To děvče bylo naprosto kouzelné; z fleku by mohlo na titulní stranu lesklých časopisů. Vypadala jako Praeva, divoký a drsný příslib bez zábran, s minulostí, o níž nic vědět nechcete, a budoucností tragicky jasnou. Bylo jí asi jedenáct. „Buď láska,“ řekla hlasem nečekaně hlubokým. „Kdykoli,“ uklouzlo mi, než jsem si připomněl, že ono sousloví znamená jen „prosím“.
„Tati, máš jí dát peníze,“ vložila se do věci Kamila, ve svých šestnácti letech bytost praktičtější než já. Stáli jsme na rozpáleném betonovém placu v zakarpatském Užhorodu, kde nás vysadil pražský autobus. Z ruky mi čouhal mohutný svazek čerstvě směněných padesátihřivnových bankovek. Snědá ručka se ke mně natahovala způsobem nanejvýš prozaickým. Budiž tedy, dobře tak.
Nestřílet! Nemám zbraň!
Co tě to proboha posedlo, že chceš o dovolené jet zrovna na Ukrajinu, ptala se ona praktická dcera o pár měsíců dříve. Není tam snad válka? Namísto odpovědi se dočkala monologu o zakleté Podkarpatské Rusi, která je poslední výspou střední Evropy. Tam za horami už jsou jen pšenice, azbuka a výplata v pneumatikách či hrncích, to podle toho, v jaké fabrice pracuješ, když tedy máš to štěstí. Kamila se tvářila skepticky.
Monolog pokračoval. O tom, jak tam během jediné generace mohl člověk vystřídat šest pasů (rakouskouherský, československý, západoukrajinský, zakarpatský, maďarský, rumunský a nakonec sovětský), aniž by o to usiloval či o tom vůbec věděl. O tom, jak v Zakarpatí byla mezi válkami nejkoncentrovanější židovská populace v celé Evropě – přes čtrnáct procent, v Mukačevu skoro 45 procent – a dnes kde nic, tu nic. O tom, jak absurdně početná část americké elity 20. století od Alana Greenspana po Boba Dylana má kořeny právě tam nebo poblíž. O tom, jak zakladatel serveru Stratfor.com George Friedman obdivoval svého otce, zakarpatského rodáka, že umí kromě jidiš ještě dalších sedm jazyků (německy, slovensky, ukrajinsky, rusínsky, maďarsky, rumunsky a polsky), než zjistil, že v nich uměl říct jen: „Nestřílet! Nemám zbraň!“ To byla nejdůležitější slovní zásoba.
Zakarpatská Ukrajina: prokletý i požehnaný kousek země
„Tak tam tedy pojedeme,“ řekla Kamila. „Paráda.“ Počkej, dcerko. Ještě je tu malý statkář Juraj Hardubej, který před sto lety odjel vydělávat do Ameriky, aby přilepšil rodině; tady na mapě to vidíš, Barbovo, taková vesnice kousek od Mukačeva, tam to bylo. Osm let byl pryč, až si všichni mysleli, že je mrtvý, ale pak se vrátil, Amerikán jeden, a že se mu dařilo, peníze přivezl. Jenže zjistil, že mu žena zanáší s čeledínem, a nakonec ho ti dva zabili. Poprask z toho byl, že si toho všimly noviny až v Praze a pan Čapek o tom pak za čtrnáct dnů sepsal román Hordubal, do něhož nacpal vlastní bezmoc nad tím, že mu Olga Scheinpflugová zanáší s Janem Masarykem, a ta kniha… Inu, zhasl jsem a šel taky spát.
Vítejte v ráji zubařů
Užhorod je fascinující. Podle všeho je to nejlevnější stotisícové město na západ od Indie, což je sice turistovi s pražským platem příjemné, ale obvykle to znamená nepěknou chudobu. Tady jsou však karty rozdány trochu jinak: pět minut autem odsud začíná eurozóna, ale to je jaksi vedlejší. Užhorod žije vlastním metropolitním rytmem a je na to patřičně hrdý.
Je tu nemocnice, jež eviduje pacienty nejen místní, nýbrž i z Maďarska a ze Slovenska. Její porodnice má pověst ještě lepší; přijíždějí sem rodičky až z druhé strany hor, když je ve Lvově nebo Ivano-Frankivsku příliš plno. V nejfrekventovanější části města, kde by na Západě stála skleněná krychle kancelářského centra, stojí také krychle – ale odshora dolů zasvěcená zubařům, jejich sestrám a zubním technikům, jakýsi stomatologický ráj.
Neobjevené ráje aneb Ověřené tipy na místa bez davů turistů
Tenhle lékařský boom tu není náhodou. Místní Národní univerzita vzdělává téměř čtrnáct tisíc mediků, jejichž předchůdci dnes plní ordinace od Michalovců přes Havlíčkův Brod po Saarbrücken. Užhorod je tak důležitějším místem, než by počet jeho obyvatel napovídal. Je zdaleka nejmenším ukrajinským univerzitním městem, jediným s nižší než dvousettisícovou populací, a má status podobný německým hansovním městům; je si správní jednotkou sám pro sebe, mimo okres, jenž nese jeho jméno.
Takové věci se o každém městě světa můžete dočíst v bedekru; k rozpoznání důležitosti Užhorodu však stačí zajít na vlak. Nádraží je pozdně secesní perla. Venku běhají toulaví psi po nenávistně rozpáleném betonu a v silnicích zejí díry jako malý bazén – ale nádraží, to je něco jiného. Je zrekonstruované přesně tak, jak je za Franze Josefa postavili, a vyštafírované se vším všudy, včetně vodotrysku a noblesních dřevěných kukaní s nablýskaným mosazným kováním, v nichž sídlí úctyhodní uniformovaní činitelé. Jsou si viditelně vědomi tíhy odpovědnosti, již nesou vůči panovníkovi, Bohu i vlasti. Na první pohled je jasné, že byste si to měli uvědomovat i vy a neotravovat nesmyslnými dotazy, jako kdy pojede vlak, na což ještě přijde řeč.
Přečtěte si také stručnou historii cestovních kanceláří:
Průvodci nám řídí dovolenou už 260 let. Na některá „zpestření“ klienti do smrti nezapomenou
Když nádraží minete, nevadí. Tónem méně oficiálním, ale nikoli méně hrdým bude mluvit taxikář, vrchní v baru Kaktus nebo jen tak člověk, s nímž se dáte do řeči před kostelem, jako se to stalo mně. (V Užhorodu je „před kostelem“ prakticky kdekoli; kromě pravoslavných, kteří dělí svoji loajalitu mezi Kyjev a Moskvu, si na své přijdou římští i řečtí katolíci, a dokonce i třeba metodisté. Jen v tamní kdysi největší synagoze dnes sídlí filharmonie.) V Leedsu, Linci či Olomouci je univerzita prostě instituce; támhle je soud, tady pozemkový úřad a tady univerzita, co má být? V Zakarpatí však byla ještě před sto lety 70procentní negramotnost. Univerzita zde znamená příslušnost k civilizaci tím naléhavější, oč méně samozřejmou.
Vítejte, Češi
Snad je onen metropolitní charakter dán Užhorodu jako náplast na zeměpisnou izolaci. Stotisícový Liberec nebo Plzeň také mají své vysoké školy, divadla a nemocnice, ale do Prahy je to hodinka autem. Kdo chce vidět špičkový koncert či si potřebuje nechat laparoskopicky napravit pajšl, má vymoženosti milionového města na dosah. V Zakarpatí je od takových věcí prostě Užhorod. Berte, nebo počítejte bezmála s týdenním výletem. Nejbližším velkoměstem na této straně hranice je třísettisícový Lvov vzdálený 250 kilometrů přes hory, vlakem to je dodnes přes pět hodin.
To všechno se dozvíte během jediné stogramové horilky či nastojanky, což je cokoli, co lze nalít do sklenky (obvykle to znamená vodku pálenou nejspíše z čistého metylalkoholu). Zejména rychle se to dozvíte v případě, že jste z Česka. Zkušenější cestovatelé než já mohou zavzpomínat, jestli se někde dočkali vřelého uvítání jen díky tomu, že jsou Češi. Vsadil bych se však, že mnoho takových míst na mapě světa nenajdou.
V Kaktusu se každý přišel pochlubit. Moje dcera učí fyziku a matematiku v Děčíně, povídá jeden, umí pět jazyků. Já jsem inženýr, dvacet let jsem dělal v Příbrami, davaj stogram! Další vypočítával stanice pražského metra. Já mám dceru v New Yorku, ještě stogram! A kde máš dceru ty? Na toaletě tuším, člověče, pípl jsem. Hraješ Pink Floydy? Tumáš tričko. Stogram. Moje babička se fotografovala s Masarykem, stogram.
NÁŠ TIP:
Nárok na dovolenou 2018 si spočítejte na naší kalkulačce
Jakou řečí ta veškerá užhorodská konverzace probíhala, není jisté. Někdo byl milosrdný a mluvil rusky, protože věděl, že ten jazyk v Česku lidé znají alespoň letmo. Často se ozvala slovenština či čeština v různé míře lokálního zkreslení; někdo zněl skoro úplně polsky. Jak jsem zněl já, nemohu posoudit. „Dost jako idiot,“ řekla Kamila věcně.
Na druhý den ráno jsme si vypůjčili dva super trvanlivé horské bicykly za bratru 120 korun na den a zástavu v podobě dceřina pasu; mohli jsme vyrazit do hor. Uctivě jsme pozdravili nádraží a pak už se vlak sunul do Čopu a Mukačeva, než se za nějaké dvě hodinky trať konečně stočí doleva do hor. Za sebou jsme nechali Hardubejovo Barbovo a nějakých sto kilometrů severovýchodně před námi byla Koločava Nikoly Šuhaje. „Tam ani nejezděte, je to samý turista a všude se tam staví,“ varovali nás domácí bez výjimky. Raději jsme zamířili na středověký Tustaňský festival na druhé straně hor.
Není, kdo by pracoval
Není na světě mnoho malebnější chudoby než v letních Karpatech nad Mukačevem. Roubenky jsou rozesety po stráních, jen občas vystřídány zděným domem nebo – to častěji – zlatou kostelní kopulí. Na silnici potkáte stejně často SUV jako koňský povoz. Kozy, ovce a psi jsou samozřejmým komparsem, naopak kráva, důstojně defilující mezi tou zlatozelenou nádherou po travnaté promenádě, nenechává nikoho na pochybách, že patří k honoraci. Seno tam stavějí do kupek jinak než u nás, kolem vidlí, aby je vítr nerozehnal po celém údolí. Vše je zkrátka v tom kraji tak, jak má být. Včeličky, včeličky, babička nám umřela.
Digitální Klondike: Praha řeší, jak zkrotit Airbnb
Má to jediný háček: moc se tam nejde uživit. „Práce by bylo dost, ale není, kdo by pracoval,“ řekl mi Jevgenij, padesátiletý Kyjevan, který si postavil penzion – pardon, chotelkompleks – Střelec ve Volovci, jednom z větších lyžařských středisek téhle části Karpat. „Kdo pracovat chtěl, odešel do Čech nebo do Polska. Kuchař chce velký plat. Ukážu mu, jak funguje myčka nádobí – jednou, podruhé a potřetí. Pak už si to raději udělám sám a nechám ho jít.“ Co je velký plat, ptám se. Deset, patnáct tisíc? pokrčí Jevgenij rameny. Má ženu Rusku a na sobě tričko s portrétem Stepana Bandery. Z telefonu mu vyzvání německý vojenský pochod z první války. „To už je dneska všechno jen legrace,“ mávne rukou.
Byznys legrace naopak není. K jídlu je boršč (jeho ukrajinská varianta počítá jen s náznakem masa) nebo bograč, což je boršč, kterému došla řepa. Chceš pivo? Počkej. Jevgenij vyběhne přes ulici a přinese od konkurence dva půllitry. Střelec je okázale luxusní podnik, jehož interiér působí dojmem, že za chvíli přijde carská rodina, ve skutečnosti však jsme jediní hosté. Proč tu nikdo není, ptám se. „Jak nikdo?“ zamračí se z trička Bandera. „Dneska nikdo, zítra hodně.“ Ale nakonec z něho vypadne, že se podniku chce zbavit. Žádá půldruhého milionu dolarů. Třeba je dostane.
Poslední zastávka před festivalovou Tustaní je městečko Pidhorodcy nad řekou Stryj, to už je na lvovské straně hor. Od řeky je nutno lézt vzhůru po absurdně příkrém svahu; tam někde je penzion U dvori, podle mapy na ulici Ivana Franka (je to trochu nadsázka, vyjde najevo později). To vše ve 30 stupních na prudkém slunci se dvěma těžkými bicykly, bagáží a kytarou. Zapřísahal jsem se, že příště pojedeme do Belgie. „Já nevím, kdo tady chtěl pořád do hor,“ řekla Kamila.
Když Číňan vezme manželku a synka na výlet, utratí dvakrát tolik než Američané
Minuli jsme jeden či dva kostely a potkali chasníka. Kdepak je tu ulice Ivana Franka, dobrý muži, popadal jsem dech. Šlachovitý chlapík neurčitelného věku nesl v obou rukou po vědru s vodou. Ivana Franka? Zavrtěl hlavou. „Nechcete se napít?“ Postavil vědra na rovný kousek udusané hlíny a odběhl – fakt běžel – dobrých 30 metrů do toho strašlivého kopce, aby nám přinesl plecháček. A pak jen „jděte s Bohem“, popadl vědra a byl pryč.
Jak vyšlo najevo po dalším nekonečném šplhání, ulice Ivana Franka je náhorní planina bez domů. Až kdesi na obzoru stojí stavení. Na starých kamenných základech zbrusu nová konstrukce s polystyrenovým zateplením, známkou pragmatického stavebníka.
Otevřely se dveře a v nich andělská bytost s rukama od těsta. „Peču chleba,“ řekla a svět se rozehrál barvami duhy. Člověku se chtělo pokleknout a odprosit ji za všechna příkoří minulá i budoucí; zahodit pas do studny a – „Tati,“ řekla Kamila.
Cesta na sever. Jan Eskymo Welzl pěšky procestoval Sibiř
Dostali jsme boršč, nebo snad bograč, a pokoj s výhledem na řeku. Andělská bytost se jmenuje Ljuba. Její manžel Andrej dělá pro cestovní kancelář v Čechách či ve Francii, domů jezdí jen občas; penzion by si na vlastní hypotéku nevydělal. Pozor na čeledíny, Andreji.
Nejde internět, řekl Ljubin otec, jemuž to celé patří. Ukázal na vysílač na nedalekém kopci. Před dvěma týdny tam praštil blesk. Opravili to, ale internet dál nejde. „Všichni udělali, co udělat měli, a že to nefunguje, nikoho nezajímá,“ řekl. „Vždycky je to tak.“ Pocítil jsem neurčitý záchvěv panslovanství.
Seženu ti granát
Festival jsme vzdali, protože namísto rachotu rytířské zbroje zněl z pevnosti rytmus technobumplác. Namísto toho jsme dojeli podél řeky do města Stryj, jež nás přivítalo kioskem, z něhož proudilo pozoruhodné množství kvasu a horilky. Dva mladí mužové, Pavlo a Petro, se s ním statečně potýkali; a jestli si můžou zahrát na kytaru. O několik promile později se zjistilo, že Pavlo je zasnouben s Kamilou, kdežto Petro by mi rád prokázal jiný typ laskavosti. „Seženu ti granát, jestli chceš,“ řekl potichu. Z obou projektů nakonec sešlo, kiosek zkušeně zavřel právě včas. Že to celé skončilo jen ukradeným telefonem, berme jako svého druhu humanitární triumf.
A pak už přišel na řadu krásný, slavný Lvov. S takovým jménem jde taky hrdinská epika lépe než třeba v Tučapech nebo Křivohřibech, jen co je pravda; a taky si ji místní nijak neodepírají. Vždycky, když přijde světová válka, je tady nejhorší: tady se napichují sousedovic děti na vidle, když na to přijde; tady zašívají židovským matkám do těla živé kočky, aby si příště rozmyslely mít dítě. I takový Bandera to tady má složité. Coby ukrajinský hrdina je ctěn, ale být ukrajinským hrdinou znamenalo vraždit Poláky ve velkém (měl na ně extra spadeno), pročež je i srdečně nenáviděn, jelikož trochu Polák je tady skoro každý.
Skvělé jídlo je všude. Užijte si cesty po světě prostřednictvím lokálních chutí a vůní
Z téhle komplikované nátury logicky plyne typ největšího lvovského turistického artiklu: Lyčakovský hřbitov. Se 40 hektary je nepatrně menší než pařížský Pere Lachaise (proč „perla šest“, ptá se Kamila), ale hrobek má hned tři sta tisíc, více než čtyřnásobek. Jsou tu nejváženější občané Lvova. Hned u vchodu je spisovatel Ivan Franko, jenž tak má lepší bydlení než za života. Tehdy se mu museli jeho studenti složit na koupi domu, protože jim bylo blbé, že hrdina – někde mezi Palackým a Havlíčkem, viděno česky – žije v nesnesitelné chudobě.
Naopak dnes to má dobré; sochař, který umí Frankovu podobiznu, má de facto sinekuru. V samotném centru Lvova stojí univerzita na kraji parku s jeho pořádně nadživotní sochou. To vše nese jeho jméno, stejně jako skoro všechno ostatní, co stojí za pojmenování (ledaže by mu konkuroval jiný literát, Taras Ševčenko).
Bože carja chrani
Franko byl vlastenec, liberál a vůbec prima. Jen nenáviděl židy, což je oficiálně v pořádku. Před pěti lety přišel do Lvova nazlobený dopis z Wiesenthalova centra, jež vyzkoumalo, že Frankovo dílo obsahuje antisemitské prvky. Zvlášť za tím účelem sestrojená komise se pak v řečeném díle rýpala a došla k závěru, že Franko pouze pracoval se stereotypem ohavného žida, aniž by jej sám aktivně budoval, pročež žádný antisemitismus, šalom a nazdar.
To vše jsme probírali s Igorem a Nasťou, rodáky z Oděsy ve věku něco přes dvacet. Igor je realitní agent, ale kšeft mu asi moc nenese. Nasťa je vystudovaná herečka, pročež pracuje v jedné ze lvovských oper (ano, jsou tu nejméně dvě) coby biletářka. Žijí chvíli u známých, chvíli v hostelu, kde se naše cesty protnuly. Amerikánskyje muzikánty, povídá Igor nadšeně. Není to tak zlé, ujistil jsem ho.
Zanzibar, Hvar či Maledivy: bohatí Češi investují do turistiky pro radost i pro peníze
Právě Igor byl tím člověkem, kterého každý cestovatel potřebuje. Zavedl nás na hřbitov (nebudeme tam kouřit, není to zakázané, ale nebylo by to hezké) i na radnici (tady může, kdo chce, kdykoli přijít za starostou; zkuste to udělat v Oděse). U vchodu do starostovy kanceláře stojí tři žlutomodré vlajky: lvovská, ukrajinská a evropská. Dvanáct hvězd v modrém poli najednou dává jasný, čitelný smysl. Je buď Evropa, nebo zemljanky, bumážky a Sibiř. Každý euroskeptik by měl povinně navštívit lvovskou radnici a pak říct nahlas, jak fakt nesnáší Brusel.
Kromě toho měli I&N pochopení pro jistý druh úchylky, kterou s dcerou pěstujeme. Vypijeme-li ruský drink, zpíváme carskou hymnu, Bože carja chrani; po Johnnie Walkerovi následuje God Save the Queen a tak dále. Igor s Nasťou přispěli Šče ne vmerla Ukrajina a pokud si správně vybavuji, ten večer skončil na slovech finské hymny.
Igor dostal na rozloučenou moji kytaru, protože Nasťa úžasně zpívá Gershwinovu Summertime a je nesmysl, aby k tomu neměla doprovod. My jsme s Kamilou jeli vlakem, což obstaralo zábavy nejméně stejně.
Ukrajinské dráhy mají svůj web. Trochu ukrajinský, ale víceméně funkční, s jízdními řády a možností koupě jízdenek online. Vtip je v tom, že tenhle web některé vlaky ignoruje. To jsou vlaky příměstské, či po místním elektryčky. (To nejspíš proto, že je pohání elektřina, kdežto ty ostatní vlaky pohání – inu, také elektřina.) Příměstský vlak se vyznačuje tím, že do něj smíte s bicyklem, kdežto do regulérního vlaku ne. Nebo jenom někdy. Nebo jenom do některého. Nebo se to řídí nějakou jinou temnou zákonitostí, tajemstvím, jehož nositeli jsou oni úctyhodní činitelé v nádražních kukaních.
Tyhle příměstské vlaky mají taky svůj web. Chtěl jsem si na něm najít spojení ze Lvova do obce Sjanky, docela důležitého uzlu u slovenských hranic. Web, jenž lavíruje mezi latinkou a azbukou, mi v jízdním řádu našel Xiangqi, což jsou pokud vím čínské šachy. „Snad bude lepší zeptat se u kasy,“ řekl Igor.
Přepych v Dalmácii: miliardář Vítek investuje v Chorvatsku půl miliardy
Kasa, aby vás to nepletlo, není na nádraží, nýbrž sídlí v honosné budově v centru Lvova. Fronta jako ďas. „Sjanky?“ zopakovala činitelka nedůvěřivě. „Kasa číslo pět.“ Kasa číslo pět je zavřená. „Tak tři,“ zní odpověď. Činitelka z kasy číslo tři mě převelela zpět k první kase, kde už mezitím seděl někdo jiný a odkázal mě na informace na druhém konci haly. „Informace stojí pět hřiven,“ informuje mě tamní činitelka. „Vlak jede v 14.16.“ Duže djakuju.
Ačkoli tedy weby i jízdní řády existují, je třeba zaměstnávat armádu jejich vykladačů. Ti lidé jsou všemocní, kromě nich nikdo neví, jestli něco vůbec jede, natož kam a kdy. A ani oni to nevědí moc: náš vlak jel v rovné dvě hodiny. „Ukrajina,“ usmál se Igor. I on by chtěl do Čech za prací. „Práce by tady byla, ale nikdo nechce zaplatit,“ řekl v zrcadlové ozvěně choteliéra Jevgenije.
V Užhorodu jsme vrátili kola a dali posledních třicet hřiven za dvě slušná kafe na zahrádce někde v centru. Těch pět set metrů, které jsme šli pěšky, najednou nemělo konce, jak tak na konci výletu bývá.
„Daňijel,“ ozve se najednou z ulice. Byl to majitel půjčovny kol. V ruce měl dceřin pas, který jsem ve spěchu zapomněl vyzvednout. Zavřel krám, aby ho vrátil. Jak nás v té změti ulic našel, suď Bůh. Těžký život protkaný akty drobné lidské laskavosti. Srdce Juraje Hordubala se kdesi ztratilo a nikdy nebylo pohřbeno.
„Tati,“ řekla Kamila skoro laskavě.
Dále čtěte:
Kletba turistického úspěchu. Rok 2017 cestovnímu ruchu přál. A bude hůř
Turisté, z Prahy ven, velí ministerstvo
Cenzura na Airbnb? Kde jsou naše negativní recenze, diví se klienti
Recept pro Prahu: Airbnb bude Dortmundu platit daně
Berlín bojuje s Airbnb
