Za lepší zítřky!

Není možné donekonečna přepínat státní péči o chudinské čtvrti evropských měst.

Anglické nepokoje působí jako symptom nějaké závažné civilizační nemoci, kterou zatím neumíme dost dobře popsat, natož léčit. Mezi experty však panuje shoda v názoru, že Evropa vstupuje do období sociální nestability. Patriarcha evropské konfliktologie Johan Galtung pokládá rostoucí četnost vzpour a povstání za hlavní tendenci dnešního světa. Sílící příjmová nerovnost v kombinaci s pochybností o osudu sociálního státu plodí protestní aktivitu zvlášť mezi mládeží, jež cítí, že je připravována o budoucnost. Již nějakou dobu pozorovatelé s podivem zjišťují, jak omládl rebelující dav. Mezi rebelanty je stále více dětí školou povinných. Během loňských protestů ve Francii proti zvýšení věku odchodu do důchodu překvapovalo množství rozzuřených dorostenců, kterým důchodcovský stav v dohledné době rozhodně nehrozí. Rabující dav s iPhony není schopen formulovat své požadavky, ví jen, že tak žít nechce.
Osmdesátiletý Galtung je roduvěrný marxista, proto vidí jev prizmatem sociálních rozporů, které v poslední době nebyly hlavní starostí politiků. Bylo zvykem spatřovat hlavní nebezpečí v náboženském extremismu, v politickém islamismu a v hrozícím střetu civilizací, i když se každý západní politik dušoval, že nic takového neexistuje. Klubko problémů, s nimiž se potýkají evropské společnosti 21. století, nepochybně zahrnuje jak střet kultur a náboženství, tak i deindustrializaci v důsledku outsourcingu a stěhování průmyslu na východ, jak narůstající xenofobii, tak i neschopnost vlád plnit sociální závazky „státu všeobecného blahobytu“. Když k tomu připočteme politickou anémii vedení a znásobíme výsledek systémovou krizí, kterou prochází světové hospodářství, vyjde nám, že problémy nemají žádné celkové řešení, a přitom nemohou být řešeny ani postupně jeden po druhém.
Není možné donekonečna přepínat státní péči o chudinské čtvrti evropských měst, jež korumpuje jejich lumpenizované obyvatelstvo a zároveň připravuje o dynamiku zdravé části společnosti. Státní kasa už není s to utáhnout politiku pozitivní diskriminace bez ohledu na to, zda je užitečná, či škodlivá. Avšak každá snaha tuto péči omezit bude teď končit vzpourou podobnou té anglické. V nejširším smyslu otázka stojí takto: Je vůbec proveditelné odbourání „státu všeobecného blahobytu“ a navrácení se k normám z dob, kdy bylo zvykem nežít nad poměry a nejednat s lumpy tak, jako by jim společnost něco dlužila? Unese to demokratický systém? Anebo se promění nenápadně v nějakou formu autoritářství, které s příživníky cavyky nedělá?
Evropské sociální a politické kultuře byl vždy vlastní racionalismus a zatím se nezdá, že by o tuto vlastnost přišla. Ať už se občané západní Evropy bouří sebevíce (a v některých zemích se jedná o velmi zlidovělou tradici), značná část obyvatelstva v podstatě chápe, že bez utahování opasků a jiných bolestivých opatření to nepůjde. Francouzi se po střetech s policií vracejí do kaváren a Nicolas Sarkozy krok za krokem osekává sociální model. David Cameron pokračuje ve snižování státních výdajů, a dokonce nezkrotní Řekové v poslední době mírní své vášně, i když rozumnost ozdravných opatření, jimiž se snaží Evropa řešit dluhovou krizi, vyvolává oprávněné pochybnosti. Všichni vědí, že je to teprve začátek. Evropský model sociálního státu čeká generální oprava s přihlédnutím k demografickým a globalizačním tendencím. Končí jedna epocha a jen tvrdošíjní dogmatici to nevidí. Nikdo ovšem neví, nakolik vystačí zdravý rozum evropských občanů. A právě v tom okamžiku přichází na forbínu faktor multikulturalismu. Obyvatelé přistěhovaleckých předměstí nejsou integrováni do kultury racionalismu, jíž se Evropa mohla chlubit v minulosti. I přes nekonečné žvanění o sociální integraci vlády evropských zemí v reálu raději uplácely imigrantské komunity finanční podporou a hesly o nevměšování se do jejich záležitostí z důvodů náramné snášenlivosti. Imigrantská komponenta se může stát dvojitou rozbuškou. Na jedné straně na pozadí stále horších hospodářských poměrů může již samotná přítomnost značného množství státem vydržovaných „darmožroutů“ a „cizáků“ vyvolávat v občanstvu záchvaty nespokojenosti. Na druhé straně jejich protesty proti osekávání různých sociálních vymožeností a benefitů mohou nabývat hodně agresivní podoby, právě kvůli tomu, že nejsou zvyklí racionalizovat své jednání. Veřejná agrese přistěhovalců může mít revolucionizující vliv na ty vrstvy domácího obyvatelstva, které se cítí být ožebračovány vývojem. A to už ani čert nerozezná, kde třídní boj přerůstá do střetu civilizací a kde je tomu naopak.