Co významný Čech a umělec k tomu, to emigrant. Řada politických exulantů dvacátého století je dlouhá: Voskovec, Škvorecký, Kundera, Radok, Forman, Kaplický, Koudelka… Z náboženských důvodů se prchalo za třicetileté války v 17. století, tehdejším emigrantům vévodí osobnost Jana Amose Komenského.
V roce 1627 odchází i tehdy ani ne dvacetiletý nadějný malíř Karel Škréta. Jedenáct let se pak toulal po evropských zemích a zdokonaloval v malířských technikách, hlavně v Itálii, kde studoval slavná díla v Benátkách, Římě, Florencii i Boloni. Když v roce 1638 přestoupil z protestantské víry na katolickou, mohl se vrátit do Prahy. Stal se z něj zakladatel českého barokního malířství.
Škrétovo malířské dílo se představuje od 26. listopadu na dosud nejreprezentativnější výstavě, jaká byla u nás kdy uspořádána. Kolekce vystavená na dvou místech, v pražské Valdštejnské jízdárně a Jízdárně Pražského hradu, zahrnuje přes čtyři stovky děl: obrazů, kreseb, grafik, ale také třeba malířovy knihy nebo nádobí. K vidění jsou i obrazy Škrétových současníků a následovníků. Výstava je součástí velkého výzkumného projektu, organizovaného pod hlavičkou Národní galerie, stejně jako vydání obsáhlého sedmisetstránkového katalogu.
Ze Škrétových děl na člověka doléhá prudká síla tehdejší doby a jejích svárů. Jeho obrazy jsou rozevláté, dynamické, až expresivní, ale stejně tak dokážou být klidné a intimní. Výjimečné jsou především Škrétovy temnosvitné obrazy z pozdější doby, které nezapřou inspiraci Caravaggiem. Mnohé z portrétů zase ukazují, jak hluboko dokázal proniknout do lidské psychologie, vykreslit nejen tvář člověka, ale i to, co se skrývá za ní.
