Mero a Čepro by měly zůstat státní, ČEZ privatizujme, říká ministr průmyslu
Premiér Mirek Topolánek varoval minulý měsíc před energetickou závislostí na Rusku, které podle něj zneužívá svých zdrojů ropy a zemního plynu k vydírání svých evropských zákazníků. Ministr průmyslu Martin Říman sdílí obavy svého šéfa z ruského vlivu, ostře vystoupil proti projektu a otočení ingolstadtského ropovodu a zastavil přípravy česko-ruského memoranda o přepravě ruské ropy přes naše území dále na západ (EURO 45/2006). Energetická politika je ale širší téma než jen ropovody. Jedním z ožehavých problémů je i výstavba nových bloků jaderné elektrárny Temelín, a to zvlášť ve chvíli, kdy tato elektrárna má vážné potíže s palivem. A také privatizace a zestátňování různých podniků z tohoto sektoru (EURO 36/2006).
EURO: Bojujete v jednom šiku s premiérem a s ministrem zahraničí proti ruskému vlivu na náš energetický sektor. Český petrochemický koncern byl před několika lety prodán polské společnosti PKN Orlen, o níž se však spekuluje, že je již pod kontrolou ruských akcionářů. Podařilo se vám již zjistit, je-li PKN Orlen stále pod kontrolou polské vlády? Či kdo jsou rozhodující akcionáři? ŘÍMAN: To se tedy zjistit nepodařilo a nevím, jak by se to podařit mohlo. Polská vláda v něm kontroluje 25 procent a ve zbytku je ukryt otazník, komu vlastně patří. Riziko, že Unipetrol bude patřit Rusům, bylo spojeno s privatizací této společnosti. Již tehdy byla akcionářská struktura PKN Orlen stejná jako dnes. Nyní si klademe otázky, které si měla před dvěma a půl lety klást Špidlova vláda, když Unipetrol prodávala.
EURO: Není to ale tak, že má-li stát obavy, aby některé strategické podniky neskončily v rukách ruských firem, nemá je privatizovat? Když je přece prodá Polákům, Američanům či Italům, tak už nikdy nemůže ovlivnit, aby je neprodali dále Rusům, dostanou-li lákavou nabídku. Příkladem může přece být podíl v České rafinérské, který nyní firma Conoco hodlá prodat, a jako nejpravděpodobnější kupec je uváděna ruská společnost Lukoil. ŘÍMAN: Ano. Na pořadu dne proto třeba není privatizace společností Mero či Čepro. Možná by se dalo legislativně ošetřit, aby vlastnictví v těchto společnostech po jejich případné privatizaci muselo zůstat rozptýlené, ale i to lze samozřejmě obejít.
EURO: ČEZ také patří mezi tyto strategické energetické podniky, které by stát neměl privatizovat či si v nich ponechat alespoň 51 procent? ŘÍMAN: ČEZ je podle mne spíše na hraně té druhé strany. Pro mne je ČEZ privatizovatelná firma. Ale pro vládu s mandátem.
EURO: Podle vás si tedy stát ve společnosti ČEZ nemusí ponechat ani oněch 51 procent. ŘÍMAN: Nemusí. Jen bych možná přemýšlel o nějakých pojistkách, jako je zlatá akcie, kterou by si stát ponechal. Obecně je to cele privatizovatelná firma. Stát je navíc v ČEZ ve strašně schizofrenní pozici. Na jedné straně je to pro něj slepička snášející zlatá dividendová vajíčka, ale pak by měl tlačit na co největší zvyšování cen elektřiny. Jak jinak dosáhnout vysokých dividend? Na druhé straně by však měl usilovat o konkurenční prostředí v oblasti výroby elektřiny, které by cenu pro jeho občany i firmy tlačilo dolů. Stát se z této schizofrenie nemůže vymanit jinak, než že jednu z těchto úloh ztratí. Nemůže ztratit regulační roli, takže by měl privatizovat.
EURO: Česká republika nebude mít podle dostupných analýz v horizontu let 2015-2020 dostatek elektřiny. Dovážet ji se může ukázat jako velmi složité, protože podle propočtů bude trpět jejím deficitem celá Evropa. Společnost ČEZ na to může reagovat výstavbou nových bloků jaderné elektrárny Temelín. Mezi takovým rozhodnutím a připojením nových atomových bloků do sítě ale uplyne minimálně patnáct let. Je tedy nejvyšší čas, abychom to rozhodnutí udělali. Jaký je váš postoj k výstavbě nových bloků jaderné elektrárny? ŘÍMAN: Když se podíváte na historický vývoj spotřeby elektřiny, je evidentní, že je funkcí růstu HDP. Podíváte-li se třeba na posledních dvacet let vývoje spotřeby elektřiny v České republice, uvidíte jen dvě místa, kde se její růst zastavil. Na začátku a na konci devadesátých let, tedy v době propadu či zastavení růstu HDP. A jakmile HDP roste, totéž platí i pro spotřebu elektřiny. Například mezi lety 2000 až 2005 vzrostla u nás spotřeba o pět terawatthodin, tedy zhruba o osm procent. Předpokládáme-li, že HDP nadále poroste, po čemž jistě toužíme, nemůžeme strkat hlavu do písku a tvrdit, že spotřeba elektřiny neporoste. Prostě poroste. Úspory jsou hezká věc, ale to neznamená, že spotřeba elektrické energie bude klesat. Jak lidé bohatnou, zvyšují i své energetické nároky. Čím je společnost bohatší, tím více klimatizačních jednotek si může pořídit. A pořídí si je, přestože je to velký žrout energie.
EURO: Jak má Česká republika očekávaný nárůst poptávky po elektřině řešit? Podporujete výstavbu nového bloku jaderné elektrárny? ŘÍMAN: Jsem členem vlády, která má ve svém programovém prohlášení větu, že nebude žádným způsobem pracovat na výstavbě dalších jaderných bloků v České republice. To respektuji. Nicméně předpokládám, že kabinety, které přijdou po této vládě, otázku nových bloků jaderné elektrárny Temelín budou muset řešit.
EURO: Jestliže vaše vláda nepočítá s výstavbou nových jaderných bloků, jak hodlá zabezpečit dostatek elektřiny v letech 2015-2020? Jaké řešení tedy nabízíte? ŘÍMAN: Zatím nedostatkem netrpíme. Naopak můžeme ročně nějakých deset terawatthodin vyvážet. Pomáháme tím Slovákům, kteří tyto problémy již mají. Skoro bych řekl, že je to i náš morální závazek z dob federace, kdy se zdroje elektrické energie stavěly více tady než na Slovensku.
EURO: Hovořím o nedostatku v letech 2015-2020. ŘÍMAN: Čas na hledání řešení tedy ještě máme.
EURO: Právě že už nemáme, trvá-li výstavba nového jaderného zdroje patnáct let. ŘÍMAN: Závazek této vlády nestavět nové jaderné zdroje byl vědomým politickým ústupkem a předpokládám, že další vlády si napíší do programového prohlášení něco jiného.
EURO: Jaká je odpověď vaší vlády na zajištění dostatku elektřiny po roce 2015 či 2020, nechcete-li stavět další jaderný zdroj? ŘÍMAN: Osobně si myslím, že není jiná cesta než nový jaderný zdroj. Ale ještě není pět minut po dvanácté. Ještě je čas rozhodnout. Musíme však o tom vést společenskou debatu. Většina lidí musí pochopit, že skutečnost, že po otočení vypínače se rozsvítí žárovka, není tak samozřejmá jako to, že ráno vyjde Slunce.
EURO: V souvislosti se zvyšující se spotřebou elektřiny je také nabíledni otázka prolomení limitů pro těžbu hnědého uhlí. Souhlasíte s těžbou hnědého uhlí za limity? ŘÍMAN: Pro mne to je jen otázka toho, zda se ti, kdo chtějí těžit, dohodnou s lidmi, kteří tam mají majetky. Nic jiného není ostatně ani možné. Naše legislativa neumožňuje, aby byly vyvlastněny nějaké nemovitosti z důvodu těžby. Debata o limitech je nesmyslná. Limity jsou jen usnesením vlády. Není to nic, jen politická proklamace. Důležité jsou zákony a ty žádné územní limity neznají. Když těžaři splní zákonné podmínky, budou moci těžit za takzvanými limity. Klíčová je jen dohoda o vyřešení vlastnických vztahů na dobývacím území.
EURO: Stát tedy nemá možnost dobývací prostor, který je nyní takzvaně za limity, třeba přidělit někomu jinému než tomu, kdo na něm již operuje? ŘÍMAN: Tato idea je za limity reality.
EURO: Po celém světě jsou nyní znárodňovány energetické zdroje. ŘÍMAN: Dříve obcházelo světem strašidlo komunismu, nyní je to znárodňování energetických zdrojů. Výsledky budou podobně špatné. Začne-li se stát míchat do energetiky, jediným výsledkem bude ještě méně elektřiny, což nakonec povede mnoho politiků k tomu, aby se do ní ještě více míchali… Půjde o začarovaný kruh a bude to trvat dlouho. A je strašně špatně, že se znárodňuje. Jako dříve, když nebyli rohlíky, tak se řeklo, že za to mohou keťasové…
EURO: Vy tedy rozhodně nepodpoříte žádné myšlenky na znárodnění těžby energetických zdrojů v České republice, například formou prudkého růstu poplatků za těžbu uhlí? ŘÍMAN: Ne.
EURO: Výši poplatků z těžby stanovuje zákon? ŘÍMAN: Jejich výši stanovuje ministerská vyhláška a ze zákona může být maximálně do deseti procent z prodejní ceny dané suroviny. Můžeme vést debatu o tom, má-li to být 0,2 procenta z ceny hnědého uhlí, jako je tomu dnes, nebo třeba 0,4 procenta. Rozhodně však nehrozí, že bych chystal zvýšení poplatků k oněm deseti procentům, což by ale zcela jistě pro těžařské firmy nebylo likvidační a nemělo by to zestátňující efekt jako Moralesových 80 procent.
