Chceme-li pochopit, co se v posledních letech děje na politické scéně Spojených států, nevyhneme se bližšímu seznámení s hnutím Tea Party. Iniciativa, která se v názvu inspirovala odkazem Bostonského pití čaje, slavné protibritské revolty z roku 1773, bývá přes tuzemský mediální filtr líčena mnohdy až příliš zjednodušeně. Výsledkem je obraz radikálně pravicového, populistického, skrytě rasistického sdružení bílých staromilců ze střední třídy, kterému je trnem v oku cokoli, co vzejde z Obamovy administrativy.
Během necelých dvou let od prvních „čajových dýchánků“ bylo napsáno a vydáno několik analýz, které se snažily popsat a zdůvodnit popularitu tohoto hnutí. Kniha The Tea Party Goes To Washington nabízí čistě subjektivní, ale možná srozumitelnější pohled. Jejím autorem je totiž jedna ze současných hvězd Tea Party, republikánský senátor za stát Kentucky, Rand Paul.
Nejde o dílo, které by mělo politikovi primárně pomoci v průběhu kampaně. Koneckonců Paul ho vydal až poté, co se loni v primárkách nejprve úspěšně postavil establishmentu ve vlastní straně a poté deklasoval i demokratického protikandidáta. V knize se naopak od svého zvolení do horní komory Kongresu v podstatě odpíchl. Označil ho za důkaz, že vítězství bylo součástí širokého hnutí, ve kterém voliči řekli „dost“ masivnímu zadlužování a nekontrolovatelně bobtnající federální vládě. „Přišli jsme si vzít svoji vládu zpátky,“ citoval ze své řeči po vyhraných primárkách.
Pokud se někomu zdá příjmení Paul povědomé, ale spojuje si ho s jiným politikem, nehádá špatně. Rand Paul je synem člena Sněmovny reprezentantů a jednoho z republikánských kandidátů na prezidentské volby v příštím roce Rona Paula. Právě on je mimochodem považován za jednoho z ideových guruů Tea Party. Díky nekonvečním názorům stál obvykle mimo hlavní proud i ve vlastní straně a současně rozhodujícím způsobem ovlivnil svého syna. Ten sice byl na veřejnosti aktivní od mládí, do loňského roku se ale živil jako oftalmolog. Zlom podle jeho vlastních slov přišel s rostoucími obavami z budoucnosti kvůli obrovskému zadlužení země po vypuknutí finanční krize. Do politického klání se pustil s takovou vervou, že mu to v listopadu 2010 vyneslo senátorský post, na který jeho otec za dlouhá léta politické kariéry nedosáhl.
Jen co je v ústavě
Za svým úspěchem a obecně popularitou Tea Party vidí Rand Paul naštvanost rostoucího počtu amerických občanů nad tím, jak se poslední vlády, ať už republikánské nebo demokratické, vzdálily od původních ideálů „otců zakladatelů“. V knize potom předkládá vlastní politickou filozofii, která se v podstatě shoduje s myšlenkovými zásadami hnutí.
Jak sám autor přiznává, podobně jako jeho otec stál i v prostředí konzervativních politiků od počátku trochu stranou. Silné zaměření na nedotknutelnost osobních svobod, volný trh a slabou vládu mu vyneslo pozici outsidera. Zatímco v ekonomické teorii jsou mu nejblíže autoři z rakouské školy jako Ludwig von Mises nebo Friedrich August von Hayek, v politice čerpal vedle otcovy inspirace hlavně z odkazu bývalého senátora Barryho Goldwatera a ještě známější republikánské ikony, prezidenta Ronalda Reagana.
V politologickém žargonu si Rand Paul vysloužil nálepku libertariána, ač sám se považuje spíše za „konstitučního konzervativce“. Tento termín připomíná, jak důležitý význam má pro Tea Party americká ústava: co nemá oporu v základním zákonu, nemá opodstatnění. Touto optikou se Paul dívá nejen na nedávné reformy, například zdravotní „Obamacare“, ale i na existenci některých vládních agentur, ministerstev nebo třeba Vlasteneckého zákona (Patriot Act), který po teroristických útocích v září 2001 zvýšil pravomoci bezpečnostních úřadů. Jako striktní zastánce vyrovnaného rozpočtu ostře vystupuje proti nákladné záchraně finančního sektoru, která byla zvolena za George W. Bushe a prohloubena za Obamy.
Tvrdě i v Senátu
Úplně mimo tradiční republikánský trend posledních let je potom v názorech na zahraniční politiku. Zejména v odporu vůči vysokým výdajům na obranu, angažovanosti v Iráku či Afghánistánu a požadavku, aby armáda USA mohla zasahovat v zahraničí pouze po formálním vyhlášení války.
Že to autor myslí se svými postoji vážně, stačil dokázat během dosavadního krátkého působení v Senátu. Protřelé mazáky z obou politických stran potrápil sveřepým odporem vůči rozpočtovým kompromisům, procedurálním bojkotem rozšíření platnosti vlasteneckého zákona či návrhem, aby si zákonodárci museli povinně prostudovat legislativu, o které budou hlasovat.
Rand Paul zkrátka zosobňuje skutečnost, že Tea Party se po loňských kongresových volbách proměnila z lidových táborů na sílu s reálným vlivem na politiku v USA. Dokazuje, že nemalá část Američanů je ochotna stále bojovat za ideály, na kterých jejich stát před více než dvěma sty lety vznikl. Bez ohledu na to, že se některé projevy členů hnutí zdají naivní, mimo zaběhlou politickou korektnost či z evropského pohledu málo pochopitelné.
===== The Tea Party Goes To Washington =====
Autor Rand Paul
Vydal Center Street, New York 2011
Rozsah 249 stran
