, protože započítávat úplatky (slušně řečeno provize) do nákladů je v této zemi za určitých okolností možné. Jednou z podmínek je, že jde o takovou platbu, která jasně přispívá k dosažení podnikového příjmu, tedy o zřejmou provizi, a která není spojena s kriminálním případem. Do nákladů ale není možné zahrnout dar jako například automobil. Loni v září byl v Německu zveřejněn zákon o mezinárodní úmluvě o potírání uplácení zahraničních veřejných činitelů při mezinárodních obchodních transakcích. Na tomto základě vstoupilo se zmíněnou konvencí OECD letos v únoru automaticky v platnost, že uplácení zahraničních úředníků je nezákonné. K jednoznačnému zákazu započítávání úplatků zahraničním úředníkům do nákladů dospělo i Rakousko.