Za Ukrajinu dobrovolně bojuje pianista i filozof, říkají dokumentaristé

Motivace Ukrajinců, kteří se dobrovolně zapojili do vojenského konfliktu v zemi, se různí. „Žádný z nich ale nemohl zůstat sedět doma,“ shodují se režiséři dokumentárního snímku Jak jsme se stali válečnými dobrovolníky Oleksandra Čuprinová a Ilja Jehorov. Návrat dobrovolných vojáků do běžných životů přitom může být problematický. „Potřebují pomoc, aby se mohli znovu začlenit do společnosti. Ale otázkou je, jak jim pomoci, když to sami často nechtějí,“ říká Čuprinová.

Ve filmu nezobrazujete přímo vojenský konflikt. Ztvárnili jste spíše mozaiku lidských příběhů. Co bylo důvodem?

Oleksandra Čuprinová: Celý projekt začal v první den protestů na Majdanu. Dobrovolníci natáčeli krátké příběhy a anonymně je sdíleli na youtube. Poté vznikl záměr na vznik delšího dokumentu a já byla přizvána k jeho editaci. Chtěli jsme ukázat opravdové příběhy, ne jen denní zpravodajství z války. Šlo nám o to ukázat lidskou tvář konfliktu. To jsem si ještě více uvědomila, když jsem začala film editovat a víc poznávat jednotlivé osudy.

Který z charakterů se vás osobně nejvíce dotkl?

Oleksandra Čuprinová: Pro mě to byl takzvaný pianista. Jde o obyčejného muže ze západní Ukrajiny. Vystudoval právnickou fakultu, ale nikdy se neživil jako právník. Ve chvíli, kdy končil školu, totiž vypukly protesty na Majdanu a on se do nich zapojil. Denně také hrál na piana, která byla v okolí rozmístěna.

Mezi lidmi se stal velmi populárním. Když pak začala válka, připojil se k dobrovolnické jednotce. Pro mě je tváří této války – není profesionálním vojákem, má vysoké vzdělání, je nadaný pianista a je mu jen dvacet pět let. Do války odešel dobrovolně.

Ilja Jehorov: Zajímavý osud má také muž zvaný Lermontov. Sám se považuje se Rusa. Pracoval jako profesionální voják pro sovětskou armádu až do začátku devadesátých let. Jeho rodina i rodina jeho manželky má v armádě kořeny. Po odchodu z armády se přestěhoval na Ukrajinu.

Nesplňuje přitom obecnou představu vojáka – recituje zpaměti básně, přemýšlí o filozofických tématech. Má rád romantickou tvář Ruska i jeho historii, ale cítí se jako ukrajinský občan. Obě země jsou pro něj důležité. Říká, že vlastně bojuje i za Rusy, že Rusko nesmí být putinovské.

Jaké jsou motivace dobrovolníků vstoupit do boje?

Ilja Jehorov: Nemohou prostě sedět doma. Jeden z aktérů filmu říká, že je mnoho důvodů pro obě možnosti - zapojit se i nezapojit. A jsou to malé věci, které nakonec převáží. Něco, co je hluboko ve vás, silný charakter. Nejde jen o svaly.

Jaký dopad má podle vás konflikt na vojáky a jejich rodiny? Musí se vyrovnávat například s psychickými traumaty.

Oleksandra Čuprinová: Jejich reakce se různí. Například Lermontov se jen měsíc poté, co se dostal ze zajetí, rozhodl zformovat novou jednotku, protože původní se rozpadla. Nikdy nevyhledal žádnou psychologickou pomoc. Na Ukrajině je přitom nyní velkou otázkou, jak s podobnými lidmi jednat. Potřebují pomoc, aby se mohli znovu začlenit do společnosti. Ale otázkou je, jak jim pomoci, když to sami často nechtějí. Je to velmi komplikované.

Mnoho z lidí, kteří jsou ve filmu zobrazeni, během bojů zemřelo. Jak jste se s tím vyrovnávali?

Oleksandra Čuprinová: Já osobně se přes to nemohu přenést. Tvorba celovečerního filmu byla pro mě novým zážitkem. Když pracujete na něčem rozsáhlém, tak se to stane součástí vašeho života. Zobrazovaní lidé jsou vašimi přáteli. Od začátku jsem řešila etické otázky. Bylo to pro mě těžké i proto, že jsem do svých šestnácti let žila s rodiči v Oděse. Nikdy mě nenapadlo, že by v mé zemi mohla být válka. Neuměla bych si představit, že se stanu součástí něčeho takového.

Dokážete ale pochopit i proruské aktivisty a jejich zapojení?

Oleksandra Čuprinová: Ve filmu je záběr na mladé ruské chlapce, které zajali Ukrajinci. Viděla jsem tu část film tolikrát, ale pokaždé, když se na ni dívám, tak jsem znovu šokovaná tím, jak jsou mladí. Jejich ročník narození je třeba 1995, tedy stejný jako můj. Nedokážu pochopit, jak může vláda poslat takové chlapce do válečného konfliktu.

Na ukrajinské straně jsou lidé motivovaní, vědí, proč bojují. Na ruské jsou do boje prostě vysláni. Zároveň v nich bojují aktivisti samozvané Donětské lidové republiky, která se chce připojit k Rusku. To má podle mě kořeny v sovětské minulosti.

Ukrajinský konflikt v poslední době vymizel ze zpravodajství evropských médií. Takzvaně zamrzl. Jak situaci vnímají Ukrajinci?

Ilja Jehorov: Lidé jsou unavení, potýkají se s ekonomickými problémy. Ne každý se chce zapojit do veřejného dění. Hlavní přitom je, že nejde jen o politiku. Nemusíte čekat do dalších voleb. Musíte si uvědomit, že konflikt se týká reálných lidí, kteří mohou žít vedle vás.

Oleksandra Čuprinová: Situace na Ukrajině je komplikovaná a vysvětlit ji Evropanovi není vůbec jednoduché. Já osobně bych chtěla točit filmy o úplně jiných tématech. I proto jsem se v našem dokumentu snažila vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí. Ukrajinský konflikt je do velké míry spor mezi minulostí a současností. I tak ale má podle mě mladá generace šanci vytvořit novou společnost. Změny se dějí. Pokud chcete, tak je uvidíte. Nezapojují se přitom jen dobrovolní vojáci, ale také filmaři, zdravotníci, lidé různých profesí. Každý podle svých možností.

Čtěte také:

Kreml: V Donbasu se nacházejí ruští občané, vojáci tam však nikdy nebyli

Ukrajina zadržela šéfa dobrovolnické milice. Prý spolupracoval s Rusy

Ukrajina i přes embargo dodala Rusku vojenské součástky za dvě miliardy