ZA MÍR SE ZBRANÍ V RUCE

Zájem o ukončení boje budou mít nakonec bohatí

Prezident Spojených států amerických nyní vymyslel to, co jsme dobře znali už jako děti: boj za mír. Kdyby to náhodou někdo nevěděl, tak USA bojují za mír. Je skvělé, že tak činí skutečnými vojenskými prostředky. Podívejme se, jak je ten boj za mír vlastně daleko.
Prezident Dabljú zpravidla říká něco hrozného. Už když se objeví, všechno se třese. Ještě štěstí, že je prezidentem právě on, Clintonovi by to rozhodně tak dobře nešlo. To byl jen takový obyčejný občan. Usměvavý, občas vzal do pusy saxofon, jindy zas jiní udělali totéž s ním, občas si natáhl džíny, popadl golfové hole, zkrátka nepokrytě se těšil ze života, jehož úroveň mimochodem za jeho vlády přece jenom vzrostla. To Dabljú je chlapík vojenského střihu. Když vystoupí z letadla, skoro pod ním duní země. Levá, pravá, levá, pravá. Rozhlédne se kolem, „natřese se“ a něco prohlásí. Mohu-li věřit tisku, tento vůdce boje za mír už sdělil i takovou myšlenku, že kdo není s nimi, je proti nim. Ovšem to nevede nikam jinam než do pekla.

Neutralita.
Existuje dvojí vysvětlení – jako v každé špatné hře. Buď tisk, který sám sebe pokládá za pravicový, vložil prezidentovi do úst lež, a pak překročil jistou hranici. Anebo to Dabljú, velký obránce míru, skutečně řekl. Pokud ano, měli bychom zpozornět, protože v tom případě jde o hrozivý a špatně čitelný signál.
Prohlášení vrchního mírotvorce jménem Dabljú znamená, že ve světě se neutralita stala nelegitimním postojem. Je třeba souhlasit s Amerikou, a spolu s ní kráčet cestou zápasu za mír. Myslím, že něco takového nehlásal ani sám zakladatel boje za mír Džugašvili, největší vůdce lidu všech dob. Pro něho každý, kdo byl neutrální, byl neutrální. Byl to Leonid Iljič Brežněv, kdo vymyslel třetí svět, který nepatří ani sem, ani tam, třebaže očividně někam patří. Dabljú se s tímhle nespokojí, jeho řeč je jasná. Zajímalo by mě, jak asi vypadá americké peklo. Určitě je tam spousta pěkných koček a zatracené horko. A pekelnou bránu možná hlídá Schwarzenegger. Žádná neutralita, buď patříš sem, nebo tam. Jenomže neutralita existuje. Opravdu.
Většina světa se cítí být terčem proto, že mu to tvrdí televizní stanice CNN, a co říkají v televizi, to je přeci pravda. Politická kariéra jistého maďarského gentlemana začala tím, že když tloukli jeho kamarády, honem se k nim přidal, aby taky nějakou koupil. Všimli si ho, jednu slíznul a pak už stoupal vysoko, vysoko, až do těch nejvyšších sfér. A tak nějak to bude i s námi. Sami sice nejsme terčem, ale tolik nás přesvědčují, že ano, že už po tom skoro toužíme. Milý strýčku Ládine, ty jeden zlý strýčku, naše pravlast leží někde tam, kde ta tvoje, ale my bychom teď moc a moc chtěli být tvými nepřáteli, napiš si nás prosím na seznam, o jednoho víc nebo míň, tobě už to přece může být jedno. Rač nám sem taky něco poslat, ať už máme konečně taky nějaký opravdický obraz nepřítele, jinak zase o něco přijdeme. Strýček bin Ládin pak přeříká modlitbičku ve své jeskyni či bunkru a zase nám nepošle nic. Pravděpodobně nechápe, co bychom od něho mohli chtít, když nejsme ani Američané, ani Izraelci. A my jsme přitom zveřejnili v tisku, jak dobří Američané a Izraelci jsme, ale to si on neumí přečíst. Škoda.
Žil byl v Americe jeden člověk. Ještě stále žije, ale tenkrát byl mladý a nesmírně populární. Jak se dnes módně říká: byl superstar. Byl velká hvězda, přestože nečetl v televizi zprávy ze čtecího zařízení, ani v jediném zábavném pořadu nevyprávěl žádnou z anekdot, které znal ještě od přátel svého otce z divadelního klubu. Byl hvězda, přestože nebyl běloch a přestože byl pořádně nafoukaný. Tohoto pána povolali do mimořádně spravedlivé vietnamské války. Uměl číst, takže si přečetl povolávací rozkaz, a řekl: já nemám vůbec nic proti Vietnamcům, a hotovo, nešel nikam. K tomu všemu ještě přestoupil na muslimskou víru a přijal arabské jméno. Byl odsouzen, díky kauci ale zůstal na svobodě, dostal distanc ve sportování a trvalo osm let, než se znovu propracoval na vrchol. Jméno tohoto černého bojovníka za mír se stalo legendou a jeho věta rovněž. O čtvrt století později zapaloval olympijský oheň na olympijských hrách pořádaných v jeho vlasti. Třesoucí se rukou, už vážně nemocen, jeden z největších sportovců všech dob. O jeho životě byl natočen film a napsána divadelní hra, byla mu vztyčena socha a na světě jen sotva žije někdo, kdo by nevěděl, že mezi námi žije muž, který dostal od Alláha jméno Ali. Právě na něho jsem si onehdy vzpomněl, když mi v televizním vysílání chtěli namluvit, že mým nepřítelem je Afghánistán. Prosím pěkně, není.

Kdo mně ublížil?
Rád bych tu konstatoval i jménem všech, kteří nemají odvahu to napsat, a s velmi hřejivým vědomím toho, že mohu být propuštěn redakcemi listů, pro které píšu: nemám vůbec nic proti Afgháncům, mně neublížili.
Ublížili mi ti, kdo připravili mé předky o majetek, ostatně získaný prací. A mezi nimi nebyl ani jeden Afghánec. Ublížili mi ti, kdo mě kvůli jednomu popsanému papíru zbavili možnosti pokojně studovat. Nebyl mezi nimi ani jeden Afghánec. Ublížili mi ti, kdo mě kvůli mé práci určené pro divadlo na léta vyhostili z veřejného života. Nebyl mezi nimi ani jeden Afghánec. Ublížili mi ti, kdo mě prohlásili za vlastizrádce, když jsem napsal, že nejsem příznivcem toho, aby nám vládl vážně narušený, psychicky nemocný člověk. Přitom nedlouho před tím sami uvažovali o tom, jak si mě koupit. Ublížili mi ti kolegové, kteří ze mě chtěli nejdřív udělat šéfredaktora a v okamžiku mé nejhlubší profesní krize na pokyn sbírali podpisy proti mně. Ani mezi nimi nebyl jediný Afghánec. Jsem-li jakožto věřící člověk připraven jim odpustit, proč bych měl pokládat za svého nepřítele národ, který mi nikdy nezkřivil ani vlas? Ano, bohužel už je to tak: já jsem ta neutrální, k záhubě předurčená entita žijící na americké zeměkouli, a to proto, že bych s velkou chutí napsal samými velkými písmeny: NEMÁM VŮBEC NIC PROTI AFGHÁNCŮM.
Nelíbí se mi obchod s drogami, ale velcí dealeři – jak jistě víte – nejsou Afghánci. Ti drogy produkují, protože nic jiného nemají, a pak přijdou obchodníci a zaplaví jimi svět. To se mi nelíbí. Nelíbí se mi žádný druh náboženského fanatismu. Odsud, ze středu Evropy, nerozumím tomu, proč by měla být televize nepřítelem člověka, který každý večer shlédne dva sportovní přenosy. Přestože mě podvedlo mnoho žen, nechápu, proč by se měly halit, proč by měly být kamenovány, bity holí, zabíjeny. Je to nelidské, odporné a měli bychom to odstranit. Jenomže všichni dobře vědí, že tohle není příčina amerického útoku, o občanská práva afghánských žen tu nejde. Afghánský režim by se zhroutil sám od sebe, protože lidé mají rádi odhalené nohy, McDonalda a spoustu různé zábavy. Mají rádi sport, biograf a nevěří, že by je Alláh za tohle všechno trestal. Ať je to ale jakkoli nepochopitelné, neužitečné a nesympatické, neznamená to pro mě nepřátelství. Nemám nic proti Afgháncům. Proti jejich režimu ano, ale ten ať si pokud možno odstraní oni sami. Je to jejich režim. Nabízí se otázka, zda nejsem zapřisáhlý terorista. Ne, nejsem. Už jsem to v životě napsal mnohokrát: viníky je třeba trestat. Viníky. To jest ty, kdo zorganizovali a provedli akce, jež připravily o život nevinné lidi. Tito provinilci patří tam, kam patří i naši vlastní teroristé, kteří strhávali nehty, týrali lidi k smrti, stříleli do davu. Dobrovolníci fanatického režimu, kteří rozsévali smrt a brojili proti světu svobodnějšímu, než byl ten jejich. Hezky jsme si s nimi poradili, jen co je pravda! Najdou se mezi nimi tací, jejichž rodinný majetek činí v součtu více než celé afghánské HDP. Bojujme společně proti terorismu. Ale jen proti tomuto, ať pochází odkudkoli a obrací se proti čemukoli.

Bohatství není nikdy spravedlivé.
Dabljú řekl, že armáda bude mířit jen na vojenské cíle a na výcvikové tábory. Nestalo se tak. Dnes a denně přicházejí hlášení o tom, že ta či ona raketa minula cíl. Tu zasáhla obytný dům, tu zase sklad potravin. Kdo má smůlu, ten nějakou koupí, a takových by mohlo být i víc, kdyby Američané moc chtěli. Jenomže…
Mnozí nemají v lásce Ameriku. Amerika je oblíbena pro své finance. Pro peníze, které získává z nemajetného světa. Státy velké celosvětové koalice se předhánějí, když je třeba mít rád Ameriku. Vládám se tahle láska hodí, zisky z ní se vyplácejí v hotovosti. Ještě mizernější je to s neosvícenými národy. Ty jsou Amerikou okouzleni mnohem méně. Dokud denně dopadá jen pár tuctů bomb a uškodí nanejvýš kozám na pastvě, svět se jakžtakž vyrovná se svou averzí, ale totální válka vedená proti nebohým Afgháncům by mohla oživit něco takového, co už na světě jednou bylo, a to nejen proto, že sem Rusové cpali rubly. To něco se jmenovalo antiimperialistická solidarita. Před bohatým se chudý plazí, protože doufá, že mu o Vánocích hodí nějaký ten groš, jinak ho ale nemůže vystát. Bohatství totiž nikdy není spravedlivé. A to potom bude proti velmoci demonstrovat stále víc a víc lidí, znovu se objeví intelektuálové, Rollandové, Sartrové, Wellsové, kteří o svobodné soutěži řeknou, že svobodná není, a všechno začne téměř znovu od začátku. A tohle je tedy v sázce, ne to, jestli dostanou bin Ládina živého nebo mrtvého. Není vůbec jisté, že ho Amerika chce. Pokud skutečně konzultuje se spisovateli, pak už nepochybně některý z kolegů řekl některému z hlavních poradců, že horší než živý bin Ládin je bin Ládin mrtvý. Mrtvý, který se faktem své smrti může stát předmětem náboženského uctívání, mučedník seslaný bohem, výjimečná bytost, jejíž mučednictví navěky zůstane zapsáno do velké knihy.
Kdyby bývali nechali Ježíše v klidu pracovat, zemřel by jako průměrný prorok, protože mu nikdo příliš nerozuměl. Seběhlo se to však jinak a on se stal světovým náboženstvím. Je možné, že Amerika potřebuje nepřítele mytizovaného v živoucího strašáka k tomu, aby vzkvétala vojenská lobby a aby se jedenapadesátému státu Unie dařilo dobře.

Jedenapadesátý stát Unie.
Bin Ládin a jeho parta nebojuje proti Amíkům a zejména ne proti Evropě. Mají jediného nepřítele: Izrael a jeho nejdůležitějšího spojence, který vydržuje jedenapadesátý stát Unie. Tohle je cíl, nic víc, nic míň. Tam by měl zavládnout mír, aby byl skutečný mír, jenomže to se jedenapadesátému nelíbí, jemu to takhle vyhovuje. Dabljú, vůdce světa, nám sdělil, že chce takovou Palestinu, která by uznala Izrael. To je vynikající požadavek. Spravedlivý a demokratický. Stanoví kritéria tomu, který se ještě nekonstituoval, proti existujícímu. Palestina totiž existovala, ale dnes neexistuje. Palestinci žijí většinou v táborech, mnozí byli vyhnáni ze svých území. Proti nim stojí stát, který je nepovažuje za státotvorný faktor. Nemělo by se to formulovat jinak? Třeba: obě strany nechť vzájemně uznají stát toho druhého? Usáma bin Ládin jednou prohlásil, že cílem jeho hnutí není nic víc, než dosáhnout toho, aby Amerika posuzovala Židy a Araby na středním Východě stejně. Bush znovu ukázal, nakolik to platí. Ti, od nichž Amerika očekává bezpodmínečné nadšení, skutečně do konfliktu vstoupili. Nejnechutnější je postoj Ruska. To se teď cítí oprávněno k boji proti čečenskému terorismu. Bylo by to k smíchu, kdyby při tom neumírali denně lidé. Existuje jeden malý národ, který by po vzoru několika velkých také rád vystoupil z bývalého Svazu, ale nenechají ho. Bojuje za to do posledního dechu. To je celé. Tečka. Terorismus? Pak bychom za teroristy museli na základě stejného klíče označit i maďarské bojovníky z šestapadesátého roku. Nový svět.
V dětství jsme se učili, že socialismus je nejvyšší společenská forma, která předčí kapitalismus. Protože kapitalismus je plný protikladů a socialismus nikoli, je ztělesněním harmonického „lepšího světa“. Později, když jsem dospěl, učili mě, že socialismus je obrovský nesmysl, zato kapitalismus, to je to pravé. Třebaže není dokonalý, ale co je dokonalé …, takže člověk musí uznat, že to je to pravé. Oba omyly vycházejí z předpokladu, že historické procesy se v jistém bodě zastaví. Dospějí do určitého klidového stadia, a od té chvíle už pouze zní hudba sfér pod taktovkou Zubina Mehty, který dá vale třem tenorům. Omyl. Každé na první pohled extrémně velkorysé historické řešení indikuje právě opačný extrém. Nejtrvanlivějším právním systémem všech dob byla Římská říše.
Jisté je, že kváskem nového řádu bude víra. Člověk dospěl do skutečně vysokého stupně rozvoje svého rácia. Je už natolik moudrý, že uznal, že je mu ta jeho moudrost k ničemu. Zápas trvá a kdosi má opravdu velký náskok. Americký systém je osvícený, ale mimořádně nespravedlivý. Tuhle soutěž by už čím dál více lidí chtělo odpískat a vypsat místo ní jinou, s jinými pravidly.
Lidstvo se v sobě potýká se dvěma významnými hodnotami, chcete-li s dvěma různými bohy. Bohem vítězství a Bohem spravedlnosti. Starý zákon je Bohem vítězství, Nový zákon Bohem spravedlnosti. Oba jsou důležití a směrodatní. Jménem pro vítězství je bohatství, jménem spravedlnosti je rovnost. Když se ale jeden bůh dostane příliš vysoko, druhý nabývá na síle. V této chvíli právě dlí velmi vysoko Bůh peněz. Nejsou korigované majetky, znovu rozdělené statky, svobodná soutěž zdivočela jako apokalyptičtí jezdci. Bůh peněz slaví hody a přisednout k jeho tabuli přijde draho. My si to dovolit nemůžeme. A tak zbývá druhá cesta. Není pochyb o tom, že v nastávajících desetiletích, ne-li dříve, zatroubí Bůh spravedlnosti do boje. Budou tací, kteří se zvuku trub z jiskřících obrazovek nezaleknou. Sociální obrat, který svobodná soutěž vyvolá, se ještě neodehrál, odehrát se však bude muset. Pravděpodobně se vygeneruje jinde než v Evropě, přesune se do prostoru, který byl socializován v asijských výrobních podmínkách. Amerika má dva protivníky: Čínu a arabský svět, jejichž zájmy by mohly dokonce i splynout. Hrobníky kapitalismu nejsou Gus Hall se svou trpasličí politickou stranou ani Togliatti, nýbrž ony miliardy lidí, které nás nechápou, stejně jako my nechápeme je. V současnosti dochází k šíření dvou náboženství: buddhismu a islámu, zároveň s tím klesá počet katolíků a protestantů. Po několikaleté hysterii vypukne nelítostná ekonomická krize. Tato krize ještě dále zhorší šance na sblížení a vyprázdní i peněženku světového režiséra. Všichni sedíme na palubě obrovského letadla, které se řítí do záhuby. Nakonec to nebudou chudí, kdo bude mít zájem na ukončení boje, ale ti bohatí.

Šťastný Tálibán.
Viděl jsem muže, který seděl na ruinách a zabýval se svou mizernou zbraní. S úsměvem mi řekl: bombardujou, ale stejně nevyhrajou. Tehdy jsem pochopil, že proslulý slogan doktora Marxe se naplnil právě tady a teď. Ten člověk může ztratit jen své okovy, nic víc. A co může získat? Měřeno jeho očima: všechno. Ten muž byl tam v tom prachu šťasten, nezakrýval si tvář jako někteří maďarští podvodníci, když je vedou v želízkách. Věděl něco, co neví žádný z našich současných sociologů. Na světě to nechodí tak, že se stane to, co řeknou bohatí.
Plameny dvou hořících totemů vrhly světla na rozpory současného světa, které se nedají vyřešit ani pomocí virů, ani bombami. Boj skutečně zuří. Nikoli mezi Araby a Američany, ale mezi běžci na krátkou trať svobodné soutěže, kněžími Boha vítězství, a hledači Boha spravedlnosti. Tento boj bude konečný. Vlastně ne. Potrvá do té doby, dokud bude na světě lidstvo. Světová velmoc začne vyhnívat v okamžiku, kdy zůstane na střeše světa docela sama. Nyní je mnoho lidí na straně Ameriky. Zdánlivě. Na střeše světa je jen jedno místo a cesta odtud vede jen dolů. Nesmete-li všechno vichřice. Důvěřujme vítěznému a spravedlivému bohu, protože nic jiného ani dělat nemůžeme. Mezi pohany vyhlašujícími křižáckou válku a fanatiky hlásajícími mstu nám nic jiného nezbývá.