Nad rozpočtem vládnou rozpaky
Letošní ztráta konsolidační agentury se odhaduje na šedesát miliard korun. Před touto cifrou bledne i zklamání z „infantilnosti“ nezávislé poslankyně Hany Marvanové–Wagnerové. Pokud vláda chce bez deseti miliard mimořádných daňových příjmů dodržet nasmlouvaný deficit státního rozpočtu na příští rok, je kam sáhnout. Další možností je úvěr nabízený Evropskou investiční bankou. Ten patří, alespoň podle zveřejněných podmínek, mezi ty, které se vyplatí přijmout, i když to nepotřebuješ. Z hlediska vnitřní struktury státního rozpočtu však úvěr nebo odložená úhrada ztrát vyjdou nastejno. Rozpočtové toky peněz to nezprůhlední. Ne-li naopak.
Technologii státního rozpočtu rozumí náměstek ministra financí Eduard Janota a pár lidí na ministerstvu financí nebo z jeho okruhu. Možná i několik poslanců z rozpočtového výboru. I když jisté to není. Jinak jde o neprůhlednou sféru, což ovšem není česká specialita. Vzhledem k rekordním plánovaným výdajům přes 850 miliard korun se zdá těch chybějících deset miliard na příští rok jako marginální záležitost. A také to marginální je. Krátce po povodních agilní ministr pro místní rozvoj Pavel Němec slavnostně oznámil, že jeho úřad našel miliardu korun na povodně ve svém rozpočtu, který Němcův předchůdce Petr Lachnit označoval za mimořádně napjatý. Nová miliarda se ve skutečnosti samozřejmě nenašla. Jen se změnily priority. Restrukturalizace výdajů se tomu říká. Nyní Němcův resort údajně žádá oproti původnímu rozpočtu dvě miliardy navíc. Na povodně, samozřejmě. Také restrukturalizace. Původně plánované zvýšení objemu mzdových prostředků pro státní zaměstnance na příští rok mělo činit čtrnáct miliard korun. V prvním návrhu státního rozpočtu ale bylo jen deset a půl. Kam se podělo zbývajících 3,5 miliardy? Buď se počítalo s tím, že se to s odbory nějak usmlouvá, nebo že se peníze v rozpočtu nakonec nějak dohledají.
V kolotoči velkých čísel není miliarda žádná suma. Takže povyku kolem jednoho nezvládnutého hlasování bylo zbytečně moc. Údajná infantilita Marvanové (to se Vladimír Špidla vyznamenal, dovolovat si na slabou ženskou) přinesla největší užitek v tom, že až vláda znovu s daňovými změnami přijde, měl by být k dispozici i ohlášený čtyřletý rozpočtový rámec. Vlastně jakýsi scénář reformy veřejných rozpočtů zaměřený především na jejich výdajovou stránku. Ten by měl umožnit poměřování přirozené touhy vlády naplnit zdroje nejjednodušší možnou cestou strategickými cíli, nikoliv momentálně hlásanou „aktuální potřebou“. Jde ale o to, jaká ta strategie vlastně bude. Když člověk kouká na to, k čemu se ministerské poradní sbory dopracovaly při snaze zvýšit výnos daně z přidané hodnoty, polévá ho studený pot.
