Od Evropské unie žádáme především úlevy a shovívavost
V zavazadlech našich bruselských emisarů putovaly další čtyři domácí úkoly z českého evropanství. Mezi nimi je i ten energetický. Je zřejmě štěstím, že se jedná o kufříky diplomatické, není totiž zdaleka jisté, zda by celníci unie na své úz emí něco takového jen tak propustili. Aféra s nemocí šílených krav je ostatně stále ještě velmi živá.
Pilní žáci úlevy nepotřebují.
Co vlastně od té Evropy, jejíž skloňování patří do standardní výbavy byť jen podprůměrného politika, naše republika žádá? Asi totéž, co málo pilný žák po svém přísném profesorovi: úlevy a shovívavost. Potíž je však v tom, že nejde o běžný vědomostní test, jakých se během roku píší desítky, ale o přijímací zkoušku, kdy chatrný výsledek znamená oddálení uchazečova přijetí v řádu let. Jak to asi dopadne? Česká republika po Bruselu zřejmě více žádá, než nabízí. Řádný pedagog jistě bere v potaz řadu vnějších okolností, ovlivňujících výkon zkoušeného. Proto i podmínky, definované Evropskou unií v příslušných směrnicích o otevírání trhu s elektrickou energií a zemním plynem, umožňují uplatnění určitých přechodových období, během nichž se nastavení právních i věcných parametrů energetického podnikání uvnitř aspirujících států přiblíží realitě zemí EU. Zůstává otázkou, zda je to dáno přehnanou sebekritičností českého úřednictva, či jeho leností, avšak návrhy časových posunů implementačních kroků, které požaduje na Bruselu česká vláda prostřednictvím dokumentů ministerstva průmyslu a obchodu, zavánějí nechutí upravit energetiku a plynárenství k „obrazu evropského domu . Česká republika nyní požaduje, aby se liberalizace trhu s elektřinou posunula až na léta 2005-2006 a s plynem dokonce až na rok 2008. Přitom Evropa otevřela trh s elektřinou již letos a s plynem ho chce zpřístupnit příští rok.
Za pořádek odpovídá stát.
„Po vyřešení velkého problému se uvnitř objeví další, mnohem větší, říká jeden z Murphyho zákonů. Otevření energetického trhu totiž implicitně přepokládá, že vláda má ve „svém energetickém hospodaření pořádek. Za něj ovše m odpovídá stát. Nikoliv však jako vlastník akcií energetických podniků, ale jako legislativní orgán a regulátor přirozených monopolů. Nutno konstatovat, že v této oblasti stát zatím naprosto selhává. Fakt, že je ve většině energetických společ ností majoritním vlastníkem, toto selhání jenom zvýrazňuje a svědčí přinejmenším o značné nedbalosti.
Alfou i omegou státní regulace v energetice je totiž soubor relevantních cen. Nejedná se pouze o tolikrát diskutovanou nápravu cen plynu a elektřiny pro obyvatelstvo. Jde o ceny obecně. Je-li dnes jejich struktura pro odběratele elektrické energie poněkud zkostnatělá, je struktura cen plynu zcela primitivní. On totiž zdánlivě není důvod, proč je měnit a sofistikovat. Vždyť přece všechno docela funguje. Skutečnost, že podnikatelské obory v energetice vysílají vůči svém u okolí často velmi falešné ekonomické signály (viz případ masového rozšiřování elektrických přímotopů), je považována za marginální záležitost. Uspořádanost cen je však jen krokem blíže ke startovní čáře. Ten nejdůležitější nás ale teprve čeká. Jedná se o úplné účetní oddělení přepravní či přenosové služby od obchodu s elektřinou či plynem tak, jak to vyžadují evropské směrnice. Tento krok se týká jak s. p. Transgas či a. s. ČEZ, tak i všech šestnácti distribučních společností. Každá z nich, vlastnící a provozující energetické soustavy, musí být schopna definovat cenu své přepravní služby, a to jak sama pro sebe, tak i - za zcela stejných podmínek - pro další obchodníky. Je jisté, že se takovému kroku, který poněkud rozplétá gordický uzel cenového slepence nákladů na výrobu nebo dovoz, na přepravu a obchod, a tím otevírá dveře do ekonomických kuchyní energetických společností, budou tyto subjekty bránit. Takový názor ostatně sdílely všechny velké evropské energetické monopoly, neboť otevření trhu spolu s povinností poskytování přepravních služeb snižuje pohodlí zajišťované existencí výhradního postavení. Praktické výsledky otevírání trhu s elektrickou energií v zemích Evropské unie ovšem pr okázaly, že z pohledu národohospodářského se jedná o mimořádně pozitivní a účinný krok, jehož bezprostředním důsledkem je dramatický pokles cen pro konečné spotřebitele.
Zrcadlo hospodaření.
Proč česká vláda, mající navíc na rozdíl od většiny vlád Evropské unie jasnou výhodu majoritního rozhodování prakticky ve všech energetických společnostech, nezahájila již dávno přípravný proces, jehož obsahem by byla kalkulace nákla dů, spojených pouze s přepravou a distribucí plynu či elektrické energie, a výsledkem cena přepravního výkonu? Tato cena, podléhající státní regulaci, je přitom základní podmínkou pro jakékoliv otevírání trhu. Jistě je to spousta nepříjemné práce, neboť stát tak trochu nutí energetiku nastavit svému hospodaření zrcadlo a omezit si poněkud ma névrovací prostor pro ekonomickou ekvilibristiku. Je-li stát současně vlastníkem, nemusí to být pro jeho manažerské schopnosti vždy právě hezké vysvědčení. Nicméně lacinější plyn a elektřina pro spotřebitele nebo vstup České republiky do Evropské un ie za to stojí. Nebo snad ne?
