Hlavním škůdcem českého zdravotnictví nejsou pojišťovny, ale český stát, který pojišťovnám diktuje, jakou péči mají pacientům poskytnout, ale už neříká, kde na to mají vzít. To je názor majitele soukromé berounské polikliniky Medicentrum Martina Holuba. Týdeník EURO s ním hovořil o úmyslu zřídit jedinou pojišťovnu, o finanční spoluúčasti pacientů i o postu ministra zdravotnictví.
EURO: Jak byste jako majitel soukromé polikliniky charakterizoval současné české zdravotnictví?
HOLUB: Zdravotnictví je v katastrofálním stavu, a to hlavně kvůli nesmírně špatnému vedení. Vinu nese zejména český stát, který nenašel od roku 1993 odvahu k nutným reformám. Na ministerstvu sedí lékaři bez manažerských zkušeností a vedou resort, který se významnou měrou podílí na státním rozpočtu. Tito lidé nemají odvahu nést jakoukoliv politickou zodpovědnost za změny. Věřte mi, že když se postavím do místnosti plné manažerů a zeptám se, kdo z nich by si troufl odoperovat slepé střevo, bude ticho po pěšině. Když se ale zeptám v místnosti plné doktorů, kdo by si troufl převzít post ředitele nemocnice nebo ministra, vyroste přede mnou les rukou.
EURO: ČSSD chce zřídit jedinou pojišťovnu. Co si o tom myslíte?
HOLUB: Pominu-li fakt, že tento úmysl je velmi kontroverzní z pohledu svobodného podnikání, a uvědomím-li si, že sociální demokracie současně říká, že chce neziskové zdravotnictví, běhá mi mráz po zádech. Naše zdravotnictví by se tímto krokem dostalo hluboko před rok 1989. Zase bude někdo přerozdělovat peníze, určovat, co si kdo smí koupit. Z pozice provozovatele soukromého ambulantního zařízení jsem se také velmi podivil, že tato pojišťovna by měla uzavírat s nestátními zdravotními zařízeními smlouvu jenom tehdy, když budou nezisková a přistoupí na platové tarify, které používá stát.
EURO: Jaký by to mělo dopad na vaše podnikání?
HOLUB: Měl bych v podstatě tři možnosti. Za prvé se mohu rozhodnout, že s podnikáním okamžitě skončím. Za druhé, že na tuto hru přistoupím, což bych nikdy neudělal, protože je to proti zásadám podnikání. Největší problém by byl v tom, že ztratíme jakoukoliv motivaci a prostředky na to, abychom nakupovali další přístroje a platili kvalifikované odborníky. Třetí cesta je, že si klienti u nás budou platit péči, a to veškerou, cash. Obávám se, že vše k tomu směřuje. Naše klienty však mohu uklidnit, ceny za zdravotní péči by se ani zdaleka nepřiblížily cenám za veterinární služby.
EURO: Pokud by ale lidé začali platit, zřejmě by tolik zdravotnictví nezneužívali…
HOLUB: Všude ve světě je běžné, že nedostanete celou krabičku léků, ale jen to, co potřebujete. Léky se u nás podílejí na celkových výdajích zdravotnictví 22 procenty, což je šílené. Nemocnost v kategorii dělníků v České republice – manažer nestoná, protože je dobře placený – se průměrně pohybuje kolem 17 procent. Ve vyspělém světě se tato nemocnost pohybuje kolem tří procent, toleruje se pět procent. To přece není normální. Já tvrdím, že když si člověk připlatí na zdravotnictví, tak si rozmyslí, jestli chce přes lékaře řešit to, že bude doma stavět baráček nebo malovat byt. Lidé si zvykli utrácet za spotřební elektroniku či potraviny, stále je však silně zažité, že zdravotnictví je zadarmo. Nic ale není zadarmo. Myslím si, že alespoň symbolický poplatek by měl velice výchovný dopad.
EURO: Je hlavním problémem zdravotnictví nedostatek peněz?
HOLUB: Myslím, že ve zdravotnictví je peněz dostatek. Není potřeba tam sypat další. Uvědomuji si, že je to trochu kacířská myšlenka, ale jsem o tom pevně přesvědčen. Přiblížím to příkladem. Z Berouna je to přibližně 35 kilometrů do centra Prahy, nemocnice Motol a Homolka jsou vzdáleny 25 minut pomalejší jízdy. Je potřeba mít vysoce kvalifikovaná pracoviště s odborně fundovaným personálem, který pracuje se špičkovými přístroji, a to není možné v každé okresní nemocnici. Ty jsou často špatně vybavené a ekonomicky mnohdy v obrovských ztrátách. Například berounský špitál představuje pro stát roční náklad ve výši zhruba 150 milionů korun. Další nemocnice na ose Praha – Plzeň jsou v Hořovicích a Rokycanech. Tyto tři ústavy stát stojí minimálně půl miliardy ročně. Musíme si uvědomit, že jen na nich lze ušetřit za deset let pět miliard korun. A takovýchto zařízení jsou po České republice desítky. My jsme se například účastnili výběrového řízení na berounskou nemocnici. Ta je v tak špatném stavu, že pojišťovna ani nechtěla podpořit naše nápady, které by vedly k jeho zlepšení. A já se ani nedivím.
EURO: Resort zdravotnictví řídí náměstek David Rath. Co vy na to?
HOLUB: Měl jsem možnost sledovat jeho působení v České lékařské komoře a o své kompetenci mě nepřesvědčil. Obávám se, že zdravotnictví je pro něj jen prostředek ke kariérnímu postupu a že nemá odpovídající manažerské znalosti. Rath například navrhl vyřešit tíživou finanční situaci odkupem pohledávek. To je velice krátkozraké řešení. Byl by to sice velký byznys pro společnosti, které by pohledávky odkupovaly, ale finanční problémy ve zdravotnictví by to jen prohloubilo.
EURO: Co byste novému šéfovi doporučil?
HOLUB: Za prvé se ve zdravotnictví musí změnit a zkvalitnit systém řízení na všech úrovních. Za druhé se musí stanovit síť zdravotnických zařízení, a to by měly udělat pojišťovny. Za třetí bych doporučil definovat minimální zdravotní péči. Za čtvrté změnit lékovou politiku. A nakonec bych navrhoval zefektivnit nákup přístrojů.
