Naftařské společnosti málo investují do průzkumu
Začíná druhé léto po americkém útoku na Irák. Ropa je drahá. Ceny se několikrát vyšplhaly nad hranici čtyřiceti dolarů za barel, pak zase klesly, ale pořád se drží nečekaně vysoko. Teroristické útoky v Iráku jsou tak časté, že už je pomalu ani nikdo neregistruje. Jakákoliv akce teroristů v Saúdské Arábii na pracovníky ropného průmyslu však žene ceny nahoru.
Málokdo dnes pochybuje o tom, že vývoj na Blízkém východě je důležitý pro světovou ekonomiku. Loňský útok na Irák se po všech nedávných událostech může leckomu jevit v poněkud jiném světle. Argument, že snaha o zajištění kontroly nad iráckou ropou měla vyvážit nejistotu z nepředvídatelného vývoje v Saúdské Arábii, zní logicky. Právě území Saúdské Arábie a Iráku skrývá největší zásoby černého zlata na světě. Odpůrci a zastánci prezidenta George Bushe se dodnes přou o to, zda hlavním cílem útoku na Irák byla, či nebyla ropa a zájmy velkých naftařských společností.
Ve světle všech znalostí, které o Blízkém východě máme, jednoznačně platí: Američané by byli neuvěřitelní břídilové, kdyby tenkrát nebrali ropu v potaz. To nutně neznamená, že ropa byla jediným důvodem pro útok.
Doba velké nejistoty.
Mohou být dnes významné firmy spokojeny? Pomalá stabilizace Iráku tomu nenasvědčuje. Na druhé straně by naftařským korporacím mohly vyhovovat dnešní vysoké ceny. Jenže za těmi se skrývá především velká nejistota. Cenu totiž ovlivňují nepředvídatelné faktory, které odborníci shrnují do pojmů jako „geopolitické riziko“ či „riziková marže“. Můžeme očekávat další teroristický útok? Kdo tohle může vědět?
K tomu je nutné připočíst zvyšující se náklady na bezpečnost pracovníků ropných firem v Saúdské Arábii či jinde. Vysoké ceny sice mohou navršit zisky naftařům, ale také ohrozit jejich vyhlídky do budoucna. Ostatně – proč se třeba ropný kartel OPEC snaží o udržení cen v rozumné míře? Představitelé zemí vyvážejících ropu dobře vědí, že příliš drahá ropa by mohla vést soupeře na trhu k investicím do konkurenčních projektů a spotřebitele k tomu, aby využívali levnějších energetických zdrojů. To je vcelku příjemná vyhlídka, ale pokud nazíráme brýlemi naftařů, jeví se to jinak.
Nejistotu však ve skutečnosti pociťují všichni – producenti, spotřebitelé i celá světová ekonomika. Představy některých neokonzervativních ideologů irácké války ve Spojených státech zatím ztroskotávají. Rok a něco po útoku na Irák je i v tomto ohledu více chaosu než uklidnění.
Kerry buší do Bushe.
Demokratický kandidát na post amerického prezidenta John Kerry se pustil do tvrdé kritiky Bushovy administrativy. Z bušení do prezidenta se dnes v USA pomalu stává populární sport, zatímco ještě v době irácké války se George Bushe na americké politické scéně odvážil razantně kritizovat jen málokdo. Musíme se zbavit závislosti na blízkovýchodní ropě, tvrdí John Kerry. Hodlá podpořit americký průmysl při budování „nové energetické ekonomiky“, která bude brát ohledy na životní prostředí.
Bushův soupeř hodně mluví o využití vodíku jako paliva, efektivnějším hospodaření s energetickými zdroji, rozšiřování dodávek zemního plynu, podpoře nových energetických technologií, a dokonce i o jakémsi návratu k uhlí. Přesto je dost chytrý na to, aby proti sobě příliš nepoštval velké ropné společnosti. Když před časem Kerry hovořil o tom, jak zastavil u benzinové pumpy a uviděl příliš vysoké ceny, prohlásil: toto nejsou ceny Exxonu, ale ceny Halliburtonu.
Nikoliv tedy giganty, jako ExxonMobil či ChevronTexaco, kvůli nimž údajně – podle odpůrců války – šli Američané do Iráku, nýbrž Halliburton je hlavním terčem kritiky. Není divu, je to snadný terč. Halliburton v Iráku získal bez výběrového řízení zakázku na hašení ropných vrtů a později se s ním počítalo při obnově irácké ropné infrastruktury, ale také při poskytování stravovacích služeb americkým vojákům. Halliburton si však nechával platit více než odpovídalo vykonané práci a kvůli tomu se nakonec dostal do sporů i se samotným Bushem. Všichni mají v dobré paměti vazby mezi Halliburtonem a americkým viceprezidentem Dickem Cheneym, který byl sám šéfem této firmy v letech 1995-2000 a později – velkým stoupencem útoku na Irák. Existuje snad dokonalejší příklad propojení mezi politickou a ekonomickou mocí?
Jen tak mimochodem: Když Kerry kritizoval Halliburton, sám to schytal od některých komentátorů za to, že vlastně povzbuzuje šéfteroristu Usámu bin Ládina. Duchovní vůdce al-Káidy totiž následně také mluvil o Halliburtonu a dalších amerických korporacích, které „odporně profitují“ z války v Iráku.
Závislost ještě vzroste?
Jak se ale na Kerryho energetické vize dívají naftařské společnosti? Nepřímo, ale zcela jednoznačně je odmítl šéf ExxonMobilu Lee Raymond. Mimo jiné tak demonstroval, ke kterému ze dvou prezidentských kandidátů má blíže.
Raymond uvádí, že ve skutečnosti budou Spojené státy v budoucnu ještě závislejší na energetických zdrojích z Blízkého východu. „Není to otázka ideologie či politiky. Je to prostě nevyhnutelné,“ tvrdí hlava největší světové ropné firmy (citace podle listu Financial Times). Američané musejí zkrátka respektovat realitu světového trhu a zajistit si na něm konkurenční schopnost. Lee Raymond soudí, že Spojené státy nemají na to, aby byly energeticky nezávislé. Připomíná, že polovina prokázaných světových zásob ropy a plynu se nachází na Blízkém východě.
„Musíme přijmout tuto realitu a ne podnikat drahé a rizikové kroky k tomu, abychom se jí vyhnuli,“ pokračuje Raymond. Tato slova jsou zcela v souladu s jeho představou o energetické budoucnosti, neboť fosilní paliva jako uhlí, ropa a plyn se údajně budou v roce 2020 podílet na veškerých energetických zdrojích osmdesáti procenty.
Raymond pochopitelně chce, aby se Spojené státy „velmi zamýšlely“ nad charakterem svých vztahů se zeměmi Blízkého východu. Nedodává už, jak z tohoto pohledu hodnotí válku v Iráku.
I další naftařští bossové si význam Saúdské Arábie a Iráku jasně uvědomují. Myslí nejen na celkové množství ropy či plynu, ale také na relativně snadný přístup k němu. Na Blízkém východě se dá těžit mnohem snadněji a levněji než třeba na mořském dně.
Už před válkou v Iráku prohlásil Philip Watts, tehdejší šéf společnosti Royal Dutch/Shell (EURO 3/2003): „Všichni chceme investovat naše peníze do rozvoje s co nejnižšími technickými náklady.“ Připomeňme, že právě jeho firmou později otřásl skandál, neboť společnost vykazovala vyšší vlastní rezervy ropy, než odpovídalo skutečnosti.
Nedostatečné investice.
Bývalo zvykem, že když šly ceny ropy nahoru, naftařské společnosti prakticky okamžitě investovaly své vyšší zisky do průzkumu nových ložisek a rozšiřování produkce. Tentokrát ExxonMobil ani ChevronTexaco nehodlají své letošní plány výdajů na rozvoj nijak měnit. List Wall Street Journal uvádí, že ExxonMobil chce věnovat na nové projekty prakticky stejnou částku jako v loňském roce. Podobné je to i u ostatních velkých ropných obrů. S většími investicemi počítají spíše menší firmy, které hledají příležitost, jak se chytit v konkurenčním boji.
Řada analytiků proto přichází s předpověďmi, že ani v budoucnu se nebude zcela dařit uspokojovat poptávku po ropě, která v poslední době vzhledem k hospodářskému oživení celosvětově vzrostla. Zvláště to pak platí o Spojených státech a Číně.
Co ale brzdí ropné firmy v rozletu? Jedním z faktorů je právě ona nejistota a prudké pohyby cen. Ty mohou stejně tak vzrůst, jako nečekaně rychle klesnout. A odráží se zde zřejmě i nedůvěra v různá tvrzení o perspektivnosti nových nalezišť – ať už v Nigérii, Brazílii, Rusku či Kazachstánu.
Týdeník The Economist v této souvislosti poznamenal, že jediný, kdo si může dovolit více investovat do rozvoje, je saúdská státní ropná společnost Aramco. Nemusí se tolik ohlížet na akcionáře. V tom má výhodu oproti americkým ropným obrům, ale třeba i ruským privatizovaným firmám.
Dnešní vysoké ceny ropy však mají ještě jeden důvod: nedostatek rafinerských kapacit. Ve Spojených státech klesl počet rafinerii za posledních dvacet let o dvě třetiny. Naftařské společnosti musely věnovat peníze na jejich modernizaci (i vzhledem k přísnějším pravidlům životního prostředí), a proto se tolik nevěnovaly rozšiřování kapacity. Ani dnes s budováním nových rafinérií nepospíchají. Objevují se dohady, že omezený počet rafinerií má upevnit pozici obřích firem na trhu.
Pokud jim tato politika pomůže udržovat dlouhodobě vysoké ceny, budou se snad moci radovat. Vyženou-li zase ceny nahoru teroristé, bude to danajský dar.
