perex
Gastronomické reportáže týdeníku EURO spojené s hodnocením probíhají podle přesně vypracované metodiky. Přesto: máme k dispozici několik týmů a jistou míru subjektivity nelze popírat. Rozhodli jsme se proto představit čtenářům jeden z pražských podniků prostřednictvím dvou reportáží různých autorů respektive autorek. Volba padla na nedávno otevřený restaurant Casa Andina, který se prezentuje peruánskou kuchyní.
Znamenitá vzpruha pro všechny milovníky Latinské Ameriky, kuriozita pro ostatní: dosavadní potenciál převážně tex-mex podniků byl před pár měsíci obohacen o nefalšovanou peruánskou restauraci s klubem, kde se podle vizitky nejen vaří „finest peruvian cuisine“, ale i (podle internetu) pořádají kurzy salsy a dalších vášnivých tanců. Andský dům neboli Casu Andina poznáte podle stylizované opičky, která se v podobě loga důsledně opakuje všude, kam klientovo oko pohlédne, od ubrousků po originální nádobí. Majitelé si dali záležet i na interiéru.Vyladěn v cihlovém odstínu skýtá pohled na krásnou kopii starožitného lustru, pečlivě volený příborník, čtveřici pěkných, typicky „novosvětských“ náboženských deskových maleb (španělský katolicismus se v Peru ujal) a například i na několik polic s hliněnými indiánskými nádobami často s erotickou tematikou (misionářům na truc). Kromě tohoto půvabného kontrastu si nad řadou zrcadel nelze nepovšimnout čtyř pulsujících plazmových obrazovek, jež nepřetržitě chrlí záběry z turistických lokalit Peru, podmalovávané dosti hlasitou a poměrně otupující hudbou.
Raději skláníme hlavy, nejprve k vkusnému tkanému prostírání, posléze k neméně vkusnému jídelnímu lístku, který představují spíše jakési pevné desky poseté kaleidoskopem malých černobílých fotografií s peruánskou tematikou, jež se opakují i kolem vnitřních okrajů. Na první pohled překvapí velký počet studených jídel, jež jsou nápaditě označena modrou sněhovou vločkou, chodů na bázi brambor (Kolumbus je přece přivezl z Nového Světa) a vařených vajec (opět vzpomínka na Kolumba), jakož i záhadná příloha tacu tacu. Číšník nám sice ochotně tento i jiné neznámé pojmy osvětluje, přesto bychom se přimlouvaly za trochu osvěty v podobě vysvětlivek přímo v jídelníčku. Nakonec objednáváme polévku dne (zeleninová) a causa à la limeña con pollo (kuřetem plněný bramborový dortík s rajčaty a avokádem, přelitý omáčkou huancaína). Následovat bude lenguado en salsa de calamar, čili filé z mořského jazyka s omáčkou z kalamárových kroužků a ají, podávané v našem případě s rýží, a escabeche de gallina (nakládané kuře připravené speciálním peruánských způsobem, pod čímž si skutečně lze představit poměrně cokoliv…), jako přílohu si objednáváme ono enigmatické tacu tacu.
Polévku nám černooký číšník vyhlížející autenticky, leč hovořící čistou slovenštinou, donáší v nezvyklém kapkovitém talíři se starou známou opičkou, na hranatou opičku vedle klade křupavou rozpečenou bagetu. Zeleninový vývar – řádně pikantní – obsahuje velké kusy červené, žluté a zelené papriky, hrášek, kukuřici, list kapusty, cibuli a česnek. Velmi zajímavá kombinace, chutná a voní až tak nějak povědomě balkánsky, jen ten pal je odjinud. Určitě lze doporučit pro chladné zimní dny…
Bramborový dortík jsme nenašly v sekci předkrmů, v té nás totiž nic dostatečně neupoutalo, a tak není divu, že porce je dosti bohatýrská. Na velkém hranatém talíři nacházíme dvě velké bábovičky přelité světlou a sytě žlutou omáčkou, jedna je ozdobena rozpůlenou černou olivou, plátkem vejce a celou červenou papričkou, na druhé leží opět plátek vejce a tři stonky zelené pažitky. Jarně vyladěná kreace zve k okamžitému zakousnutí, při němž vyjde najevo, že spodní i horní vrstvu tvoří rozmačkané brambory, mezi nimiž se nacházejí kousky kuřete a patro rajčat, cibule, hrášku a zelené petrželky. Čerstvá zelenina kompozici příjemně oživuje. Uvnitř po usilovném hledání nacházíme i plátek avokáda. Není však bohužel žádným důvodem k radosti, neboť je tuhé jako překližka, a navíc poseté záhadnými hnědými tečkami, jež bývají spíše průvodním znakem přezrálosti. Tento jinak velmi chutný chod představuje zajímavou variantu bramborového salátu, s tím rozdílem, že majonéza je pouze na jeho povrchu. Další, sytě žlutá omáčka je mírně pálivá, dodává pokrmu příjemný říz. Kdo to má rád opravdu horké, může zakousnout papričku…
Mořský jazyk vykukuje zpod kaluže kanárkově žluté omáčky a nikterak nezakrývá, že ho v kuchyni nečekaně obalili v těstíčku a osmažili (vědět to, daly bychom si možná něco jiného…). Nevadí, alespoň zjistíme, co v Peru frčí. Nejprve je však nutné se projíst štědrým množstvím kalamárů, jež spolu s kousky rajčat vylepšují smetanovou omáčku ze žlutých paprik (vyrobenou z peruánského konzervovaného polotovaru, pro který číšník ochotně váží cestu zpět do kuchyně). Omáčka nepálí, je hladká jako samet, rajčata skýtají příjemný nakyslý akcent, jen ty kalamáry totálně monopolizují naši pozornost a odčerpávají síly, které by si člověk měl prozíravě šetřit na zlatý hřeb chodu, totiž lenguado. Dopadá to ovšem pro nás neslavně. Mořský jazyk, nutno říci, že smažením poněkud banalizován a degradován takřka na školní filé, je pokořen sotva z půli, ze zbylých kalamárů by šlo zkomponovat olympijský znak, rýže z nemalé části ponechána ladem. Patro zoufale volá po libovolném svěžím lupení, ovšem hrst dušené zeleniny by rovněž nebyla k zahození. Smaženka, smetana a uhlohydráty jsou na nás zkrátka moc.
Co se sytosti týče, s dalším chodem si vedeme podobně. Dvě stehna z kuřete (ačkoli v menu stála gallina čili slepice) spočívají na hromadě dušeného květáku a mrkve, sekunduje jim obrovská porce tacu tacu, opečené směsi rýže, rozmačkaných bílých fazolí a směsi koření, jež připomíná rybu bez ocasu, oblohu tvoří dvě poloviny vařeného vejce, dva špalíky balkánského sýra, několik zelených oliv (průměrné kvality) a pár listů salátu. Zvědavé, v čem tradiční peruánský způsob úpravy kuřete spočívá, zjišťujeme, že jde patrně o marinování a posléze přípravu ve speciální směsi koření. Dlužno říci, že výsledek stojí za ochutnání. Hnědavý jus, jímž je kuře přelito, má lahodnou chuť, obsahuje kousky cibule a feferonky, ale pálí jen velmi decentně (že by úlitba Evropanům?). Vzhledem k celkovému objemu předloženého odsunujeme květák stranou (naše útroby budou mít dost co dělat s trávením fazolí), abstrahujeme rovněž od fety i vajec (na pařezy se dnes nechystáme). Užíváme si jemně nasládlé chuti mírně karamelizované cibule a mrkve, jež skvěle doplňuje marinované maso. Tacu tacu lze rovněž doporučit, je zajímavou variantou obvykle trochu nudné bílé rýže. Gargantuovská porce je ovšem opět nad naše síly…
Přesto si vzhledem k profesionálnímu charakteru dnešní návštěvy žádáme jeden ze dvou dezertů vystavených ve vitríně, totiž pie de limón čili citronový páj, který číšník s pochvalným výrazem odnáší k uměleckému dotvoření do kuchyně. Za chvíli ho máme před sebou ve zcela novém hávu: obklopuje ho jakési šlehačkové okruží s cákanci čokoládového sirupu, sám páj byl dodatečně omřížkován kondenzovaným mlékem a korunován rozpůlenou jahodou a párem sladkých trubiček. Není nutno dodávat, že stejně jako předchozích porcí je ho gigantický kus. Operovat je nutno všemi druhy příborů, neboť podklad připomíná nejspíš beton, na ten pak cukrář navršil lehkou hmotu vytvořenou pravděpodobně z tvarohu, cukru a citronové šťávy (ta sama o sobě není špatná), ovšem slazený ušlehaný sníh na povrchu už od momentu přípravy stačil osliznout a povolit, a žádný velký efekt tudíž neskýtá. Záplava sprejové šlehačky v rámci tohoto podivného dostaveníčka vystupuje jako opravdu nevítaný křen, pakliže se nám do sousta přece jen občas připlete. Pár přiložených trubiček putuje do kuchyně naprosto nedotčen.
K dezertu pijeme espreso – servírované v esteticky dokonalých, leč z užitného hlediska nedomyšlených šálcích. Absence ouška končí spálenými prsty… Mimochodem kávy zde nabízejí několik druhů, naše volba padla na indickou a keňu. Připravená je kvalitně, postrádáme však skleničku vody.
Platíme 1270 Kč. Za ně jsme strávily část odpoledne v opravdu hezkém prostředí (až na ty plazmy), obsluha se o nás starala, jak nejlépe uměla, kuchař připravil autentické pokrmy, servírované na krásném a originálním porcelánu. Jejich výživnost však způsobila, že jsme po celý zbytek dne již nebyly schopné požít ani atom. Pokud však máte rádi etnické podniky a přebohaté porce sytého jídla, Casa Andina je rozhodně místem pro vás.
Restaurant a club bar Casa Andina
Adresa: Dušní 15, 110 00 Praha 1
Tel.: 224 815 996
www.casaandina.cz
Otevírací doba: stř–so 14–02, ne–út 11–23
Počet míst: 24 restaurace
Druh kuchyně: peruánská
Platební karty: všechny běžné
Země původu nabízených vín: Peru, Chile, Argentina
Hodnocení restaurace:
Jídlo 41 bodů z 50
Servis 18 bodů z 20
Nápoje 9 bodů z 10
Prostředí 7 bodů z 10
Kvalita/cena 7 bodů z 10
Celkem 75 bodů ze 100
VALUE FOR MONEY 7/10
+ esteticky zdařilý design včetně nádobí
- rušivé plazmové obrazovky, před nimiž není úniku
