Za Prahu sochatou

Bustu Michaela Jacksona by mohly nahradit výtvory předních českých umělců

(perex)
Třicet pět soch a tři další každý rok. Díla Davida Černého, Jiřího Davida, Kurta Gebauera nebo Aleše Veselého. Konfrontace českého moderního umění se zahraničním. Pražské centrum současného umění, chcete-li. V to by se během několika let mohla přeměnit Letná, Kampa nebo Stromovka – pokud se galerii Dvorak Sec Contemporary podaří prosadit projekt sochařského parku Sculpture Park Prague.

(text)
Když se koncem června objevila zpráva, že od 29. srpna bude stát v Letenských sadech busta krále popu, nabídla galerie Dvorak Sec Contemporary jako alternativu sochy výše zmíněných umělců. „Jackson nás nakopl. Jestliže je vůle dávat sochy na Letnou, my je máme,“ vysvětluje spolumajitelka rok staré galerie Olga Dvořák. Umělci by dle ní svoje díla městu poskytli zdarma.
Galeristka, která dříve provozovala Art Factory, má s podobným projektem zkušenosti. Jako iniciátorka a kurátorka projektu Sculpture Grande zaplňovala v letech 2003 až 2007 prostor Václavského náměstí v Praze sochami a objekty. Nyní soch nabízí 35 a dodává, že nemusejí stát jen na Letné. „Ačkoli by se mi líbila nejvíce, v úvahu určitě přichází i Kampa nebo Vojanovy sady. V tuto chvíli připravujeme jednání nad konkrétními plány s magistrátem a v jejich rámci bychom chtěli vybrat i přesnou lokalitu,“ říká Olga Dvořák.
„Sculpture park je vlastně galerií soch a objektů v exteriéru. Taková galerie patří k běžnému vybavení řady měst i jiných lokalit,“ vysvětluje ředitel Národní galerie Milan Knížák, který nápad jednoznačně vítá. A dodává, že Praze, která se může pyšnit řadou vynikajících historických soch, by přinesl novou dimenzi a zároveň by nenarušil historické prostředí. „Každé slušné a civilizované evropské město by mělo něco podobného mít. Je velmi zajímavé se v takových prostorech pohybovat,“ dodává umělec Jiří David.

Zaplatí ho developeři?

Nápad sochařského parku v Praze není ničím novým, například na podzim roku 1999 po něm zatoužila radnice Prahy 3, když řešila, co s parkem na Vítkově. Intenzivnější diskusi vyvolal loňský projekt Medy Mládkové, která chtěla spolu s architektem Davidem Vávrou a kurátorem Jiřím Machalických umístit na Kampu 23 soch od umělců, jako jsou Lukáš Rittstein, Jiří Skála, Krištof Kintera nebo Aleš Veselý.
Radnice Prahy 1 a její tehdejší starosta Petr Hejma však byli proti. Pražský radní pro kulturu Ondřej Pecha, kterého Olga Dvořák bere jako logického spojence, se k současnému projektu staví kladně. „Praha by si takový projekt zasloužila a město by s ohledem na výši a možnosti rozpočtu Prahy určitě uvažovalo i o jeho finanční podpoře,“ domnívá se Pecha.
Čísla ale z Olgy Dvořák nedostanete ani orientační. Jen říká, že park lze udělat velmi draze i levněji, a stáčí řeč k tomu, že se sochy nekupují, ale zapůjčují, a tudíž není třeba platit umělcům za autorská práva. Připomíná čtyři sochy, které jí umělci nabídli zdarma, a prozrazuje, že hlavní část investic do projektu by měl obstarat soukromý sponzor. „Uvažujeme o tom obrátit se s nabídkou spolupráce na společnosti, které působí v hlavním městě v developerské a stavební oblasti,“ plánuje Olga Dvořák, která je mimochodem manželkou starosty Prahy 1 Filipa Dvořáka…

Revitalizovat

Jak by měl takový sculpture park vypadat? Ústředním mottem je umožnit vznik živoucího místa, které nenaruší dosavadní charakter parku, v němž se sochy objeví. To však trochu odporuje tomu, že park má být oplocen. „Jinak to nejde, ze Sculpture Grande mám bohaté zkušenosti s poškozenými sochami, bez plotu nemůžeme přitáhnout tu nejvyšší kvalitu,“ vysvětluje Olga Dvořák a uvažuje o přírodním ohrazení či o plotu jednoho z vystavovaných umělců Kurta Gebauera nebo Davida Černého. Je-li však skutečně záměrem nenarušit prostor parku, bylo by možná dobré umístit sochy do již oplocené zahrady, třeba bělohorské obory nebo do trochu pustého Jeleního příkopu.
„Park nebude v žádném případě tematicky koncipován, naše koncepce stojí na kvalitě a na českém umění, pouze doplněném kvalitními zahraničními jmény. Rádi bychom oslovili Američana Dennise Oppenheima, Brita Juliana Opieho nebo Švýcarku Sylvii Fleuryovou,“ pokračuje v plánování Olga Dvořák. Dle ní existují de facto dva základní modely sculpture parku. Jedním z nich je Frederik Meijer Garden and Sculpture Park v michiganském Grand Rapids. Velká zahrada s díly sochařů slavných jmen je vlastně součástí muzea a jako muzeum i funguje; po zaplacení vstupného je možno se na sochy jít podívat a o akvizici dalších soch každoročně rozhoduje správní rada. Česká galeristka se pro svůj koncept inspirovala druhým modelem, který reprezentuje jeden z nejúspěšnějších sochařských parků – newyorský Socrates. „Je živoucí platformou současného umění a spíše než muzeum nebo galerii připomíná multifunkční centrum volného času,“ vysvětluje Olga Dvořák. Součástí parku vzniklého v osmdesátých letech minulého století na bývalé skládce je i letní kino nebo dílna pro umělce tvořící sochy přímo do prostoru parku. Paralelu mezi Socratem a projektem své galerie vidí Olga Dvořák i v tom, že oba vznikají na základě aktivit skupiny umělců, a nikoli nařízením města nebo z iniciativy nějakého sponzora. Záměrem skupiny kolem umělce Marka di Suvera, který byl motorem newyorského projektu, však bylo hlavně revitalizovat, tedy nikoli jen zasazení soch do prostoru, ale i dokonalá přeměna smetí v park. Podobně vyrostl Olympic Sculpture Park v Seattlu na původně průmyslovém nábřeží. O revitalizaci mluví i Olga Dvořák, nicméně je tak trochu záhadou, co chce na Letné nebo Kampě revitalizovat. Na podobný čin je v blízkosti pražského centra pozdě, skutečného ducha amerických předobrazů by tak Sculpture Park Prague získal snad jedině na pražském Jižáku.

(box1)
Všichni pohromadě? Umělci, o nichž se ve spojení se Sculpture Parkem Prague uvažuje

Aleš Veselý, David Černý, Jiří David, Jiří Černický, Krištof Kintera, Petr Písařík, Petr Lysáček, Pavel Humhal, Jiří Příhoda, Kamera Skura, Jiří Skála, Kunst-fu, Veronika Bromová, Marek Kvetán, Viktor Frešo, Vladimír Pešek, Lukáš Rittstein, Milan Hauser, Ivana Junková, Martin Káňa, Martin Sedlák, Michal Cimala, Jan Slovenčík, Vojtěch Míča, Jiří Petrbok, Jakub Nepraš, Roman Týc, Jakub Matuška aka Maskér, Tomáš Džadoň, Petr Bařinka

Dennis Oppenheim (USA), Julian Opie (Velká Británie), Sylvie Fleuryová (Švýcarsko), Erwin Wurm (Rakousko), Stephan Balkenhol (Německo), Mark Titchner (Velká Británie)

(rozhovor)
Jiří David
Vyhánění Jacksona mě nezajímá Sculpture park nesmí být prolézačkou pro děti, domnívá se spoluzakladatel umělecké skupiny Tvrdohlaví

Zdarma Praze nabídl svoji sochu Hůl pro nevidomé ke stálé expozici. Taková byla reakce svérázného umělce Jiřího Davida na zprávu o instalaci busty zpěváka Michaela Jacksona na pražskou Letnou. Přesto David tvrdí: „Nějaké vyhánění Jacksona mě nezajímá. Nikdy jsem nechtěl vystrkovat sochu někoho jiného někam jinam.“ Umělec, který se proslavil neonovou trnovou korunou na pražském Rudolfinu, je jedním z těch, se kterými se do případného pražského sculpture parku počítá „na pevno“.

Proč jste se tedy v „kauze“ Jacksonovy sochy angažoval? Já jsem pouze poukazoval na možnost, že by se na Letné mohla objevit důstojnější socha. To ale nechci říkat o té své, je tu spousta jiných důstojnějších děl třeba od Kurta Gebauera. Do Prahy se dávají sochy, které jsou dle mého soudu a mých zkušeností nekvalitní, a to na úkor objektů a soch, které znám a jež tu mohly být, ale nedostalo se na ně kvůli úředním popotahováním a zdlouhavým jednáním. Pro mě je důležité, aby se v Praze objevily sochy kvalitní, které mají svoji kulturní a uměleckou potenci, jsou inspirativní a zároveň v něčem polemické, a ne kýče.

Které sochy v Praze považujete za nekvalitní? Třeba sochy od té, jak se jen jmenuje… ať už ty tančící na Senovážném náměstí nebo ta před Stavovským divadlem (autorkou je Anna Chromy – pozn. red.). Nebo Ševčenko „U tanku“, ten už je úplně ultra (pomník ukrajinského básníka Tatara Ševčenka na náměstí Kinských na pražském Smíchově – pozn. red.).

Je pro umělce prestižní vystavovat ve sculpture parku? Pokud vzniká sofistikovaně, odborně a je zaštítěn uměleckými organizacemi a galeriemi, tak zcela určitě. Je čest objevit se vedle kolegy, s nímž bych se na výstavě nepotkal a který je pro mě třeba nějak polemický, ale zároveň o něm vím, že to, co dělá, není póvl nebo pseudoart. Pro každého umělce je důležité být konfrontován v rámci nějaké přehlídky s dalším kvalitním umělcem a má to pro něj konsekvence do dalších poloh.

Jak zajistit „sofistikovaný“ vznik takového parku? O to se musí postarat kvalitní kurátor, kvalitní galerie. Nesmí se stát, aby byli vystavováni kamarádi kamarádů. Musejí to být lidé, kteří prošli nějakým kritériem a jejichž sochy mají jednoznačnou kvalitu. Vedle toho se můžou objevit nové věci, třeba končící studenti. Ale i u nich musí kurátor vědět, kam sahá, a sledovat jejich práci dlouhodobě. Důležitý faktor je i zahraniční, park by měl mít možnost porovnávat měřítko kritérií mezi kvalitním uměním, které vzniká na našem území a v zahraničí. Nesmí se stát, aby byl sculpture park skanzenem současných českých sochařů. Těch máme po různých sympoziích dost.

Poskytuje galerie Dvorak Sec záruku této kvality? Myslím si, že má profesionální schopnosti najít kurátora, který kvalitu zaručí.

Olga Dvořák v souvislosti s kurátorem zmiňuje Karla Srpa… Ten je určitě jedním z odborníků, kterým lze věřit, že to dokážou. Ale jsou tu i jiní lidé, kteří by se na tom mohli podílet jako určitý kolektiv kurátorů, který by se doplňoval. Dvorak Sec není hegemonem, který by trval na tom, že kurátorem musí být Olga Dvořák. Naopak je natolik otevřená a flexibilní, že dává skrze sebe možnost kvalitním kurátorům.

Kolik soch by mělo být ve sculpture parku vystaveno? Nechci kvantifikovat. Ale když bude kvalitních čtyřicet soch od autorů různých generací, tak to bude fungovat. To mluvím o konečném celku, samozřejmě začínat se musí s nižším počtem. Patnáct soch už není náhodné seskupení, ale nějaká komplexní instalace. Pak už to funguje jako sněhová koule: jakmile máte kvalitní umělce, pro další už není problém dát za určitých podmínek k dispozici své kvalitní dílo. Důležité je vnímání celého sculpture parku. Nesmí to být prolézačka pro děti, atrakce, pořád jde o umění.

Považujete Letnou za vhodné místo? Sculpture parkem by určitě mohla být Kampa, Letná by také mohla fungovat. Možná i Stromovka, i když je strašně zalesněná. Nemusí to být nutně v centru města, lidé by si měli najít čas odjet tam a strávit v něm nějakou dobu. A ne jen projít okolo, když jdou na nákup.

Může mít sculpture park jinou hodnotu než kulturní? Jeho dopad bude především kulturní. Jediné, co po nás zůstane, je umění a kultura, všechno ostatní zmizí. Politici a manažeři si neuvědomují, že třemi pilíři dnešní společnosti by mělo být vzdělání, věda a kultura.

(box2)
Když sochy zachraňují útesy Na březích karibského ostrova Grenada byl v roce 2006 zahájen projekt sculpture parku, který se ostatním tak trochu vymyká. K jeho prohlídce je třeba alespoň šnorchl, kyslíková bomba je ale vhodnější. The Underwater Sculpture Park (na snímku jedna z instalací) anglického sochaře Jasona Taylora se celý nachází pod vodou a 65 soch na osmi stovkách čtverečních metrů mořského dna, inspirovaných karibským folklorem, je turistickou atrakcí par excellence. Taylor také brzy získal další zakázku: když totiž mexické úřady přemýšlely, jak před turisty ochránit své korálové útesy, vzpomněli si právě na jeho grenadskou „galerii“. Čtyři stovky betonových soch, s jejichž instalací na mořské dno se začalo vloni na podzim, jednak odtáhnou pozornost turistů, jednak pomohou životnímu prostředí. Do děr v nich navrtaných jsou totiž nasazovány nové živé korály.